A.N. Ostrovskij: POSLEDNÍ OBĚŤ (recenze)

 

 

A.N. Ostrovskij:  POSLEDNÍ  OBĚŤ (rezence)

 

MCHAT – Moskva

Režie: Jurij Jerjomin

Hostování v Národním divadle v Praze 2.11.2013

 

 

Když mi v neděli v 18:40  zavolal kamarád, že nečekaně sehnal 2 vstupenky na představení MCHATu od 19:00 a zda nechci přijet za ním do divadla, neváhal jsem ani vteřinu. Naházel jsem v rychlosti na sebe oblečení vhodné do ND a za chvíli už jsem s prázdným žaludkem (večeře zůstala na stole) seděl v tramvaji a uháněl k Národnímu. Naštěstí nezačali úplně včas, takže jsem vešel do lóže ve chvíli, kdy první postava na scéně poprvé promluvila. Tak rychle jsem se snad ještě nikdy k činu neodhodlal – ovšem představa vidět po nějakých 25 letech opět naživo Olega Tabakova, byla nesmírně svůdná. Již ve zdejší  recenzi na skvělé květnové představení Shafferova Amadea v podání  Východočeského divadla Pardubice jsem se přiznal, že Tabakovův Salieri z téže hry, kterou jsem viděl přímo v moskevském MCHATu na konci 80. let,  byl zřejmě ten nejfantastičtější herecký výkon, jaký jsem kdy na jevišti spatřil. V té době se mohl MCHAT také oprávněně pyšnit vpravdě světovou slávou, tehdejší gorbačovovská perestrojka  mu dávala nepochybně křídla v   naprosto uvolněné atmosféře prosté jakýchkoli tabu, která se alespoň v uměleckých a intelektuálních kruzích hodně podobala našemu osmašedesátému.  

 

Byl jsem tedy zvědavý, kam se soubor za tu dobu poposunul a hned zpočátku bylo zřejmé, že ve vnějších znacích představení  to asi nenajdu. Scéna byla sice úsporná a střízlivě nápaditě řešená, ovšem kostýmy byly zcela věrně  odpovídající počátku 20. století a také režijní pojetí, jak se zdálo, se nijak nechystalo z toho divadelně naprosto klasického  nijak vybočit.  Hned od prvních scén bylo evidentní, že zde o žádný objevný posun ani počin zřejmě nepůjde.

 

O téhle Ostrovského hře jsem nikdy nečetl ani neslyšel, neměl jsem tedy žádnou představu ani o žánru, ovšem z hereckých projevů i z čekání na zápletku, kdy hned od počátku bylo jasné, že mladá vdova se zřejmě stane obětí vypočítavosti vydržovaného milence, jsem předpokládal, že se bude jednat o tragédii. Tomu odpovídal i způsob herectví, kdy občasné výbuchy smíchu z publika, jehož nejméně polovina byla ruskojazyčná, mě spíše rušily, protože mi připomínaly to dobře známé uchichtávání z našich divadel, ať se děje, co se děje, protože stupidní humor televizních bavičů už se zkrátka diváky projektuje i tam, kde ve skutečnosti vůbec není – jaké publikum, takové bohužel i obecné vnímání čehokoliv.  

 

Přiznám se, že občasnému pousmání z některých narážek na ruské reálie jsem se neubránil ani já, i když pod tíhou očekávání schylující se tragédie to byly spíš úsměvy nahořklé. Jaké bylo moje překvapení, když mi o přestávce lépe informovaní známí prozradili, že to má být opravdu komedie. To mě trochu vyvedlo z míry, protože znaky tohoto žánru jsem jako neinformovaný návštěvník skutečně v jinak poměrně nudném představení zatím nepostřehl. Jo, abych nezapomněl, největší aplaus sklidil v první polovině představení Tabakov sotva vstoupil na scénu, a to ještě dřív, než stačil cokoliv říct či udělat jakékoliv gesto. Tleskalo se zkrátka zjevení živé legendy (78 let), nikoliv tomu, co na jevišti bude teprve předvádět.  I já jsem ovšem měl z jeho přítomnosti velkou radost, tím spíš, že jsem spatřil stále vitálního energického herce se sytým hlasovým projevem, který občas zastínil silou hlasu i své mladší kolegy. Jedním ze zajímavých poznatků tohoto představení pro mě bylo totiž i to, že i v Rusku je už zřetelná a srozumitelná artikulace mladších herců na jevišti jednoznačně přežitkem, právě tak jako u nás. Kromě profesionální mluvy a hereckých gest však bohužel Tabakov víc příležitostí k předvedení svého génia nedostal –  hra byla aspoň pro mě svým obsahem vyčpělá a nebylo v ní téměř vidu ani slechu po nějaké  opravdové ruské divadelní klasice, tak jak si ji člověk  představuje.

 

Raději to zkrátím. I po přestávce mělo představení poměrně mizerný spád, ničeho tragického, ale ani skutečně komického, jsem se v něm za celou dobu nedočkal, pokud tou pointou neměl být vypočítavý milenec, který na své avantýry doplatil a okrouhal, protože zhrzená mladá vdova si nakonec vzala přestárlého továrníka (Tabakova) za manžela a byla s ním zřejmě šťastna až do jeho brzké smrti a zdědění rozsáhlého majetku (to už ve hře nebylo, to jsem si jen domyslel). Skutečně happy end…?

 

Soubor, ale samozřejmě především Tabakov, sklidili přesto na závěr ovace ve stoje, které se opět jinak než posvátným uhranutím touto hereckou legendou nedaly vysvětlit, a na mě spíš působily zbytečně  trapně a podbízivě. Tabakov tyto reakce přijímal s poměrně spokojeným výrazem, i když bez větších emocí, z lóže hned nad jevištěm jsem si totiž mohl vychutnávat detaily jeho obličeje, a tak jsem maně přemýšlel, jestli i toto dokáže tak přesvědčivě zahrát nebo už opravdu jako účastník takovéto ne příliš zajímavé selanky ztratil sebereflexi o skutečných uměleckých hodnotách.

 

S přáteli jsme pak naproti ve Slavii ještě u vínka rozebírali, co mohlo MCHAT přimět k tomu, aby zrovna tento spíš podprůměrný kus přivezl do Prahy, a jako nejpravděpodobnější důvod se nám jevily poměrně nenáročné kulisy, čímž se možná dalo ušetřit na dopravě. Na druhou stranu to, že se představení drží v Moskvě už 10 let na scéně, možná svědčí o tom, že parazitická vypočítavost jak vyženit velký majetek a peníze, možná rezonuje v prostředí tzv. nových Rusů  (zbohatlíků) – v Praze však sotva.

 

Když to shrnu -  zbytečně resuscitovaná hra ruského klasika, které by asi víc slušelo už pietní zapomnění, zcela nenápaditá režie, naprosto průměrné herecké výkony, které  nijak nepřevyšovaly ani  naše (mnohdy skutečně skvělé) regionální soubory. Jediné absolutorium si z mého pohledu zasloužila zajímavě ztvárněná (i když nijak převratně) scéna. Čekal jsem mnohem mnohem víc.

 

I tak ale zklamaný nejsem - splnil jsem si sen, zažít ještě jednou Tabakova. Bylo  milé vidět ho stále zdravého a v dobré kondici a v lepší hře by se jistě dokázal stále ještě vypnout k velkému výkonu. Zde k tomu bohužel neměl téměř žádnou příležitost. Možná se na legendy po 25 letech ale znovu chodit nemá…?

 

 

Praha, 4.11.2013

 

Hodnocení: 50%