BARD COLLEGE CONSERVATORY ORCHESTRA (recenze)

 

BARD COLLEGE CONSERVATORY ORCHESTRA (recenze)

 

Pražská zastávka na evropském turné

Dvořákova síň Rudolfina, 21.6.2014 v 19:30

 

 

Měl jsem štěstí, že jsem kamarádce mohl oplatit  její pozvání na středeční koncert FOK hned minulou sobotu společnou návštěvou dalšího koncertu z cyklu Musica Orbis, pořádaného agenturou The Prague Concert Co., která k nám pravidelně zejména v letním období přiváží špičkové zahraniční studentské orchestry. Ten sobotní však byl tentokrát výjimečný tím, že se svými studenty přijela i jejich učitelka, proslulá operní sopranistka, sólistka Metropolitní opery, ověnčená řadou poct a ocenění včetně několika cen Grammy, nesmírně sympatická Dawn Upshaw.

 

Koncert zahájila předehra Gioachina Rossiniho k opeře Vilém Tell a za dirigentský pult se postavil Leon Botstein (nar. 1946), charismaticky a impozantně působící mezinárodně uznávaný dirigent, který tento častý koncertní kousek dokázal se svými svěřenci odehrát v tak procítěném a výrazově bohatém duchu, že následným aplausem se nesly i zasloužené výkřiky „bravo!“, včetně těch od mé kamarádky, jež si toto provedení své oblíbené skladby náramně vychutnala, jak mi vzápětí sdělila. A já pochopitelně s ní. Z dirigenta i z mladých hudebníků totiž sršela radost z hudby i mladistvý elán a tuhle kombinaci já rád.

 

No a potom přišlo to, na co zejména lákaly upoutávky v Českém rozhlase Vltava i jinde – písňový cyklus Witolda Lutoslawského (1913-1994) „Chantefleurs et chantefables (Zpěvokvěty a zpěvobajky)“ z r. 1990 v podání vynikající Dawn Upshaw, která se specializuje zejména na soudobou hudbu. A její pověst nikterak nelhala – byl to skutečně mimořádný zážitek. Tato slavná sopranistka mistrovsky vládne svým hlasem jako stvořeným pro soudobá díla, jednotlivé písně zpívala s tak procítěným a zapáleným soustředěním, že ač neumím francouzsky, podle názvů jako La Rose, L´Alligator či Le Papillon a některých povědomých slov, která jsem zaslechl, ovšem hlavně podle různých změn poloh a výrazu hlasu, doprovodných grimas a celkového nasazení zpěvačky, jsem často dobře vytušil, o čem zpívá.

 

Každopádně Lutoslawského hudba je sdělná a v tomto špičkovém provedení představovala pro všechny v sále skutečný zážitek, i když přece jen asi bližší spíš trošku poučenějším posluchačům, kteří vědí, co mohou od soudobé hudby očekávat. Právě v tomto případě se ale krásně potvrdilo, co dokáže souhra skvělého dirigenta, nadšeně hrajícího kvalitního orchestru a špičkové sopranistky, která si pohrává se svým hlasem s naprostou lehkostí a samozřejmostí a umí zapáleně přenést na posluchače a diváka v jedné osobě atmosféru a vyznění každé jedné písně. Dawn Upshaw navíc působila nesmírně sympaticky a mile, hvězdné manýry jí jsou evidentně na hony vzdáleny, takže kontakt s publikem byl naprosto bezprostřední. Uznalý dlouhotrvající potlesk tak uzavřel první část večera.

 

Po přestávce pak následovala poslední Šostakovičova Symfonie č. 15 A Dur, zajímavá mnohovrstevnatá skladba z r. 1971, která překypovala hudebními nápady a proměnami a pro svou pestrost ani chvíli nenudila. Šostakovič do ní, jak jsem se později dočetl z programu, zařadil i řadu ozvuků nejen svých dřívějších symfonií, ale například právě i oné Rossiniho předehry k Vilému Tellovi z úvodu sobotního večera či Wagnerovy předehry k Prstenu Nibelungů apod., což bych ale já sám jako naprostý hudební laik nepoznal. Pokud jde o mé vlastní pocity, některé pasáže mi i přes durovou tóninu připadaly poněkud chmurné a temnější, což jsem si pro sebe vysvětlil dobou a místem vzniku, ale to mi nijak neubralo na prožitku z hudební přitažlivosti díla.  Tím spíš, že opět souhra skvělého dirigenta, který budil dojem, že přesně ví, co chce, a dokáže to na orchestr i posluchače přenést, s nadšeně a s profesionální jistotou hrajícím orchestrem, předložila Šostakovičovu symfonii spokojeným divákům jako opravdovou lahůdku. A ani nám s kamarádkou nevadilo, že jsme nepoznali, že už skončila celá symfonie, protože mezi třetí a čtvrtou větou nebyla žádná pauza a ani žádné bouřlivé finále, obvyklé pro závěry symfonií,  se nekonalo. Nejdřív jsme se v duchu smáli těm, co začali tleskat,  abychom se nakonec museli hlasitě zasmát naopak sami sobě, jaké máme ještě mezery ve svém hudebním rozhledu.

 

Bouřlivý potlesk pak byl motivací pro dirigenta ke třem s chutí a uvolněně zahraným přídavkům, což vzhledem i k jejich typicky odlehčenému výběru, uvolnilo v divácích spoustu endorfinů, které se projevily v nadšeném potlesku a spontánních spokojených výkřicích, které se s každou další skladbou ještě stupňovaly. Radost v Rudolfinu tak byla všeobecná a vzájemná, mladí hráči byli evidentně vřelým pražským přijetím také euforicky naladěni a jen zářili a usmívali se, zrovna tak jako návštěvníci v sále, my dva s kamarádkou jakbysmet.

 

Cestou z Rudolfina jsme si pak pochvalovali, jak příjemný večer, nabitý spontánně pozitivní energií, jsme ve společnosti vynikajících amerických hudebníků strávili.

 

 

Praha, 25.6.2014

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=c7O91GDWGPU