ROOKE CHAPEL CHOIR (trochu jiná recenze)

 

ROOKE  CHAPEL  CHOIR  (trochu jiná recenze)

 

 

Koncert absolventů a hostů Bucknell University Lewisburg, Pensylvánie, USA

Organizátor: The Prague Concert Co.

Praha, Smetanova síň Obecního domu, 26.5.2014 v 19:30

 

 

Pozornou kamarádku, díky které jsem předevčírem viděl ve Stavovském divadle Strýčka Váňu, jsem na oplátku včera pozval na koncert v rámci cyklu Musica Orbis 2014, který organizuje sympatický Angličan žijící v Praze a hovořící plynnou češtinou – John Tregellas. The Rooke Chapel Choir je sbor, jehož členové se rekrutují téměř ze všech studijních oborů Bucknell University, a pod vedením sbormistra Williama Payna získal mezinárodní proslulost zejména interpretací americké duchovní hudby 20. století. Na včerejším pražském koncertě ho doprovázeli Virtuosi Pragensis.

 

V první části večera zazněla Schubertova Mše G dur s výbornými českými sólisty Michaelou Šrůmovou, Josefem Moravcem a Jiřím Brücklerem. Sbor i sólisté odvedli precizní profesionální výkon, kterému se nedalo nic podstatného vytknout, ale samotná mše mi nepřišla příliš hudebně výrazná.  Umělecky založená a erudovanější kamarádka mi to vysvětlila tím, že by dílo líp vyznělo v chrámovém prostoru, pro který bylo nepochybně napsáno. Toto vysvětlení jsem rád přijal, protože maminka Franze Schuberta pocházela ze stejného městečka jako ta moje (a koneckonců i já sám), tak tomuto skladateli pochopitelně částečně právě i z lokálpatriotických důvodů fandím. Potlesk obecenstva byl ale zaslouženě vřelý, načež následovaly před přestávkou v rozvernějším duchu dva sborově aranžované americké spirituály.

 

Ve druhé části jsme byli zvědavi na další mši, tentokrát soudobou z r. 2008, nazvanou Sunrise Mass (Jitřní mše), jejímž autorem je Ola Gjeilo (nar. 1978) a není to kupodivu žena, jak jsme se během  poslechu mylně domnívali, nýbrž sympaticky vyhlížející Nor (jak mi doma prozradil Google), který žije od roku 2001 v USA, nyní v New Yorku, a již ve světě stačil vejit ve známost svou klavírní a sborovou hudbou. A nepochybně se proslaví ještě víc, protože jeho Sunrise Mass  je skutečně hudební lahůdka (viz připojená ukázka) – s kamarádkou jsme nestačili zírat, vlastně s údivem naslouchat.

 

Autor i perfektně zpívající sbor dokázali strhnout celý sál k absolutnímu soustředění, nápadité hudební motivy se tu mohutně rozlévaly prostorem Smetanovy síně, načež se vzápětí ztišily do těch nejjemnějších nuancí, kdy posluchač ani nedýchal, aby si vychutnal doslova niterné ozvěny  vlastní duše přicházející z jakéhosi nadpřirozeně čistého pramene. Podobně nadpozemsky čistě mi kdysi zněly snad jen ztišené tóny Mozartova Ave verum corpus v podání rovněž amerického chlapeckého sboru před lety v Rudolfinu.

 

Kamarádka společně se mnou po závěrečných tónech nevycházela z údivu, jak skladatel dokázal tímto dílem evokovat chrámový prostor přímo ve Smetanově síni.  Ještě předtím stačila zvolat své obdivné spontánní „bravo“, které se ozývalo i z jiných míst v sále. Skutečně nevšední zážitek!

 

Dojem během koncertu navíc umocňovala i nádherná gestikulace dirigenta Williama Payna, který postavou připomínal  Niccolu Paganiniho a jeho neuvěřitelně dlouhé ruce spolu s vysokou štíhlou postavou v dokonale ladných a přitom emocemi sršících pohybech splývaly přímo s hudbou. Usměvavost a silné osobní charisma tohoto bělovlasého dirigenta se příjemně snoubily s jeho přirozeným a k orchestru i publiku vstřícným vystupováním, takže se stal jakýmsi energetickým spojníkem mezi lidmi v sále a účinkujícími. Večer pak příjemně završily opět dva sborově upravené spirituály a jedna americká lidová.

 

Účinkující byli odměněni dlouhotrvajícím závěrečným potleskem, který ustal teprve po poté, co poslední členové orchestru i sboru odešli z pódia. Až potom vstali i diváci a jako omámení odcházeli z bezvadně stráveného večera, který končil doslova v tom nejlepším.

 

 

Praha, 27.5.2014

 

 

http://www.youtube.com/user/OlaGjeilo