ANCHORAGE CONCERT CHORUS – trochu jiná recenze

Anchorage Concert Chorus (USA)

 

Grant Cochran - dirigent

Janet Carr-Campbell – klavír

 

Prague Summer Nights Festival Orchestra

 

John Nardolillo – dirigent

Chaazi Levicek – mezzosoprán

Christopher Kenney - baryton

 

Smetanova síň obecního domu, Praha, 10.6.2015 v 19:30

 

Po báječném a vydařeném Poetickém odpoledni na Lužinách, skvěle zorganizovaném básněnkou, na němž jsme spolu s několika dalšími kolegyněmi a kolegy z Literu, Litwebu a Libresu četli s kamarádkou poprvé před publikem své vlastní básně (v životě jsem ještě neměl tak velkou trému), jsme se společně s ní vydali do Obecního domu na zahajovací koncert cyklu Musica Orbis 2015, pořádaný opět agenturou The Prague Concert Co. usměvavého česky zcela plynně hovořícího Angličana Johna Tregellase.

 

Tentokrát do Prahy zavítal sbor až z Aljašky, který se vokálnímu umění věnuje na špičkové úrovni již více než 60 let. Zajímavé bylo také složení doprovodného orchestru, který tvořilo 40 instrumentalistů vybraných náročným konkurzem z 500 uchazečů o účast na měsíčním studiu a koncertech v rámci festivalu Prague Summer Nights. V orchestru se tak sešli studenti z prestižních konzervatoří a univerzit z USA, Anglie, Německa, Koreje, Kanady, Číny, Mexika, Argentiny, Ruska, Chorvatska a České republiky. Jak vidno, hudba sbližuje národy víc než co jiného.

 

Jelikož jsme ale s kamarádkou po básnickém odpoledni chtěli posedět ještě alespoň chvíli se dvěma sympatickými kolegy, vlastně teď už i kamarádkou a kamarádem z Literu, dobíhali jsme do Smetanovy síně na poslední chvíli a museli jsme tak přijmout zavděk místy už jen v zadních řadách. Sice jsme slyšeli dobře, ale na jednotlivé účinkující jsem z té dálky moc neviděl, tak vám vizuální postřehy tentokrát zůstanu dlužen.

 

Program první půle byl opravdu pestrý a začal průřezem Mozartovou operou Figarova svatba. Orchestr výborně zvládl populární předehru a pak se na pódiu postupně vystřídala až nečekaná řada sólistů při různých áriích, zazněly i sbory, vše ve velmi zdařilém provedení. Hlavní hvězdou mezi zpěváky byla Chaazi Levicek, narozená v New Yorku, jež absolvovala v letech 2012 – 2013 výměnný pobyt na JAMU a je rovněž laureátkou (2. místo) Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v r. 2014. Letos bude mít dokonce sólový recitál na Prague Proms a na podzim vystoupí  také v premiéře opery Bohuslava Martinů Tři přání aneb vrtkavosti života v Národním divadle moravskoslezském. Zpívala skvěle a výborný byl i baryton Christopher Kenney, rodák z Minessoty. Jména ostatních, rovněž vesměs velmi kvalitních sólistů, se už z programu vyčíst nedala, důležitější ale je, že nám všichni připravili moc pěkné hudební zážitky. Své výstupy občas dokonce nejen zpívali, ale ztvárňované postavy i zaujatě hráli, jako bychom sledovali operu se vším všudy, ne jen koncert.  

 

Po Figarově svatbě následovaly dvě už podle názvu vlastenecké skladby  - „Chvalozpěv na Ameriku“ od Stephena Pauluse (1949 – 2014) a „Aljašská vlajka“ od Elinor Dusenbury (1889 – 1980). Víc se mi líbila ta druhá, připadala mi živější a výrazově nápaditější.

 

Sborová kantáta „Daruj nám pokoj“ od Mendelssohna Bartholdyho (1809 – 1847) obohatila opět jiným způsobem pestrou koncertní škálu středečního večera – tato skladba vznikla jako jakýsi zklidňující kontrapunkt v reakci na příliš rušnou atmosféru karnevalu v Benátkách roku 1831. Byla předvedena i s tomu odpovídajícím náležitým citem a prožitkem.

 

Následující gospel od Jeffreyho Amese (nar. 1969) „Ať vše, co dýše, chválí Pána“ nechal všechny v sále ožít typickými rytmy a oba sólisté dokonce dokázali do rytmu roztleskat i většinu posluchačů. Mně osobně ale tleskání na povel nejde,  nějak mi to  připomíná Ein Kessel Buntes (pozn. pro nepamětníky: šílenou východoněmeckou estrádu, která se přenášela i naší televizí) či Deana Reeda, což byl ostatně taky Američan (žijící v NDR). Ale gospel to byl pěkný a bezvadně provedený, to se musí nechat.

 

Další píseň „Prosté dary“ napsal Joseph Bracket již v r. 1848 a zpívala se dlouho jen v náboženské komunitě kvakerů, než její melodii použil Aaron Copland v r. 1944 ve svém baletu Apalačské jaro. Od té doby se často hraje a bylo příjemné ji slyšet i ve středu večer.

 

První půli pak zakončily dvě lidové písně. Původně skotská „Širá voda“ vznikla již kolem r. 1600, ale je údajně v posledních desetiletích  v anglosaském světě velmi populární, stejně jako „Cindy“, která vznikla v Severní Karolíně a od minulého století patří k nejrozšířenějším písním v Americe. Ta melodie byla povědomá i mně a možná i ostatním a navodila ve mně onu typickou představu prostých Američanů z dob, v nichž se odehrávají klasické westerny a příběhy rámované Zlatou horečkou. Pro vaši představu je v připojeném odkazu, i když v provedení jiného tělesa.

 

Po osvěžující přestávkové skleničce sektu jsme byli s kamarádkou zvědaví na „Requiem“ od francouzského skladatele Maurice Duruflé (1902 – 1986), které jsme ještě ani jeden z nás nikdy neslyšeli. Duruflé byl jedním z posledních představitelů velké francouzské varhanní školy založené Césarem Franckem a jeho záměrem bylo napsat intimní, klidné a láskyplné dílo. To se mu bezezbytku podařilo a stejně tak se podařilo dirigentu Grantu Cochranovi, orchestru, sboru i sólistům tuto skladbu náležitě v souladu se skladatelovým záměrem interpretovat. Jeho poslech tak byl hluboce niterným zážitkem, po jehož skončení bylo na mé kamarádce znát i  pohnutí, z nějž by měli účinkující i sám skladatel jistě velkou radost. Zrovna jako já, protože to k účinkům tak neokázale vroucného díla, jež se svou střízlivou pokorou a nepatetickým vyzněním vymykalo asi všem mně dosud známým requiem, hezky patřilo. Po srdečném potlesku následovaly ještě dva osvěžující přídavky a vřelý aplaus pak doprovázel dirigenty i sólisty ještě i při závěrečném odchodu z pódia. S řadou spokojeně se usmívajících a štěbetajících mladých hráček a hráčů, třímajících v rukou své různě velké futrály na nástroje,  jsem pak dokonce jel ještě i tramvají na Žižkov, kde zřejmě v nějakém hotelu bydlí.

 

Celý koncert byl opravdu vydařeným završením nevšedních zážitků, jež započaly Poetickým odpolednem, a obě události ve mně ještě dlouho doznívaly, než jsem pak spokojeně usnul, abych se probudil už zase do obyčejného dne. Už teď se ale těším na dva další koncerty se skvělým programem i obsazením z cyklu Musica Orbis 2015  v úterý a ve čtvrtek příští týden.

 

Praha, 13.6.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=_w0MjT839IU