ČESKÁ FILHARMONIE, abonentní koncert A 2 120. sezony – trochu jiná recenze

 

 

Magdalena Kožená -  mezzosoprán

 

Robin Ticciati – dirigent

 

Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, 18.11.2015 v 19:30

 

 

V půl páté mi zazvonil telefon, neznámé číslo. Představil jsem se obvyklým způsobem a na druhé straně se ozval  ženský hlas – jsem ta a ta, kamarádka toho a toho, vzpomínáte?  - No, jistě, vzpomínám, jak by ne, a měním barvu hlasu do úsměvu. - Nechcete jít dnes na Českou filharmonii? Zpívá Kožená, mám volňásky na emporu a ten třetí už nemám komu dát, volala jsem i klukům, ale oni jdou dnes na Normu.  - Vím, vím, taky mě lákali, ale odolal jsem. No, já nevím – sice dnes večer nic nemám, ale je to na mě moc narychlo... - Jé, tak pojďte, bude to určitě moc pěkné a bylo by škoda, nechat to propadnout. -  A opravdu to nemáte komu jinému dát?  - No fakt, když nepůjdete, tak to propadne. Třeba si to ještě zvažte a zavolejte mi. – No… Takové nabídce se těžko odolává... – Jé, to je príma, tak v 19:20 ve služebním vchodu, jo?

 

Přišla i s kamarádem v 19:22, vyzvedla volňásky, prošli jsme služebními prostory mezi rozcvičujícími se muzikanty, oni dva si stačili dát ještě dvojku vína, já si to nechal až na přestávku a těsně před začátkem jsme už seděli v první řadě na varhanní empoře, tj. nad orchestrem a čelem k sálu plnému návštěvníků, kde jsem zahlédl i pár známých tváří. Seděl jsem pod varhanami v Rudolfinu podruhé v životě a svým způsobem si vychutnával nezvyklý pohled na Dvořákovu síň z pozice orchestru. Ještě před první skladbou přišel na pódium pán, možná sám generální ředitel ČF David Mareček, a oznámil, že shodou okolností program zahájí suita pro orchestr Pelleas a Melisanda francouzského skladatele Gabriela Fauré a žádá proto návštěvníky, aby po skončení skladby netleskali a spolu s orchestrem uctili neokázale vsedě minutou ticha památku obětí teroristických útoků v Paříži.   

 

Pak už se objevil mladý kudrnatý dirigent Robin Ticciati, nejen italského příjmení, ale i zevnějšku, nicméně ryze ostrovního původu (narodil se v Londýně a řídí Skotský komorní orchestr i slavný operní festival v Glyndebourne) a melancholicky procítěná Faurého skladba mohla začít. Jelikož jsem na rozdíl od většiny návštěvníků viděl dirigenta přímo z ánfasu, nenechal jsem si ujít příležitost bedlivě pozorovat jeho gesta a mimiku. A že bylo co! Ještě nikdy jsem snad neviděl dirigenta, jemuž by se ve tváři tak výrazně odrážely a měnily emoce snad s každou novou notou v partituře. On tou hudbou ne žil, on se jí přímo stal - tu se jeho tváří rozlil hluboký smutek, tu velké vnitřní utrpení, náhle ji rozjasnil záblesk naděje, aby se vzápětí blaženě uvolnila do hlubokého melancholického sentimentu, vtom vyšlehl směrem k nějaké nástrojové skupině jeho ostře pronikavý, až hypnotický pohled,  načež sešpulil rty a prsty naznačil ztišení jiné skupině nástrojů a tak stále dál podle proměnlivých nálad skladby.  Takto by hudbu museli nádherně vnímat i hluchoněmí, kteří by žádný nástroj sice neslyšeli, ale přesto by přesně věděli, co skladatel svou hudbou vyjadřuje. Kromě nesmírně expresivní mimiky tváře má Robin Ticciati i nádherná jemná gesta rukou, která mi připomínala vznešenou noblesu Herberta von Karajana. Ten byl ale zároveň noblesní i ve výrazu tváře, k čemuž  ovšem emocionální pantomima Ticciatiho obličeje byla v dokonalém kontrapunktu. Když dozněla čtvrtá, poslední část skladby, nazvaná Smrt Melisandy, dirigent i hráči ustrnuli v dlouhém doznění posledního tónu, načež dirigent spustil ruce, pietně sklopil hlavu a dobrou minutu se sálem rozprostřelo ničím nerušené ticho. Velmi důstojné a niterně působivé  uctění pařížských obětí.

 

Po krátké pauze, kdy dirigent na chvíli odešel a zase se vrátil, se na pódiu objevila za velkého potlesku natěšených návštěvníků Magdalena Kožená v nádherných černých večerních šatech  s hlubokým výstřihem na zádech, což dalo možnost  jak hráčům orchestru, tak i nám na empoře, ocenit nejen dobrý módní vkus pěvkyně, ale i její dokonalá, stále velmi mladistvě působící záda, což s perfektním střihem róby spoluvytvářelo skvělý výtvarný  dojem. Šest písní Claudea Debussyho pod názvem Zapomenuté popěvky přednesla naše v současné době ve světě nejslavnější zpěvačka s patřičným citem a impresionisticky zádumčivé i některé výrazněji barevné až expresivní melodie se nesly Rudolfinem k tiché vnitřní  radosti návštěvníků. Tentokrát nám ale pozice na empoře byla (když se odmyslím od krásných zad Magdaleny Kožené) spíše nevýhodou, protože akustika Dvořákovy síně nám nebyla v námi zaujímaném prostoru příznivě nakloněna a hlas zpěvačky tak byl často téměř úplně překryt orchestrem, zejména v  nižších polohách. Ale nevadí, nemusím mít všechno – však jsem si to vynahradil kromě již dvakrát zmíněných zad i opětovně nezaměnitelnou mimikou Robina Ticciatiho a téměř až zamilovanými pohledy, které občas vrhal na vedle stojící pěvkyni. Kdyby seděl na empoře s námi i sir Simon Rattle, zpěvaččin neméně slavný manžel a mimo jiné i jeden z Ticciatiho učitelů, nevím nevím, jestli by se udržel a neseběhl do orchestřiště. Ale třeba je mladý dirigent i rodinný přítel a nebere se to mezi nimi tak striktně. Každopádně měla Kožená obrovský aplaus a z toho se dalo i usuzovat, že v sále byla dobře slyšet i v těch nižších polohách, o které jsme byli my na empoře ochuzeni.

 

O přestávce jsem běžel k baru do obrovské fronty, abych osvěžil kamarádku i s doprovodem každého 1,5 dc bílého a sebe asi deckou Bohemky. Když jsem za tyto tři malé skleničky vyplázl po dlouhatánském čekání téměř tři stovky, protočily se mi panenky a pomyslel jsem chtě nechtě na to, že by se mi příště vyplatilo je spíš po koncertě pozvat do nějakého luxusního podniku a ještě bych možná ušetřil. Jestli ale třeba neměli ten večer vyšší ceny, když se v tom baru kousek od nás motal i Kalousek, kdo ví. Nějak jsem ale nezahlédl, co pije.

 

Po přestávce se pak hrála Symfonie č. 4 G dur Gustava Mahlera a byť trvá 57 minut a sezení na lavici na empoře není zrovna z nejpohodlnějších, byl to nádherný zážitek. Tahle symfonie mi připadala, kromě třetí věty, až taková nemahlerovská, plná svěžích instrumentálních kombinací, zajímavých melodických nápadů, působících často až rozverně. Bylo opravdu stále co sledovat, hudební nálady se průběžně měnily, nástroje spolu vedly všelijaké dialogy, hudba to byla plná neotřelých kontrastů, zkrátka hudební lahůdka. A když se před čtvrtou větou naší řadou prosmýkla Magdalena Kožená, aby v tentokrát bílých šatech (už bez výstřihu) zaujala místo uprostřed empory, napětí ještě vzrostlo a její nádherný zpěv celou symfonii skutečně korunoval. Tentokrát jsme ji přímo ze své úrovně slyšeli naplno a byl to skvostný zážitek. Umocněný ještě tím, že si její text před námi viditelně artikuloval i dirigent a kdyby měl před sebou mikrofon, mohl to být krásný duet. Ale on byl krásný i tak, i když byl z jedné půlky jen pantomimický. Vůbec celé provedení symfonie bylo skvostné.

 

Česká filharmonie se na tomto koncertě vytáhla stejně jako sólistka a dirigent a myslím, že jsme byli svědky skutečně jedinečného zážitku. Bezva věci se někdy dějí naprosto nečekaně. A tak to přeju každému. Mějte fajn kamarády a nechávejte se překvapovat. Anebo ještě lépe – překvapujte své kamarády i vy. Sdílená radost je vždycky mnohem větší, než jen ta, co si uděláme sami.

 

 

Praha, 20.11.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=xKZFbOTKh6Q