Arrigo Boito: MEFISTOFELES – trochu jiná recenze

 

Arrigo Boito: MEFISTOFELES – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Marco Guidarini

Režisér:   Ivan Krejčí

Scéna:     Milan David

 

Mefistofeles:  Štefan Kocán

Faust:             Daniel Magdal

Margherita:    Christina Vasileva

 

 

Národní divadlo ve Státní opeře, I. premiéra 22.1. v 19:00

 

 

Italský skladatel Arrigo Boito (1842 – 1918) se proslavil touto jedinou operou, byl to však velmi všestranný umělec, který m.j. napsal libreta Verdimu k Otellovi a Fastaffovi. Rovněž k Mefistofelovi si napsal libreto sám. Celý život byl fascinován věčným svárem dobra a zla a za jeho  nejkomplexnější ztvárnění v literatuře považoval právě Goethova Fausta. Jako první operní skladatel se proto rozhodl ke své opeře využít oba jeho díly. V Praze byl Boitův Mefistofeles naposledy nastudován v roce 1942, v roce 1982 s ním zde hostovala sofijská opera a v roce 1999 bratislavské SND.

 

Čtvrteční  I. premiéra v pražské Státní opeře byla současně zahajovacím představením 12. ročníku festivalu hudebního divadla OPERA 2015. Organizátoři tohoto záslužného projektu jednou za dva roky sezvou do Prahy všechny české operní  domy a soubory, kdy každý přiveze to nejlepší, co od poslední přehlídky připravil ve svém repertoáru nového, což operním milovníkům dává naprosto jedinečnou možnost seznámit se s pestrou nabídkou i úrovní jednotlivých souborů ze všech regionů. Letos poprvé je přehlídka rozšířena i o slovenské operní scény.

 

Na Mefistofela jsem šel s mladým kamarádem operním nadšencem a ještě jeho kamarádem  a místa na I. balkoně slibovala i příjemný výhled na jeviště. Ani nám nevadilo, že při tisku vstupenek došlo k chybě v systému, tak jsme sice seděli v jedné řadě, ale každý někde jinde. Všechno zlé k něčemu dobré, řekl jsem si, aspoň mi do toho nebude nikdo kecat během představení a můžu se tak do něj naplno ponořit. Raději si totiž vyměňuji dojmy až o přestávce. Trošku mi to ale „vynahradil“ soused, který si nevystačil s pouhým potleskem a výkřiky mezi výstupy a dával najevo své nadšení i hlasitými povzdechy přímo během hudby, či jak bych ty poněkud neartikulované zvuky nazval, a nenápadným dirigováním levou rukou, které mé periferní vidění ovšem nemohlo nezaznamenat. Ale jelikož jsem jeho nadšení z hudby i předváděných výkonů sám v podstatě sdílel, příliš jsem mu to ani v duchu nezazlíval.

 

Vzhledem k tomu, že na Literu je optimální délka prozaického díla k udržení čtenářské pozornosti asi dva až tři odstavečky a tu jsem už právě překročil, nebudu popisovat průběh jednotlivých dějství, která jsou celkem čtyři a k nim ještě prolog a epilog, a omezím se jako obvykle jen na nejsilnější dojmy.

 

Jak se o přestávce ukázalo, kamarádův kamarád je kromě své jinak prozaické profese i majitelem komorního orchestru, tak mě samozřejmě zajímaly jeho postřehy po 1. dějství. S úsměvem mi sdělil, že tento typ hudby není úplně jeho kafe, má raději modernější kousky, ale stejně jako mně se mu líbily především silné sbory doplněné  působivým začleněním zpěváčků z chlapeckého sboru Pueri gaudentes. Však také po jednom takovém nádherném sborovém výstupu celé hlediště tleskalo tak dlouho, jako by už představení málem skončilo, jaký to byl zážitek. A byl také nadšený, opět stejně jako já, ze špičkového výkonu slovenského basisty Štefana Kocána v titulní roli, který plně dostál své hvězdné pověsti – vždyť pravidelně hostuje ve Vídeňské státní opeře a má za sebou role i v newyorské Metropolitní, milánské La Scale a na dalších prestižních světových scénách. Pouze hudba se mu  zdála méně dramatická,  s čímž jsem také chtě nechtě musel souhlasit.

 

Po přestávce se na jevišti objevila i sopranistka Christina Vasileva s česko-bulharskými kořeny, držitelka Ceny Thálie 2010,  v roli Markéty a opět šlo o zjevení na českých scénách málokdy vídané. Aby se v nějaké opeře u nás objevili vedle sebe dva tak špičkoví sólisté, to se opravdu nestává. Samozřejmě k nadšení návštěvníků, ale trochu taky k smůle rumunského  tenoristy, jehož jinak na české poměry slušný a solidní výkon byl dvěma dalšími ústředními postavami poněkud zastíněn. K tomu se přidaly opět nádherné sbory a hudba i děj získaly na dramatičnosti, což mi o přestávce potvrdil i evidentně spokojený kamarádův kamarád a můj nový sympatický známý.

 

Po druhé přestávce pak v roli Heleny zpívala i Eva Urbanová, jež má sice svá nejslavnější léta už za sebou, nicméně  v tomto představení dle mého názoru potvrdila, že zůstává stále výbornou sopranistkou.  Hudba i děj ještě dále gradovaly a po skvělém finále proto propukly dlouhotrvající zasloužené ovace obecenstva, které bylo svědkem nepochybně mimořádné operní události, jež se zapíše do českých análů světlým písmem. Kamarád, který do Státní opery chodí poměrně často, cestou z divadla nechápavě, avšak spokojeně,  kroutil hlavou, že tam tak mohutné a k tomu vynikající sbory ještě nikdy nezažil. Já k tomu ještě dodám, že také poměrně minimalistická, ale efektně pojatá scéna, jež zdařile pracovala i s barevnými světly a promítáním, stejně jako nápadité a přitom vkusné kostýmy, které například třepotáním dlouhých převislých rukávů u košilek andílků vytvářely  uvěřitelný kongeniální dojem ke zpívanému textu, že jde o svatozáře,  dotvořily silný a přitom harmonický pocit z celého představení. Pochopitelně bez citlivého režijního a choreografického zpracování by to nešlo.

 

Tato nová inscenace ve Státní opeře nemá podle mne žádné slabé místo a kdo si chce pochutnat na tomto stylu hudby typické pro druhou polovinu 19. století i se silným příběhem a výborným inscenačním zpracováním si rozhodně její návštěvou přijde víc než na své. 

 

Praha, 23.1.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7861