Dana Dinková: VERDI – trochu jiná recenze

 

Hudebně-dramatické představení o 3 dějstvích

 

Hudební nastudování a dirigent: Igor Bulla

Režie: Dana Dinková

Scéna: Peter Janků

Kostýmy: Ludmila Várossová

Choreografie: Dana Dinková

Sbormistr: Iveta Popovičová

 

Verdi: Ján  Kožuch j.h.

Oswald: Šimon Svitok

Démon: Jozef Šamaj j.h.

Giuseppina Strepponiová: Katarína Procházková

Teresa Stolzová: Katarína Vovková j.h.

Margherita Barezziová: Vendula Stískalová Černá j.h.

Matka Verdiho: Eva Lucká

Sólisté opery: Michal Hýrošš

                       Patricia Solotruková

                       Dušan Šimo

                       Zoltán Vongrey

                       Ivan Zvarík

 

Štátna opera, Banská Bystrica, 24.3.2015 v 18:00

 

 

Když  mě pan Šimon Svitok, umělecký šéf  Státní opery Banská Bystrica, pozval po přečtení mé "trochu jiné recenze" Čajkovského Evžena Oněgina na některé představení přímo do Banské Bystrice, nedalo se takové lákavé nabídce odolat. Z doporučených představení jsme si s přítelem vybrali právě Verdiho,  a to hned z několika důvodů: jednak nás zaujalo, že jde o autorský kus vytvořený přímo pro soubor Státní opery v Banské Bystrici, v němž se spojuje netradičně činohra s hudebním divadlem, jednak avizovaných na 200 kostýmů slibovalo málokdy vídanou podívanou. Premiéra se uskutečnila v roce 2013, který byl zasvěcený 200. výročí Verdiho narození, a včerejší repríza se konala po dlouhém půlroce od té předchozí. Žádná z postav totiž nemá alternaci a tak je při velkém množství účinkujících, z nichž mnozí v představení hostují,  docela nesnadné najít takový termín,  který nikomu nekoliduje s dalšími závazky. Banská Bystrica sice je od Prahy necelých 6 hodin jízdy autem, což není nepřekonatelná vzdálenost, nicméně jsme návštěvu představení spojili i s krátkým několikadenním oddychem na Slovensku, takže návštěva Státní opery byla jeho příjemným vyvrcholením.

 

Autorka a režisérka v jedné osobě, Dana Dinková, přistoupila k životopisnému představení propojenému  se známými Verdiho operními áriemi, sbory i úryvky z dalších hudebních děl zajímavým a originálním způsobem, ke kterému se dopracovala během své návštěvy míst v Itálii, kde se Verdi narodil, pobýval a tvořil, a pak i při diskuzích doma se svým italským partnerem. Navíc vystudovala Operní akademii ve Veroně, takže práci na svém díle měla možnost konzultovat i se slavným operním režisérem Gianfrancem de Bosiem a verdiovským znalcem Quirino Principem. Verdi je pro Italy ikona, na kterou není radno sahat, takže řada aspektů z jeho bohatého života, která by dnes vrchovatě krmila bulvár, je Italům jen málo známá. Domácí diskuze autorky s partnerem tak daly vzniknout fiktivní postavě mladého Oswalda, který Verdiho bezmezně obdivuje, na druhé straně je však pobouřen podrobnostmi z jeho života a vede tak s umírajícím Verdim po celou dobu vášnivou polemiku ohledně jeho životních peripetií. Verdi je tak nucen se po celou dobu na scéně obhajovat před ztělesněním svého vlastního svědomí. Vzniká tak zvláštní napětí mezi geniální a nádhernou hudbou a jednotlivými událostmi z Verdiho života a jeho osobními postoji, které i na samotnou hudbu v různých fázích jeho života měly samozřejmě nezanedbatelný vliv.

 

Představení je tak vynikající sondou do života slavného skladatele, která ale není podávána nijak scholasticky,  návštěvník je naopak nenápadně vtahován do zákrut Verdiho života a sám si může klást různé palčivé otázky a snažit se pochopit do větší hloubky mistrovu osobnost, spojit si jeho vynikající umění s kořeny, z nichž vyrůstalo. Autorce se tak bezezbytku podařilo vyhnout nějakému oslavnému patosu, ke kterému by životopisný příběh tak velkolepé osobnosti mohl svádět, Verdi zde vychází naopak velmi lidsky, se svými sympatickými i slabými stránkami, snad i démony, což je ale vyvažováno silou jeho osobnosti, zarputilosti a talentu,  takže návštěvníkovi je náhle ještě bližší i srozumitelnější jeho hudební tvorba, jejímiž skvěle provedenými ukázkami je celý děj prošpikován.

 

Představení trvá i se dvěma přestávkami zhruba tři a půl hodiny, všechna tři dějství jsou však natolik  dějově i hudebně dynamická, mají potřebný spád i dramatičnost, že čas ubíhá poměrně rychle.  Z tohoto pohledu bylo nejsvižnější druhé dějství, v prvním bylo možná víc mluveného slova, než hudby, a to třetí už jako by bylo ovlivněno sklonkem života, kdy se každý začíná ohlížet, zamýšlet a životaběh se pozvolna zklidňuje až k jeho konci. Temporytmus představení tak jakoby symbolicky odpovídá i temporytmu lidského života.  Scéna je účelně a sofistikovaně vytvořena z jakýchsi segmentů kulis na pozadí, které se všelijak vysouvají a odhalují různé výseče s postavami i situacemi, proměňují svou barevnost, mění  světelný design, stávají se občas i promítacím plátnem pro střídavé statické obrazy dokreslující atmosféru děje  apod.   Působivé např. bylo, jen namátkou,  když se v nich otevřelo několik okýnek, z nichž se vysunuly ruce držící svícny s plápolajícími svíčkami a po čase se zase stáhly, což působilo až mysticky. Oko návštěvníka je také neustále zaměstnáváno proměnou opravdu bohatých a výpravných kostýmů, které se mění i podle ztvárněných postav v operách či získávají civilnější charakter při výjevech z Verdiho života, i tehdy jsou ale nezvykle bohaté a precizně výtvarně pojaté.  

 

V neposlední řadě však je nutné zmínit výborné pěvecké, herecké i taneční výkony – v tomto představení se totiž kloubí všechny prvky, které je možné na divadle obdivovat. Štátna opera má bezesporu solidní pěvecké zázemí, při nezvyklém množství sólistických výstupů působily všechny poměrně vyrovnaně, bez nějakého patrného zaváhání, návštěvník si tak mohl Verdiho hudbu vychutnat v opravdu profesionálním provedení na dostatečně vysoké úrovni, často skutečně vynikající. Neméně skvěle se operní sólisté vyrovnali s nároky na svou dramatickou přesvědčivost,  běžný divák si nejspíš ani neuvědomil, že mnozí zde vystupují v poněkud pro sebe neobvyklých činoherních rolích. Vše působilo přirozeně, bez jakékoliv křečovitosti, topornosti či naopak možného přehrávání. Svůj nejen pěvecký, ale i herecký talent musel beze zbytku osvědčit zejména Šimon Svitok v roli Oswalda, který byl vlastně průvodcem celého děje, což na něj kladlo jistě velké nároky. Vyrovnal se s nimi ovšem s naprostým přehledem a i díky němu mělo představení neustále živý spád. A když se k tomu přičte i vynikající výkon orchestru, byl úterní večer ve Státní opeře v Banské Bystrici pro všechny návštěvníky skutečně nevšedním zážitkem, který si uchovají ve vzpomínkách a dojmech ještě hodně dlouho, někteří jistě i celoživotně. Jako například my dva s přítelem.

 

Nestává se často, aby diváci aplaudovali ve stoje hned při první děkovačce, jak jsme toho byli svědky právě v Banské Bystrici. Byl to ale aplaus naprosto zasloužený a moc jsme ho všem, kdo se na úspěchu úterního večera podíleli, přáli. Viděli jsme opravdu mimořádné představení, které jistě nebylo jednoduché dát dohromady, ale výsledek stojí určitě za to. A jelikož nikde jinde nemáte šanci toto originální hudebně-dramatické představení se spoustou skvělých melodií,  pěveckých, hudebních, hereckých i tanečních výkonů vidět než právě v Banské Bystrici, udělejte si  někdy stejně jako my výlet na krásné Slovensko a zpestřete si ho  třeba právě návštěvou Verdiho. A když se netrefíte zrovna do termínu Verdiho, nepochybíte určitě ani návštěvou jiného kusu. Před pár dny zde například proběhla ostře sledovaná premiéra Donizettiho Marie Stuartovny v režii slavného Gianfranca de Bosia, která zaznamenala nebývale pochvalný ohlas i v Česku.

 

Na závěr bych jen chtěl banskobystrickým popřát, aby se co nejdříve dočkali slibované rekonstrukce stařičkého divadla. Nepochybně se pak dostane i na lepší klimatizaci, vydýchaný vzduch v sále byl totiž jedinou pihou na kráse úterního večera. Sice nám to na náladě nijak neubralo, ale skvělý banskobystrický soubor i tamější milovníci opery, jakož i přespolní návštěvníci, by si určitě zasloužili svátečnější prostředí pro takto sváteční chvíle.

 

 

Praha, 25.3.2015

 

http://www.stateopera.sk/dielo/verdi-894