Úsvit planety opic - recenze filmu

A je to tady. Konečně jsme se dočkali dalšího pokračování (tedy sequelu), rádoby remaku legendární série ze 70. let. Úsvit planety opic nám ale nic moc nového nenabídne.

Příběh dějově začíná deset let po prvním díle. Opice už postoupili ve vývoji, jezdí na koních, umí používat zbraně a staví si přístřeší. Náš hrdina ze „Zrození“ Ceasar má rodinu a spolu s ostatními vybudoval říši, které vládnou opice. Klid jim naruší lidé, přeživší, kteří potřebují vyřešit problém s elektřinou. Ale ne všechny opice jsou nápomocné. A tím se spustí válka mezi dvěma živočišnými druhy.

Režisér Matt Reeves přebral štafetu po Rupertu Wyattu, který se zhostil úspěšného prvního dílu Zrození planety opic (2011). U nás celkem neznámý Reeves vytáhl eso v rukávu v podobě 3D filmu. Tím, že je snímek natočen tímto způsobem, určitě přivede k plátnu více diváků. Ale máme rok 2014, v době, kdy se ve 3D točí každý druhý film, takže potřebujeme k uspokojení trošku víc.

Za zmínku ale stojí především Andy Serkis, představitel Ceasara. Chlapík, který ztvárnil slizkého Gluma v Pánovi prstenů, zároveň průkopník technologie „performance capture“ (stejným způsobem byly natočeny filmy jako Avatar, King Kong či Hobit; herci převedení na plátno jakoby do animované podoby) předvedl jako opičí vůdce nevídaný výkon, skoro ani není poznat, že za maskou se skrývá lidský herec. Každopádně, srovnáním s verzí z roku 1968, kdy Oscarové masky Johna Chamberse předběhly svou dobu a vypadají i dnes jako nové, musím uznat, že „Úsvit“ má v tomto navrch. Opravdu potlesk autorům vizuálních efektů.

Toť ovšem vše, co snímek dokáže nabídnout. Z toho, jak film končí, se můžeme těšit na pokračování, což je podle mě zbytečné. Další přehlídka moderní technologie úplně zabije kouzlo a skvost původního nápadu Pierra Boulleho, podle jehož románu je původní snímek natočen, a to je škoda.