Domenico Sarri: DIDONE ABBANDONATA – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Jan Čižmář

Režie, scénografie: Patricie Částková

                               Tomáš Pilař

 

Didone, královna Kartága: Andrea Široká

Enea, trojský hrdina: Stanislava Jirků

Iarba, král Maurů: Roman Hoza

Selene, sestra Didone: Michaela Kušteková

Araspe, důvěrník Iarby: Marek Olbrzymek

Osmida, důvěrník Didone: Václav Cikánek

 

{oh!} Orkiestra Historyczna

Martyna Paluska, koncertní mistryně

 

Zámecké barokní divadlo Valtice, 12.9.2015 v 19:00

 

 

Slavnostní představení této barokní opery Domenica Sarriho (1679 – 1744), jehož jméno jsem dosud ani neznal, bylo poděkováním všem, kdo se zasloužili o  vzkříšení  barokního divadla na zámku Valtice podle původních historických plánů. Tato jedinečná kulturní památka tak povstala doslova z ničeho, podobně jako kdysi bájný pták Fénix z popela. Znovu se tak zrodil skutečný architektonický skvost, v němž divadlo, hudba a tanec získaly opravdu důstojný stánek a návštěvníci si v něm budou moci vychutnávat atmosféru nejen dávných šlechtických radovánek.

 

Ještě dřív než spustil orchestr předehru a šla nahoru novodobá krásně a citlivě vzorovaná látková opona (o té původní se žádné zprávy nedochovaly), vystoupili s oslavnými a děkovnými proslovy starosta Valtic, generální ředitelka Národního památkového ústavu a ministr kultury. Všichni mluvili krátce a k věci a poté se už dostala ke slovu opera sama. Po pěkné a hudebně nápadité předehře se před námi objevilo typicky barokní jeviště, které díky pohyblivým kulisám sestaveným do patřičné perspektivy vytvářelo iluzivní atmosféru interiéru šlechtického sídla vzadu s oknem a výhledem do zahrady. Seděl jsem ve třetí řadě v přízemí, takže jsem měl pěkný výhled do mírně zapuštěného orchestřiště i na jeviště a tato pozice mi dávala výhodu sledovat zblízka vše, co se kde důležitého „šustlo“. Kromě sólistů, kteří se na scéně objevili ve stylizovaných šlechtických kostýmech, tam stály jen dvě barokní polstrované židle a jinak už nic. Každá postava měla kostým uceleně vyvedený v jiné barvě, což působilo zajímavě a bylo to součástí charakteristiky jednotlivých rolí.  Například Didone byla do zelena, Enea měl kostým krémově bílý, Iarba byl vyladěný do červena atd. Ačkoliv se účinkující pohybovali po scéně většinou poměrně přirozeně, přesto bylo znát, že jednotlivá gesta jsou perfektně promyšlená a nacvičená a umocňují výraz a charakter té které postavy. Občas se ale aktéři, kteří zrovna nezpívali, zastavili v jakýchsi strnulých pozicích, jako by se pro ně v tu chvíli zastavil čas, což mi vzdáleně připomnělo styl amerického režiséra občas působícího i v Praze Roberta Wilsona. Myslím, že zejména v podobných momentech jsem vycítil rukopis mladého operního režiséra Tomáše Pilaře, který je pod touto inscenací také podepsaný.

 

V prvním dějství na scéně nebyly, až na dvě barokní židle, žádné další rekvizity, kromě jakýchsi ozdobných třpytivých koulí v rukách Didone a Selene. Veškerá dramatická složka tak stála zejména na osobitém herectví a zvýrazněných gestech jednajících postav. Musím říct, že všichni zpěváci se současně báječně činili i coby herci. Původně má opera trvat údajně zhruba tři hodiny bez přestávky, ale tato inscenace byla zkrácena na dvě a půl hodiny a k tomu jednu přestávku. Určitě to bylo moudré rozhodnutí, dnešní divák už je přeci jen součástí zrychlující se doby a je asi dobré se jeho vnímání nějakým způsobem přizpůsobit, pokud to není na úkor díla samého. Já nejsem přímo fanouškem barokní hudby, nicméně nedávno jsem si pořídil z televize záznam barokní opery z českokrumlovského zámeckého divadla a moc se mi líbila. Proto jsem se do Valtic těšil  a už první dějství mě doslova nadchlo. Očekával jsem i díky mně neznámému jménu autora tak trošku hudební nudu, ale naštěstí jsem se silně zmýlil. Byl jsem překvapen, o jak nápaditou a dynamickou hudbu se jedná, a při skvělém výkonu orchestru a všech sólistů, kteří se s muzikou a dějem dokonale sžili, i díky promyšlenému režijnímu vedení, jež nenápadně podtrhlo a umocnilo dramatičnost všech složek díla, mi hodina a tři čtvrtě prvního dějství utekla jako nic. A to dokonce i přes ne příliš pohodlné sezení v sice polstrované lavici, ale bez jakéhokoliv opěradla. Po bouřlivém potlesku na konci prvního jednání se šlo na přestávku a občerstvení.

 

Když už bylo na čase dojíst a dopít, objevili se ve foyer trubači, zazněly fanfáry a návštěvníci se začali pomalu usazovat k posledním dvěma dějstvím. Byl jsem v hledišti mezi prvními a po chvíli jsem ucítil pohled koncertní mistryně, která byla v orchestřišti jen pár metrů ode mne. Zadíval jsem se na ni také a povzbudivě se na ni usmál na znamení toho, že se mi představení opravdu líbí. Pochopila a úsměv mi opětovala, což bylo příjemné a milé. Ve druhém dějství barokní mašinérie zařídila výměnu kulis – do stran zajelo sloupoví sálu paláce, nahoru vyjel zadní látkový prospekt s oknem a výhledem do zahrady a místo toho přijely ze stran kulisy lesa a také vzadu se objevila kamsi ubíhající lesní cesta. Obě barokní židle ze scény zmizely, takže rekvizita na ní nezůstala už vůbec žádná, což ale nijak nevadilo. Zpěváci nadále předváděli vynikající pěvecké i herecké výkony, možná z nich byla dokonce cítit ještě větší uvolněnost a sebejistota,  a já se občas zaměřoval i na orchestr. Už v prvním dějství jsem si všiml, že cembalistovy noty jsou místy výrazně proškrtané – nejspíš to byla jeho daň za ono půlhodinové zkrácení díla. Faktem je, že žádná cembalová „vata“ se mezi jednotlivými výstupy v této opeře nevyskytovala - pokud tomu tak opravdu bylo díky škrtům, opeře to z mého pohledu jen a jen prospělo. Druhé i třetí dějství mě pak doslova vcucly, snad ještě víc než to první. Nestačil jsem se divit, jak pěkná a nápaditá může být barokní hudba a jak dramatický účinek celá barokní opera při vynikající souhře všech složek může na mě mít.

 

Ve třetím dějství se pak ještě zasunuly kulisy lesa a zprava vyjelo znovu palácové sloupoví, zleva však jen kulisy potažené černou látkou a vzadu se spustil černý prospekt. Děj se měl odehrávat v přístavu, čemuž sice takto pojatá scéna úplně neodpovídala, ale bylo to rozhodně lepší než lesní porost či pouze interiér paláce.  Jak jsem se po představení dozvěděl, zámecké divadlo mělo původně v plánu jen dvoje kulisy – právě palácového interiéru a lesa, s nimiž si musí barokní představení vystačit. Divadelní experti posléze ale doporučili nechat vyrobit ještě ony černé kulisy, které mají umožnit konání v divadle i jiných, než pouze barokních produkcí. Černá vytvoří v takovém případě neutrální pozadí a s tím už si pak režiséři a scénografové dobře poradí, co před ně ve svých inscenacích podle potřeby a vlastní invence umístí. Ale vraťme se k naší opeře. Hudebně i dramaticky skvěle gradovala, ve třetím dějství se mi některé hudební pasáže líbily asi úplně nejvíc a dokonce mi připadaly ani ne tak moc barokní, jak na mě působily nápaditě, zvláštně a svěže. Jako by jimi Domenico Sarri už tak trošku předběhl svou dobu. Když dozněly poslední tóny, hlediště začalo bouřlivě tleskat a zaslouženě se občas ozývaly výkřiky „bravo!“. Měl jsem sto chutí křičet taky, ale má ostýchavost mi to bohužel opět nedovolila. Aspoň, že to za mě udělali jiní. Když ovšem při druhé děkovačce diváci vstali, postavil jsem se samozřejmě taky a s chutí, protože tyto ovace ve stoje si opravdu všichni protagonisté i tvůrčí tým naprosto zasloužili. Účinek představení podtrhla také vynikající akustika valtického zámeckého divadla, kterou si i sami zpěváci a hudebníci prý velice pochvalují. Ve foyer jsem při odchodu objevil letáček, který zve na tuto operu 23. a24. září do brněnské Reduty – budete-li mít možnost ji navštívit, rozhodně neváhejte, je to jedinečný zážitek postavený na skvělé profesionální souhře a nadšení, které je z celého provedení víc než znát. Vzduch při něm jen srší ozdravnou energií.  

 

Tímto provedením Sarriho opery u mě padl opět jeden z mých dávných hudebních předsudků a barokní operu jsem ve své duši i mysli tímto jednou provždy rehabilitoval.

  

Brno, 13.9.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=vEcnlBJr2qA&list=PLB6496EB0C6E16756&index=5