Andrew Lloyd Webber: Jesus Christ Superstar (recenze)

 

 

Režie: Gabriel Barre

Kostýmy a scéna: Mihail Tchernaiev

Choreografie: Pavel Strouhal

Hudební nastudování: Ota Balage

Hudební divadlo Karlín, 3.4.2014 od 19:00 hod.

 

 

Hned na začátku musím předeslat, že muzikály příliš v lásce nemám – většina z těch, které jsem z nějakého důvodu někdy musel navštívit (z vlastního popudu bych to asi nikdy neudělal), nestála opravdu za moc a spíš jsem je nějak přetrpěl, než že bych si jich užil. A právě snad jedinou výjimkou byl na začátku 90. let Jesus Christ Superstar, ze kterého jsem tenkrát odcházel doslova nadšený.  Kromě Kamila Střihavky v roli Ježíše  Krista a Báry Basikové jako Máří Magdalény jsem tam v roli Jidáše poprvé slyšel a viděl Dana Bártu a v tomto hvězdném obsazení to byla opravdu lahůdka.

 

Nicméně i tak by mě nenapadlo jít na stejný muzikál někdy ještě znovu, kdybych na něj nedostal vstupenky jako dárek k svátku. Nebudu zastírat, že nadšení jsem při jejich přebírání dával najevo především kvůli dárci a v duchu jsem se spíš s návštěvou Hudebního divadla Karlín trpně smiřoval. Stále ještě mám toto divadlo spojené spíš s jeho dřívější pověstí scény, jejíž návštěvnost zachraňovaly na podřadných představeních jen venkovské zájezdy. Jako pozitivní stránku jsem si tedy v tomto dárku našel především skutečnost, že ve stejném muzikálu uvidím po zhruba dvaceti letech i stejnou ústřední dvojici, a tím jsem se na něj dokonce dokázal i částečně těšit. Pro jistotu jsem už ale raději nezkoumal, zda v tom těšení není skrytá třeba i nějaká škodolibost z očekávaného zjištění, že i celebrity musí nutně stárnout a dvacetiletý časový posun se na nich nemůže nepodepsat.

 

Každopádně mě ale již samotný vstup do karlínského divadla, byť jsem tam po jeho rekonstrukci po devastujících povodních už několikrát byl, opět příjemně zaskočil – vstupní prostory s příslušným občerstvovacím a dalším zázemím jsou opravdu velkoryse a moderně pojaté a znovu mě fascinoval i nádherný historický interiér nejkapacitnějšího hlediště mezi pražskými divadly. Podle hemžení návštěvníků bylo vidět, že tento muzikál táhne – podle všeho bylo zřejmě vyprodáno a obecenstvo všech věkových i sociálních skupin vypadalo evidentně natěšeně. A jak se posléze ukázalo, tak právem.

 

V první půli mě příjemně překvapila nejen výpravně, nápaditě a technicky skvěle pojatá scéna s různými dynamickými hejblaty, ale i to, že Kamil Střihavka podle všeho za těch 20 let vůbec nezestárl a Bára Basiková taky příliš ne.  Oba byli ve svých rolích stále výborní a pořád i uvěřitelní, jen Bára Basiková působila už přeci jen poněkud unavenějším dojmem, než tenkrát v devadesátých letech.   Jidáše i v tomto představení zpíval Bárta, nikoliv ale Dan, nýbrž Václav Noid. I on zpíval výborně,  diváci na něj reagovali stejně nadšeně a vstřícně jako na Střihavku či Basikovou, ale Dan Bárta je zkrátka Dan Bárta a ve srovnání s ním by nevyšel vítězně zřejmě ani  jakýkoliv jiný zpěvák – to však plnokrevný pěvecký i herecký výkon Václava Noida Bárty nijak nesnižuje. I na stávajícím představení jsem ale učinil jeden zajímavý pěvecký objev – tak, jako se kdysi  vymykal výkon Dana Bárty, tak mě tentokrát překvapil nádherně sytý, čistý a krásně zabarvený bas Lukáše – Hynka Krämera v menší roli Kaifáše. V operním představení by to bylo náležitě oceněno, muzikáloví diváci bohužel nedokázali výjimečnost tohoto hlasu a výkonu rozpoznat, ale to mi nijak nezabránilo v tom, abych si ho patřičně vychutnal. Pominout nelze ani precizní pěvecký i herecký výkon Jiřího Korna v menší, ale vděčné, roli krále Heroda, který diváky strhl k nadšenému aplausu. Vzhledově už se sice na ještě donedávna nestárnoucím Kornovi jeho věk projevuje, nicméně jeho elán a zápal by mu mohli závidět i mnohem mladší.

 

Také ostatní zpěváci a tanečníci doprovázení naživo svižně, pěkně barevně a bezchybně hrajícím ochestrem odváděli solidní výkony, takže sklenička sektu o přestávce mi náramně chutnala a radost z návštěvy muzikálu už jsem nemusel předstírat ani trošku, což mi také znatelně zvedlo náladu.

 

Příjemný pocit z prvé půle se ale v té druhé ještě znásobil. Představení získalo ještě větší spád, výkony zpěváků šly ještě dále nahoru, technické scénické fajnovosti dále gradovaly a mladší část obecenstva se postupně dostávala téměř až do varu. Tleskalo se prakticky po každé nové melodii a uznalé výkřiky z řad diváků se stupňovaly, po závěrečné scéně se už pak tleskalo vestoje. Bylo to nepochybně výsledkem perfektní souhry všeho, co dělá divadlo divadlem, vše bylo skutečně naprosto profesionální, dokonale zvládnuté, skvěle propojené a skloubené. Stranou samozřejmě nelze ponechat skutečnost, že nebýt jedinečné a nápadité Webberovy hudby, nebylo by na čem tohle vše vystavět.  Což je asi největší smůla původních českých muzikálů – holt kde nic není, ani smrt nebere. Na tomhle představení se navíc na ničem nešetřilo a bylo to znát.

 

Při odchodu na večerní autobus jsem tak mohl dárci vstupenek ještě jednou, tentokrát naprosto spontánně, poděkovat za bezvadný zážitek. Také on sám byl z muzikálu doslova nadšený, neboť ho viděl naživo poprvé, a měl tak velkou radost, že udělal radost i mně a spokojeně se při tom pýřil.

 

Když tedy k tomu všemu připočítám i na závěr evidentně šťastné a usměvavé tváře všech účinkujících při dlouhé děkovačce, o divácích nemluvě, tak ta sesbíraná pozitivní energie by mi snad mohla pár dnů ještě i vydržet. A také kvůli tomu jistě stálo za to, jít se po dlouhých letech zase na Jesus Christ Superstar, tentokrát do Karlína, podívat.

 

 

Hodnocení: 95%

 

 

Praha, 4.4.2014

 

http://www.hdk.cz/foto-a-video-galerie/4-jesus-christ-superstar/