The Festival Choir of Christ Uniteted Methodist Church

The Festival Choir of Christ United Methodist Church

Sbormistr:  Lahonda Sharp

Praha,  kostel sv. Salvátora, 7. 7. v 18 hodin

     K amatérským sborům mám obdivný vztah. Vždycky přehlédnu ten větší či menší houfec a v duchu si říkám, jakou lásku k hudbě musí všichni tito lidé mít, aby ve svém volném čase  chodili na zkoušky a zpívali pro potěchu ponejvíce vlastní.

     Tento obdiv jsem si nesla i jako jakési předznamenání  pondělního koncertu u sv. Salvátora, kam tentokrát zavítal sbor ze Sugar Landu vTexasu – vedle Prahy vystoupil ještě v Budapešti a ve Vídni.  Už při příchodu do téměř zaplněného chrámu jsem si všimla členů sboru postávajících u veřejí, bylo patrné,  že na zájezd byli nominováni především ti zasloužilejší  pěvci – nejsem ke zralejší generaci  předpojatá, ale málo platné, hlas je nástroj, na kterém se věk projevuje velmi patrně.  Mírně jsem se znepokojila.

     Úvod koncertu byl vymyšlen obřadně, chrámovou lodí nastupovali členové sboru v dvoustupu, nejprve šel basista a předzpěvoval  Aleluja Jerryho Ulricha a další sekce se k němu postupně přidávaly. Ačkoliv nejsem v problematice sborové choreografie nijak zběhlá, napadlo mě, že se budou těžko rytmicky synchronizovat na vzdálenost celé chrámové lodě (bez obrazovky se sbormistrem) a také že se budou špatně slyšet,  ale hned jsem se okřikla, že takoví amatéři to přece jenom nejsou. Bohužel  došlo k oběma těmto jevům, špatně se slyšeli, takže utrpěla intonace a o rytmickém souznění se také nedalo mluvit, i když skladba byla velmi pomalá. Ani jsem si nevšimla, jak skončili, spíš tak nějak přestali.

     Další program byl – jak bylo hrdě předesláno – sestaven pouze z děl amerických skladatelů, s výjimkou W. A. Mozarta, dokonce i norský skladatel Ola Gjeilo byl prezentován jako Američan, protože prý byl ke své Jitřní mši inspirován právě za mořem.  U Jitřní mše bych se ráda zastavila – zaznělo z ní úvodní Kyrie a při té příležitosti jsem vzpomněla na recenzi Amonasra,  který tu nedávno o této sborové skladbě psal s velkým nadšením.  V pondělí tedy zazněla skutečně v chrámu, bohužel to, co je na sborovém zpěvu opravdu fascinující, souzvuk  hlasů v jediném odstínu, který se přelévá z jedné barvy či dynamiky do druhé, se opět nedostavilo, jednotlivé hlasy dost špičatě vyčnívaly a ani poměrně zdatná skupina barytonů a basů tomu příliš nezabránila.

     K poctě sboru nemohu zamlčet podporu při sólových  výkonech  tenoristy Bodie Gilberta a sopranistky Ellen Graham, která zvláště v písni I believe dojala publikum. Text této písně byl nalezen v katedrále, kde se schovávali Židé za II. světové války, byl vyškrabán do omítky a v českém překladu by znamenal přibližně toto:

Věřím ve slunce, třebaže ho zrovna nevidím.

Věřím v lásku, třebaže ji zrovna necítím.

Věřím v Boha, třebaže zrovna mlčí.

Zároveň musím sbor vydatně pochválit za výraz,  většina zpěváků do toho šla naplno a to je okolnost, která umožní posluchačům  leccos sboru odpustit.  Budiž řečeno, že publikum bylo vstřícné a snažilo se maximálně ocenit výkony, které přesahovaly průměrnou úroveň tohoto chóru.

 Výtěžek koncertu bude využit pro občanské sdružení iOkamžik, které pomáhá nevidomým.  Také proto jsem nelitovala, že jsem na koncert zašla, i když jsem v duchu děkovala prozřetelnosti, že kamarád, kterého jsem původně na koncert pozvala, byl zrovna zaneprázdněn jinými povinnostmi.

Obávám se, že i přes uvedené klady tohoto vystoupení by byl z koncertu rozpačitý.