Zbyněk Matějů: ČARODĚJŮV UČEŇ – trochu jiná recenze

 

 

Libreto: Jan Kodet, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský

Hudba: Zbyněk Matějů

Choreografie: Jan Kodet

Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Alexandra Grusková

Světelný design: Daniel Tesař

Animace: Jan Zajíček

 

Mistr: Alexander Katsapov

Rabat: Ondřej Vinklát

Toník: Giovanni Rotolo

Jura: Jonáš Dolník

Liško: Mathias Deneux

Kristýnka: Morgane Lanou

Dorotka: Zuzana Šimáková

Kmotříček: Jiří Kodym

 

Národní divadlo, Praha, 2. září 2015 v 19:00

 

Hned na druhý den po neplánované návštěvě Dvořákova Jakobína jsem se v rámci Divadlobraní vydal do Národního divadla znovu, tentokrát s přítelem, na pohádkový balet Čarodějův učeň, který ztvárňuje známý příběh lužicko-srbské legendy o čarodějově učni Krabatovi. Ne tak dávno jsme ve státní opeře viděli klasický Čajkovského balet Šípková Růženka, který hýřil nádhernými barevnými kostýmy, bohatou scénou, vizuálními efekty i krásnými melodiemi a tanečními výstupy, tak jsme byli zvědavi na baletní pohádku v soudobém provedení. Od jednoho kamaráda jsem měl ale na Čarodějova učně výborné reference předem, dokonce se na to šel podívat tentýž večer ještě jednou také, tak jsem nějaké obavy o pěkný baletní zážitek ani neměl.

 

Scéna tentokrát byla pojata moderně, nikoliv však příliš stroze minimalisticky, takže se podle momentálního dění na ní dalo z kulis a rekvizit docela dobře rozeznat, v jakém prostředí děj právě probíhá. Nejspíš jsem tu pohádku kdysi znal, ale jelikož téměř vše dokážu vždy dokonale zapomenout a program jsem si nekoupil, byl jsem odkázán s porozuměním ději opravdu jen na choreografii tanečníků a ztvárnění scény. A skutečně v tom nebyl žádný velký problém – od příchodu Krabata k čarodějovu mlýnu, jeho nástup do učení spolu s dalšími dvanácti učedníky, různé dějové zápletky až po šťastné rozuzlení na konci.

 

Celé pojetí mi připadalo velmi sourodé, t.j. jednotlivé složky představení – hudba, choreografie, scéna, kostýmy, režijní pojetí – spolu bezvadně ladily, dokonce až tak, že mi ta souhra celého tvůrčího týmu včetně tanečníků připadala snad až překvapivě dokonalá. Vsadil bych se, že si všichni musí bezvadně rozumět.  Maně jsem si vzpomněl, jak jsem na jednom operním představení před pár měsíci zahlédl Jana Kodeta v jedné lóži se SKUTREM - samozřejmě ne s motorkou (omlouvám se za dětinský vtip), ale oběma režiséry -  takže nějaké kamarádství tam asi skutečně bude. Určitě ne ke škodě tohoto baletu.  

 

Ovšem ohromná shoda musela při tvorbě popisovaného představení panovat i mezi těmi třemi a autorem hudby. Přiznám se, že až dosud jsem jméno Zbyňka Matějů neznal, ale pokusím se ho nadále už zapamatovat, protože ta muzika se mi líbila opravdu moc. Naprosto současná, přitom krásně rytmická i melodická, dějově dynamická, plná zvratů a přechodů, bezvadně vystihující atmosféru příběhu a momentálního dění na scéně. Chvílemi jsem se na hudbu hodně soustředil a přemýšlel o tom, jak i současná baletní muzika může být krásně poslouchatelná a přitom se nijak divákovi či posluchači nemusí lacině podbízet, může být ryze a nefalšované soudobá. Obdivoval jsem také, jak orchestr Národního divadla pod řízením dirigenta Pavla Šnajdra dokáže hrát úplně jiný styl muziky, než je ta obvyklá klasická, přitom velmi dynamicky, svižně a s evidentní chutí.  A doslova mě fascinovalo, jak byla občas gesta sólistů skvěle synchronní s hudebními motivy, často tak, že mi to připadalo až téměř nemožné – to když stál třeba po určité hudební pauze sólista zády k orchestru, nemohl vidět dirigenta a přesto švih jeho paže naprosto přesně na setinu vteřiny umocnil působivý zvuk z orchestru. A takových momentů tam byla celá řada. Některé hudební pasáže působily víc elektronicky a byly zřejmě pouštěny reprodukovaně, i v takovém případě ale v naprostém souladu s choreografií a děním na scéně. Myslím si, že běžný divák neměl důvod nad tím takto ani přemýšlet – když je něco dokonalé, zpravidla si to ani neuvědomíte. Ale protože jsem v divadle (jinak ne) zvědavý jak opice, pozoroval jsem zkrátka i takovéto detaily provedení a snažil se přijít na to, jak se takové souhry dosahuje. Samozřejmě jsem nic nevykoumal, ale je to asi jako se vším – kdo umí, ten umí a komu není shůry dáno, tomu není pomoci. Tady naštěstí bylo shůry dáno všem.

 

O přestávce jsme se ve foyer sešli s kamarádkou a její tentokrát ryze dámskou, respektive dámskou a dívčí společností, a s kamarádem a jeho přítelem, a užívali jsme si superlativů z dojmů, které jsme z první části baletu všichni měli. Kamaráda, co nám představení předem vychválil, jsem se zeptal, zda jsme už viděli onu scénu, ze které mu prý jde vždy až mráz po zádech. Ano, byl to ten tanec čarodějnických učňů ve škraboškách znázorňujících havraní hlavy. Myslel jsem si to – byl opravdu působivý, po všech stránkách.

 

Ještě jsme ani neměli dopitý sekt a už zvonili na druhou část, tak jsme se zase rozprchli na svá místa a o druhém jednání bych mohl klidně napsat totéž, co o prvním. Tak se už nebudu opakovat. Prostě parádní věcička, budete-li mít někdy možnost a chuť, neváhejte, na své si přijdou i ti, co třeba jinak klasický balet úplně nemusí. Tohle je současné, zároveň pěkné, žádná postmoderní slátanina jen pro snoby a zasvěcené, a na své si přijde oko i sluch. A tu „postmoderní slátaninu“ ode mě berte s nadhledem – libuju si totiž v provokaci a nadsázce, jak mnozí možná už víte. Bývaly doby, kdy jsem z ryze osobních důvodů na představeních současného tance byl v hledišti pečený vařený a často tam tenkrát tančil či dělal choreografii i mladičký Jan Kodet. Tohle představení je však pro docela široké publikum a nenudí se při něm určitě nikdo – ani ti zasvěcení a možná dokonce ani snobové. Jo, málem bych zapomněl  – Ondřej Vinklát v roli Krabata tančí fakt parádně.

 

Praha, 7.9.2015

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5871?s=304