Francis Poulenc: DIALOGY KARMELITEK – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos

Režie a scéna: Linda Keprtová

Kostýmy: Danica Hanáková

 

Státní divadlo Košice ve Stavovském divadle, Praha, 31.1.2015 v 19:00

 

 

V sobotu 31. ledna se ve Stavovském divadle předvedl v rámci festivalu OPERA 2015 již druhý ze tří slovenských profesionálních operních souborů, a sice Státní divadlo Košice. Košičtí si přivezli inscenaci ověnčenou na Slovensku řadou ocenění a uznání – Dialogy karmelitek od Francise Poulenca, kterou tento francouzský skladatel složil v roce 1956. Námět opery vychází ze skutečné události, která se odehrála  za Velké francouzské revoluce, kdy šestnáct příslušnic tohoto řádu zaplatilo za svou víru a neohroženost tu nejvyšší cenu.

 

Košický soubor přivezl s sebou do Prahy bohužel všehovšudy jen 87 tištěných programů, což na celé Stavovské divadlo není věru mnoho, takže na mě se už nedostal. Sice jsem v hrubých obrysech z titulků nad pódiem víceméně vytušil, o čem se zpívá a hraje, ale přeci jen se vždycky rád opřu i o shrnutí děje, protože operní libreta jsou poměrně specifická a stačí trocha nepozornosti a člověku v záplavě nedůležitých slov jako naschvál uniknou ta pro dané souvislosti podstatná. Obsah opery se v češtině dokonce nedá ani vygooglovat. No nic, musíme si zkrátka vystačit s tím, že opera je o jedné z mnoha děsivých hrůz, které Velkou francouzskou revoluci, ostatně skoro jako všechny ostatní kdekoliv jinde, provázely.

 

Opera sama se skládá v podstatě z řady recitativů, nějaká silnější melodická linka se v nich hledá jen těžko, nicméně hudba je to nepochybně silná a kvalitní, ovšem spíš pro zkušenějšího operního návštěvníka, který už nepotřebuje slyšet líbivé árie a prošel si i nějakým předchozím vývojem ve vnímání operní hudby. Já jsem místy přesto zaslechl i jakési stopy až jazzových ozvuků, nicméně když jsem to sděloval o přestávce svým hudebně vzdělanějším kamarádům a kamarádce, raději taktně mlčeli, aby mě zbytečně nepřivedli do rozpaků. Já si za tím ale stejně stojím i tak.

 

Režisérka si tentokrát sama vytvářela i scénu, což ovšem v tomto případě neznamená, že by musela být nějak příliš interdisciplinárně zaměřená. Scéna se totiž skládala z jedné místy spouštěné závěsné tmavé stěny (opony?), na kterou jedna z postav napsala křídou obrovskými písmeny jméno hlavní hrdinky BLANCHE, dále občas z několika židlí, které, když se povalily na zem, představovaly zároveň i klekátka na modlení, a několika průhledných krychlí z plastu, které nepředstavovaly nic, jen občas sloužily jako podstavce pro různé pozice účinkujících. Když se k tomu připočtou tmavé hábity jeptišek a kněze a prosté oblečení revolucionářů z lidu laděné do temných barev, působila scéna po celou dobu představení značně ponurým dojmem, což ale k této opeře patří, nic zrovna veselého na ní ani být nemá.

 

Režisérka tedy pojala tento kus víc než minimalisticky, což mi ale nevadilo, dokonce to v mých očích podtrhlo jakýsi filosofický rozměr díla, který jsem z některých replik vyrozuměl. Nepochybně se jedná o myšlenkově závažnější kus. Nemám bohužel tu paměť, abych byl schopen některé zajímavé výroky parafrázovat, tak je jen na vás, zda mi to budete věřit i bez názorného příkladu. Líbilo se mi, jak se režisérka dokázala obejít bez jakýchkoliv kulis i ve scéně proniknutí revolučních ozbrojenců do kláštera, kdy se nejdřív obě skupiny postavily proti sobě jakoby z opačných stran pomyslné zdi, načež se revolucionáři prolnuli s jeptiškami „uvnitř“. Naopak kamarádka toto režijní, scénické a kostýmní pojetí úplně nestrávila,  opera ji tentokrát příliš nevtáhla a emocionálně nezasáhla, jako tomu u ní obvykle bývá, vadilo jí například, že jednotlivé postavy byly ve stejnokrojích jeptišek jen stěží od sebe k rozeznání. V tom jsem jí musel dát za pravdu, nicméně sám jsem asi už dostatečně vycvičený z poslechu sobotních oper na Vltavě, tak leccos dokážu vnímat i se zavřenýma očima a ve své fantazii si domyslet. Tentokrát se mi ale oči ani samy kupodivu nezavíraly, ten úsporný minimalismus mě jaksi naopak nutil do pozornějšího sledování dění na scéně a luštění režisérčiných záměrů, což mě i docela bavilo.

 

Tak či tak, po hudební stránce bylo provedení opery perfektní, skvělý orchestr se krásně doplňoval s výbornými výkony všech sólistů bez výjimky. Ještě mě také zaujalo, že zatímco české operní soubory by se bez slovenských zpěváků neobešly a traduje se dokonce, že slovenská operní škola je na mnohem vyšší úrovni, než ta česká, tak hlavní roli v Dialozích karmelitek zpívala výborně Lucie Kašpárková, rodačka ze Zlína, mezzosopranistka Jitka Zerhauová je členkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno a Lucie Hilscherová absolvovala sólový zpěv na Západočeské univerzitě v Plzni. Pětici hlavních sólistů tak doplnil ještě maďarský tenorista Zsolt Vadász a  Michaela Várady, absolventka košické konzervatoře a AMU v Banské Bystrici. I na tomto představení se tak krásně prokázalo, jak hudba spojuje národy a jak se česká a slovenská kulturní scéna stále sympaticky prolínají a vzájemně obohacují.

 

Děj opery mě navíc ještě přiměl k zamyšlení, co že to Francouzi a s nimi celý svět stále na té Velké francouzské revoluci vlastně oslavují. Na jednu stranu samozřejmě vím, že když někdo radí hladovým lidem, aby jedli koláče, když nemají na chleba, tak že si jaksi přímo o setnutí své pitomé a arogantní, byť urozené, hlavy říká. Nicméně co s tím mají co do činění hlavy nebohých karmelitek, které se pak svezou tak nějak s sebou? Zkrátka, nejsme my lidé nějací divní, že si necháme každou revoluci vždycky ukrást fanatiky nebo vypočítavými zloději a nedokážeme ji nikdy usměrnit tam, kde jsme ji původně chtěli mít?  Ale to už bych možná zašel od Poulenca a Velké francouzské revoluce někam až příliš daleko. Třeba to sem ani nepatří, tak pardon.

 

Každopádně košická opera přivezla do Prahy hodně osobité, kvalitní a výborně provedené představení, které bylo pro festival OPERA 2015 nesporným obohacením a zanechalo nepochybně silný dojem.

 

Praha, 2.2.2014

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/dialogy-karmelitel.html