Lasica + Satinský: Don Quijote – trochu jiná recenze

 

Režie: Vladimír Strnisko

Scéna: Ivo Žídek

Kostýmy: Josef Jelínek

Hudba: Jaroslav Filip a Miroslav Kořínek

Texty písní: Milan Lasica a Tomáš Janovic

Překlad a dramaturgie: Jan Kolář

 

Don Quijote: Jiří Lábus

Sancho Panza: Oldřich Kaiser

 

Divadlo Kalich, Praha, 27.5.2015

 

Když mi přítel navrhoval návštěvu tohoto představení, nadšeně jsem souhlasil - ani ne tak kvůli hře jako takové, jako spíš kvůli oběma skvělým hercům. Ať už to bude cokoliv, určitě se budeme dobře bavit, říkal jsem si v duchu. A nemýlil jsem se. Hra sama o sobě je zjevně určena nenáročným divákům odkojeným spíš podprůměrnou televizní zábavou, ale výkony Kaisera s Lábusem z její návštěvy přeci jen dělají zážitek.

 

Při příchodu do téměř zaplněného hlediště jsem si znovu uvědomil, že Kalich je v Praze zřejmě nejstísněnější divadlo, kam se do některých řad lze dostat dokonce jen tím, že nejdřív zdvihnete celou jednu řadu, abyste se do té své dostali z opačné strany a zdvihli ještě polovinu  lidí v ní. Což se stalo rodince, která měla místa před námi a na jejíž rozpaky jsme při vstávání reagovali vstřícným úsměvem. Však mi to dva starší manželé na konci představení bohatě vynahradili, ale k tomu se ještě dostanu. Když se na pódiu objevili oba aktéři, hledištěm to jen zašumělo, bylo hned jasné, co je zde hlavním tahákem nejen pro nás. Oba herci svou nepřekonatelnou mimikou, gestikulací a živelným, ovšem dokonale zvládnutým herectvím hned od počátku začali naplňovat představu, s níž jsme do divadla přišli. Jim se člověk musí začít smát, aniž by ještě tušil, co se bude na jevišti vůbec odehrávat.

 

Já to tedy skutečně netušil, nic jsem si předem nikde nevyhledal a tak jsem ani nevěděl, kdo je autorem hry. Bylo mi tak nějak samo sebou jasné, že to nemůže být klasický Don Quijote od Cervantese a očekával jsem spíš nějakou parodii. Prvních zhruba deset minut se na scéně začaly odehrávat dialogy s poměrně lacinými vtipy na úrovni vyčpělé televizní estrády, což mělo diváky zřejmě rozehřát. Nás s přítelem by to spíš asi otrávilo, ale jak už řečeno, Kaiser s Lábusem dokážou udělat show i z ničeho a dokázali to od počátku i v této inscenaci. Zkrátka jsem se smál jejich excelentnímu herectví a bylo mi docela ukradené, co je vlastně smyslem jejich dialogů. Postupně se ale přeci jen i obsahová úroveň replik trošku vylepšila, i když ne úplně o moc, nicméně bylo mi to stejně docela jedno, protože těm dvěma vynikajícím protagonistům bych se smál, i kdyby hráli třeba v esperantu. Tohle mi vydrželo skoro po celou první část představení, ale jelikož do přestávky uplynula dlouhá hodina a půl, ke konci už jsem přeci jen pokukoval po hodinkách, neboť čeho je moc, toho je příliš, a už jsem se začínal poněkud i nudit.

 

Když konečně došlo na přestávku, zeptal jsem se s úsměvem přítele, o čem to vlastně je. O ničem, zněla jeho odpověď, a výstižněji bych to ani sám definovat nedokázal. Ale smál se taky - shodli jsme se, že ty dva stojí za to vidět i v takovéhle blbosti a že to je zatím docela příjemně strávený večer. Akorát bychom oba tu první část klidně o 15 až 20 minut zkrátili a nic by se podle nás nestalo, jen bychom neměli tak přesezené zadky.  Když jsme si o přestávce u dvojky vína povídali, zaslechli jsme podobné hodnocení i od zřejmě manželů středního věku stojících opodál, kteří údajně očekávali trochu víc, ale přesto se těšili, že snad druhá půle bude o cosi lepší.

 

Nebyla – pokud nepočítám tu příznivou skutečnost, že byla kratší.  Nicméně osvěženi rychle vypitým vínem jsme byli znovu připraveni sytit se neuvěřitelně komediálním herectvím obou představitelů a vychutnávali jsme si ho, co to jen šlo. Často jsem přitom přemýšlel o tom, jakým velkým hercem své generace mohl Oldřich Kaiser být, kdyby svého času nepropadl tolik démonu alkoholu. Tedy on tím vynikajícím hercem vždycky byl a stále je, podle mne je jedním z nejtalentovanějších českých herců vůbec, ale nikdo už asi nikdy nespočítá, kolik příležitostí možná zbytečně promarnil. Každopádně jsem byl moc rád, že ho vidím v takovéhle perfektní formě a brzy ho dokonce budu mít možnost vidět znovu, protože přítel koupil lístky ještě na jedno jejich společné představení. Musím se také zmínit o tom, že mi v ten večer čímsi připomínal herectví Jana Wericha, jako by jaksi uzrál  a usadil se v trošku filosofičtější komediální poloze, ne tolik ztřeštěné, jako dříve, byť i v té byl vždy fenomenální. Jakmile jsem si to uvědomil, už mi to nešlo z hlavy a opravdu jsem v něm jakousi Werichovu reinkarnaci, i když stále svébytně kaiserovskou, viděl. Bylo to příjemné.    

 

Oba herci také občas evidentně improvizovali, protože některé repliky byly docela aktuální a nemohly být součástí psaného textu. Řekl bych, že tím původní předlohu, která jinak se Cervantesovým Donem Quijotem nemá téměř pranic společného, svým způsobem i trošku pozdvihli. Ale řada diváků byla i za ty nejlacinější vtípky vděčná a smála se jim nejvíc. Velký ohlas mělo například rčení  „dobrá hospodyňka pro erekci i přes plot skočí“ a snad ještě větší „když je vrabec v hrsti, není kouře bez jámy“.  Já jsem ocenil víc Lábusovo exaltovaně zoufalé zvolání „Ó hoře, proč navštěvuješ víc nás slušné, než ty ostatní!“, ale toho si snad nikdo jiný ani nevšiml, neboť reakce nebyla naprosto žádná a tak jsem se svým přidušeným spontánním zachechtáním zůstal zcela osamocen.

 

O jiných přednostech představení, než těch hereckých, není třeba se tentokrát zmiňovat, protože ničím nevybočily z běžného divadelního průměru, dokonce texty písní mi přišly až amatérsky podprůměrné - na Literu by stěží bodovaly.  Ale Kaiser s Lábusem to svým nasazením a výjimečným hereckým uměním stačili naštěstí vyvážit, takže většina diváků vypadala nadmíru spokojeně a oba herce také náležitě vřelým potleskem odměnila. Když jsem se v těsné řadě zvedal k odchodu, přítel mi zřejmě loktem jakýmsi nečekaným grifem nechtěně torpédoval brýle z hlavy, které kamsi odlétly a já napůl slepý propadl panice, že mi je někdo rozšlape. Na můj bolestný výkřik nad nečekanou ztrátou zraku se však na mne vzápětí otočila s úsměvem ona manželská dvojice před námi a pán mi ochotně podal mé brýle, které mu zřejmě přistály na klíně, dokonce nepoškozené.  To mou radost ten večer ještě umocnilo a pánovi jsem vděčně a s obrovskou úlevou poděkoval.

 

Cestou domů nás galantní taxikář ještě nechal doběhnout po kolejích devítku tím, že na kritických třiceti metrech zpomalil  a dal nám přednost, což byl další příjemný zážitek – dobří lidé ještě žijí! Udýchaně jsme si pak s přítelem v tramvaji potvrdili, že naše dojmy z představení jsou prakticky identické a já si jen povzdechl, že od dvojice Lasica + Satinský bych čekal trochu intelektuálněji laděný humor. V tom jediném jsme se lišili, protože on prý jejich stylu humoru nepřicházel na chuť nikdy ani dřív.  Nicméně i přítel byl nadšený z Lábuse a Kaisera a potvrdili jsme si, že na představení Žena za pultem se budeme opět těšit a že to bude třeba i obsahově povedenější sranda. Tak uvidíme.

 

Praha, 1.6.2015

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/6-don-quijote/