Sergej Prokofjev: OHNIVÝ ANDĚL – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Jan Kučera
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Petr Matásek
Kostýmy: Marta Roszkopfová
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada

 

Ruprecht: Martin Bárta 

 

Renata: Jordanka Derilova 

 

Hostinská/Matka představená: Yvona Škvárová 

 

Věštkyně: Eliška Weissová 

 

Agrippa/Mefistofeles: Gianluca Zampieri

Johann Faust: František Zahradníček

Jacob Glock/Lékař: Václav Morys

Mathias Wissmann/Podomek: Jiří Přibyl

Hostinský: Michal Onufer

Jeptišky: Andrea Jurčíková a Pavla Morušová

Opera Národního divadla moravskoslezského ve Státní opeře Praha v rámci festivalu OSTRAVA V PRAZE!!!, 8.11.2015 v 19:00

Ostravská opera si získala už pod minulým vedením Roberta Jindry skvělý zvuk a proto, když mi v neděli odpoledne kamarádi zavolali, zda bych s nimi večer nešel na Prokofjevova Ohnivého anděla do Státní opery, ani chvíli jsem neváhal. Svou roli sehrálo také to, že jsem tuto Prokofjevovu operu nikdy neviděl, byl jsem na ni  tedy hodně zvědavý i natěšený. Radost mi udělalo na místě také to, že kamarádi sehnali vstupenky do krásné sedmé řady v přízemí, protože se prý pár hodin před představením náhle v předprodeji uvolnila asi třetina míst v divadle, která se do té doby tvářila jako obsazená. Faktem je, že plno zrovna nebylo, bůhví, kdo vrátil zničehožnic do prodeje takové neobvyklé množství vstupenek.

Tentokrát jsem si program nekoupil, nemám je už pořádně ve svém malém bytě kde skladovat a spolehl jsem se na titulkovací zařízení, že mi zprostředkuje obsah opery, stejně si titulky vždy čtu, abych se v ději lépe orientoval. Tentokrát to byl ale poněkud mylný předpoklad. Opera je totiž inspirována románem symbolisty Valerije Brjusova a směšuje soudobý děj s historickými a legendárními postavami, pracuje se zmatenými vidinami hlavní hrdinky, prolínají se v ní prvky černé magie, okultismu apod., takže předem nepoučenému diváku ani titulky nejsou mnoho platné a sleduje tak změť jakýchsi nepochopitelných obrazů, prolínání fikce, halucinací a skutečnosti a jen stěží se dobere nějakého hlubšího smyslu viděného a slyšeného. Prokofjev na opeře pracoval sedm roků v průběhu dvacátých let minulého století a námět tak zřejmě vyhovoval jeho hudebnímu novátorství a experimentátorství, což, když se odmyslím od poměrně nesourodě slátaného děje, mělo na hudbu samotnou naopak asi blahodárný a silný emocionální dopad. Koneckonců odmyslet se od často hloupoučkého děje mi v opeře nedělá žádný problém a vcelku snadno se dokážu nechat unášet jen hudbou a výtvarnou stránkou inscenace. Obojí bylo v tomto případě skvělé, takže jsem si i tak představení užíval. Dokonce natolik, že jsem v průběhu první části na nějakou dobu zdříml, což se mi u operní hudby, pokud mě dokonale pohltí, občas stává a ani to nevnímám jako něco nepatřičného. I v tom polospánku totiž dokážu hudební poselství nějak podvědomě vnímat a hudba mnou jaksi prostupuje.

Jelikož mí kamarádi si ale program koupili, zeptal jsem se jich během přestávky u skleničky sektu, o čem že to vlastně je, abych se trošku zorientoval. O ničem, zasmáli se oba a dodali, že je to strašná blbost. Zřejmě nečetli nikdy kabalu, pomyslel jsem si a dál jsem se už raději nevyptával. Pochválil jsem tedy aspoň hudbu a pěvecké i hudební provedení, načež mi bylo řečeno, že Agrippu nebylo vůbec slyšet.  A pak už jsme si povídali o všem možném, třeba jak moc se jim líbila premiéra Čajkovského Jolanty v Národním divadle,  jejíž reprízu mi ale kvůli pěveckým výkonům druhého obsazení dva dny předtím naopak jiný kamarád pohaněl. Prostě takové „drby z natáčení“ od pravidelných operních návštěvníků, k nimž já sám tak úplně nepatřím. Však se prý taky na každém představení potkávají pořád dokola s těmi samými lidmi, div že se už jako staří známí nezdraví.  

Jelikož jsem si před psaním této „recenze“ ale vzal na pomoc osvědčenou Annu Hostomskou, můžu vám alespoň stručně prozradit, že Renatu navštěvuje v jejích dívčích snech Ohnivý anděl, do nějž se zamiluje mučivou touhou jako do zosobnění dobra, které slepě následuje a přenáší si do skutečnosti na hraběte Henriho, jenž ale přitom není hoden jejího vroucného citu. Do Renaty se naopak zamiluje Ruprecht, který je jí ale pro změnu lhostejný. Posléze ho však stejně dožene do souboje s Henrim, v němž je Ruprecht těžce raněn. Dívka hledá spásu své duše v klášteře, kde ale poblouzní jeptišky a přivolaného inkvizitora označí za ďábla. Ten ji pak nechá za trest upálit. Celé je to samozřejmě daleko zamotanější a plné mystické symboliky a jakési nepřehledné jurodivosti, ovšem to se musí vidět, aby si udělal každý svůj výklad a názor sám, co tím chtěl básník, pardon, skladatel, říci.

 

Jistý svérázný výklad si udělal místy i režisér představení, ovšem takového druhu, který mi připadá zbytečně prvoplánový a laciný, jako když třeba církevní hodnostář křičí na Mefista, ať políbí kříž, a tím ho zahání, načež se zpoza něj vynoří několik chlapů v oblecích působících dojmem goril z ochranky či KGB a místo kříže ukazují výhrůžně Mefistovi rudé legimitace se zlatými hvězdami. Prokofjev by se asi divil a divil jsem se i já, co tím chtěl Jiří Nekvasil vlastně naznačit. Možná se jen nestačil sám coby student HAMU zapojit do protikomunistického disentu před třiceti lety, kdy k tomu byla ta skutečně nejvhodnější doba, a snaží se to teď dohnat, nebo si zkrátka ještě nevšiml, že dnes už nás dusí úplně něco jiného, co souvisí spíš s arogancí klientelistického a mafiánského způsobu korporátního kapitalismu a cynicky licoměrných kleptokratických „elit“. Takovouto pseudoaktualizací se myslím spíš odvádí pozornost od skutečně žhavých problémů současnosti, než že by to mohlo  někoho účinně naplňovat zpozdilými pocity plyšově revolučního nadšení. Ale budiž, proti gustu žádný dišputát. Každopádně mí téměř o dvě generace mladší kamarádi, kteří už s minulým režimem nemají v podstatě žádnou zkušenost, se nad podobnými výstřelky v celkově zmateně působícím ději ani nijak hlouběji nezamýšleli a jen se místy kvůli jeho exaltovaně dramatickému zkarikování až do nechtěného komična dokonce neubránili ani hlasitému smíchu. Tahle generace totiž žádnou posvátnou úctou k autoritám, dokonce ani k těm operním, už netrpí. Naštěstí.

Přesto jsem to byl tentokrát nejspíš já, kdo byl z naší trojice z návštěvy představení celkově nejvíc spokojený. Prokofjevova hudba je totiž sama o sobě nádherná, geniální, plná dramatičnosti, působí na mě stále velice moderně a když jsem se odmyslel od jistého zbytečného zkarikování děje i při závěrečném sporu Renaty s inkvizitorem a jejím upálení, bylo to dramaticky a hudebně velkolepé finále, jaké se jen tak neslyší. Nepíšu záměrně nevidí, protože vizuálně a zejména režijně by to šlo asi udělat přeci jen poněkud věrohodněji, nikoliv pouze na úrovni jakéhosi až kýčovitě působícího rasputinovského pomatení smyslů všech na scéně, a nejspíš i některých za scénou. Orchestr však hrál skvěle, pěvecké výkony se mi také líbily a spokojení byli i návštěvníci, protože umělce odměnili bouřlivým aplausem při několika oponách. Ostravští tedy mohli odjíždět domů s dobrými pocity. Snad jim je nepokazila ani druhá neplánovaná asi desetiminutová přestávka kvůli jakési technické poruše na jevišti či to, že po první přestávce se v přízemí uvolnila i některá původně obsazená místa. Vystoupení ostravských v Praze bylo i z mého pohledu úspěchem, určitě se potvrdilo, že Ostrava je dnes jednou z našich nejprogresivnějších a nejkvalitnějších operních scén a za oprášení Ohnivého anděla jí i přes mé výtky k režijnímu pojetí patří velký dík. Zkrátka byl to zážitek, který si budu jistě i v budoucnu rád připomínat. Jen, pokud se rozhodnete v Ostravě toto představení navštívit, což rozhodně doporučuju, zjistěte si raději o jejím obsahu něco předem, ať se v ději zbytečně neztratíte, tak jako tentokrát já.   

 

Praha, 20.11.2015

https://www.youtube.com/watch?v=9iPQKi68fDE