Antonín Dvořák: RUSALKA – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Jiří Heřman

Choreografie: Jan Kodet

Scéna: Jaroslav Bönisch

Světelný design: Daniel Tesař

 

Rusalka: Dana Burešová

Princ: Aleš Briscein

Vodník: Štefan Kocán

Ježibaba – Cizí kněžna: Denisa Hamarová

 

Národní divadlo, Praha, 9. ledna 2015 v 19:00

 

 

Když mi v pátek zavolal kamarád, zdá bych s ním nechtěl jít v sobotu na Rusalku, moc se mi na tak notoricky známou operu nechtělo, ale vzpomněl jsem si, že přítel měl chuť jít o víkendu do divadla a když mě kamarád navíc ubezpečoval, že Heřmanova inscenace je opravdu mimořádně povedená, nechal jsem se nakonec přemluvit. A nelitoval jsem. Tedy litoval, ale jen 10 minut, když mi přišla v 18:45, kdy jsme se měli sejít,  do foyer Národního divadla sms-ka, že mu ujel autobus a objeví se tak i se vstupenkami přibližně v 18:55. Tyhle příchody na poslední chvíli, jimiž je tento kamarád doslova pověstný, fakt nesnáším.  Kupodivu přišel opravdu v těch 18:55, takže jsme vyběhli po schodech k šatně druhé galerie a poté šli na svá místa, která jsme neměli tentokrát vedle sebe.

 

Když jsem došel zprava ke své druhé řadě, byla všechna místa z této strany zaplněná, usoudil jsem tedy, že sedadlo 32 bude na opačném konci a než bych zdvíhal celou řadu, vrátil jsem se na chodbu a šel do dalšího vchodu. Kupodivu ta volná místa měla ale číslo 26 a 27 a na mém sedadle 32 tedy musel sedět ten pán, kterého jsem nechtěl zbytečně zdvíhat. Stejně už zhasli, tak jsem si sedl vedle svého přítele, který se divil, jak jsem se tam zničehonic octl, ale na vysvětlování už nebyl čas. Vtom však přišel mladý pár cizinců a mladík mi s pomocí baterky v jeho mobilním telefonu začal anglicky vysvětlovat, že mu sedím na místě. Měl pravdu, tak jsem se bez protestu vydal toutéž cestou zpět tam, kde už jsem jednou byl a ejhle, onen pán už neseděl na mém místě, ale o sedadlo dál, takže jsem se již za zvuků prvních taktů předehry mohl konečně uvelebit. Teprve později mi došlo, že pán měl vedle sebe manželku a o řadu níž zbytek rodinky včetně dětí, takže někdo z nich si mezitím zřejmě zahrál na záhadného fantóma, který tak zvláštně čaroval s mým sedadlem a donutil mě tak chvíli bezradně pobíhat sem tam.

 

Když jsem se po čase konečně mohl začít soustředit na operu samotnou, musel jsem dát kamarádovi za pravdu, že je to opravdu povedená inscenace. Na scéně sice neběhají žádné barvotiskové pohádkové postavy ve scenérii jak z 3 D animovaného filmu od Walta Disneye, jak je zvykem při tradicionalistickém pojetí, ale zároveň není naštěstí Rusalka ani žádná eroticky podbízivá poloobnažená  kurtizána či cynická krupiérka v nějakém kasínu, jak by třeba mohli inscenaci pojmout někteří „avantgardní" režiséři, aby se o nich psalo pokud možno po co největším vybučení diváky z hlediště pro jejich nepochopenou „světovost“. Scéna i kostýmy jsou zde vkusné a střídmé, děj není nikam nesmyslně posunutý, ale současně je střízlivě ztvárněný jako skutečný život, ovšem s oněmi pohádkovými rysy, které působí přitom naprosto uvěřitelně. Scéna není zahlcena zbytečnými kulisami, vše je víceméně načrtnuto jen do té míry, aby se fantazie diváka měla o co opřít, a místo statické přezdobenosti se po scéně pohybují členové baletu v sugestivní choreografii Jana Kodeta, kteří si vypomáhají nápaditými rekvizitami a umocňují tak nenápadnou dějovou kulisu. Stejně harmonicky a nenápadně je do děje vtažen i světelný design, takže nic není uděláno jen pro pouhý efekt, ale vše je podřízeno účinku nádherné hudby a krásného příběhu o lásce.

 

Vlastně jsem si teprve až při této x-té návštěvě Rusalky poprvé do jakési hloubky uvědomil, o čem ten příběh vlastně je a že je to jen alegorie na svět lidí, plná hlubokých i jemných postřehů, jinotajů a dojemného ztvárnění všech nástrah lásky, které ji můžou provázet až do jejího tragického a přesto nádherně dojemného a hluboce lidského vyústění.  Naplno mi tak došla genialita a důvod skutečné světovosti  tohoto jedinečného Dvořákova díla, které patří k těm největším klenotům světové operní literatury. Spousta i těch nejslavnějších světových oper je totiž dějově hloupoučká a banální, kdežto v Rusalce jsou všechny složky sladěny v kongeniální harmonii. Na dnešní tempo doby je snad jedině už poněkud zbytečně rozvláčné třetí, závěrečné, dějství, což zejména u těch návštěvníků, kteří nejsou pravidelnými operními hosty, může působit určité problémy s výdrží a koncentrací až do posledních tónů, což se na naší 2. galerii projevilo i častým protahováním některých z nich, dokonce popocházením v přilehlých prostorách a zvýšeným šumem.  Myslím si, že rozumné (třebas jen mírné) pokrácení třetího dějství by z dnešního pohledu opeře neuškodilo, možná spíš naopak. Ale to je samozřejmě kacířská myšlenka, s níž si můžu dovolit přijít jako naprostý hudební laik, který se na to kouká i z pohledu  obyčejného většinového návštěvníka, nikoliv operních fajnšmekrů. Rozhodně to však není výtka realizátorům, těm naopak patří můj hluboký obdiv za to, jak vkusnou a skvěle vyváženě prezentovanou inscenaci dokázali postavit. Klobouk dolů!

 

Velkou poklonu si ode mne také zaslouží původem slovenský pěvec  Štefan Kocán, který svým nádherným a znělým basem v roli Vodníka podle mne představuje naprostou pěveckou špičku v této inscenaci, která má i jasný punc světovosti. Však je dnes žádanou hvězdou i na světových operních scénách.  Skvěle se také předvedla Dana Burešová, které nelze nic vytknout a její soprán je jistě také ozdobou tohoto představení a dodává mu na kráse i uvěřitelnosti. Bezchybně zpíval rovněž Aleš Briscein, který patří k našim nejlepším tenorům, což je ale jen potvrzením toho, že tenoři se skutečně nádherným hlasem u nás zkrátka nejsou. Barva jeho hlasu není ničím nějak mimořádná a ve vyšších polohách má pro mě zabarvení až jakési ne úplně příjemné „ječivosti“.  Jeho výkonu se ale jinak nedá nic vytknout, dojem z představení jeho vystoupení sice vysloveně neumocnilo, ale ani nijak nepokazilo. Navíc každému se nelíbí stejná barva hlasu – mám např. kamaráda, který nemusí Flóreze, jehož já naopak úplně baštím. Zkrátka tohle jsou subjektivní pocity a netřeba je tedy brát až tak vážně. Velmi slušný výkon předvedla také slovenská pěvkyně Denisa Hamarová, která navíc ve svých kostýmech působila velmi noblesním dojmem.

 

Po skončení se vyprodaným Národním divadlem nesl zasloužený aplaus s několika oponami a také výkřiky „bravo!“, určenými hlavním představitelům. Dvořákovu Rusalku jsem si tentokrát užil se vším všudy, jako dosud nikdy, a domů jsem tak odcházel v hodně povznesené náladě. Návštěvu této Heřmanovy inscenace Rusalky můžu každému jen a jen doporučit!

 

 

Praha, 10.1.2015

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5318?s=304