Frank 2014 (recenze filmu)

Ze zámoří k nám chodí spousta průměrných, ne-li podprůměrných komedií. Proto je vždycky radost přivítat film evropské výroby. I když sama nejsem příznivcem britských komedií, Frank je směsice bláznivých prvků s vážným tématem, která se opravdu povedla.

Atypický režisér irského původu Lenny Abrahamson vsadil na obsazení svého krajana Michaela Fassbendera do hlavní role prazvláštního, šíleného frontmana ještě šílenější kapely s nevyslovitelným názvem The Soronprfbs, ke kterým se přidá netalentovaný muzikant Jon (Domhnall Gleeson). A náhle jsme svědky zrodu velmi zvláštního až podivného vztahu mezi odlišnými lidskými charaktery, ale postupem času se dozvídáme, že Jon a Frank mají společného víc, než se na první pohled zdá.

Po dlouhé době se setkáváme s hlavní postavou, na kterou se prostě nezapomíná. Frank je v podání Michaela Fassbendera naprosto dokonalý. Ještě ho zdobí papírová (nebo umělohmotná?!) hlava, kterou nikdy nesundává. Ale co za touto maskou skrývá? Postavy tohoto typu jsou vždycky pro diváka atraktivní. Snažíme se zjistit, co je pod pokličkou. Vzpomeňme si například na Jima Carreyho v Masce (The Mask, 1994), kde se ze smolaře stala komická bytost plná energie. A to díky starobylé zelené masce. A přesně to je ono. S tou hlavou mi Fassbender přišel uvolněnější a přesvědčivější. Není divu, že si mimo jiné odnesl cenu za nejlepší herecký výkon z benátského filmového festivalu.

S Fassbenderem exhibují i ostatní. Postava Jona v podání Domhnalla Gleesona, kterého proslavila role jednoho z Weaslyho bratrů v Harry Potterovi, je stejně ujetá jako ostatní. Herec Gleeson působí roztomile až přitrouble, stejně jako v romantické komedii Lásky čas (2012). Jako protipól a rival k Jonovi slouží postava Maggie Gyllenhaal, která je chladná, sarkastická a nepřející. Gyllenhaal mi do filmu ale vůbec neseděla. Možná měli tvůrci zůstat na britských ostrovech, co se hereckého obsazení týče. Přeci jen americká výroba je poněkud jiná a herečka působí v nezávislé evropské komedii trochu rušivě.

Na konci filmu jako bychom se ocitli v naprosto jiném žánru. Z ujeté komedie se stává tragikomedie až rodinné drama v momentě, kdy Fassbender ‚odhodí‘ masku, ale stále předvádí výkon hodný jeho kalibru.

Frank je opravdu jeden z mála britských snímků, z kterého jsem byla příjemně překvapená. Vtipné repliky střídající tragické prvky, pohodová atmosfér a irské prostředí úplně přebíjí miniaturní nedostatky, které se v tomto případě dají snadno odpustit.