Ludwig Minkus: LA BAYADERE – trochu jiná recenze

 

 

Choreografie: Javier Torres, Marius Petipa

Režie: Javier Torres

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Scéna: Annukka Pykäläinen

Kostýmy: Erika Turunen

Světelný design: Daniel Tesař

Video: Lunchmeat studio

 

Nikia: Nikola Márová

Solor: Michal Štípa

Gamzatti: Sophie Benoit

Zlatý Buddha: Guido Sarno

 

Národní divadlo – Státní opera, Praha, 16.1.2016 v 19:00

 

 

Tento pozdně romantický balet na pohádkový námět z orientálního prostředí patří ke světově nejhranějším klasickým baletním představením a tak jsem neměl obavu, že by se příteli snad nelíbil, když nás k jeho návštěvě lákal náš kamarád, který ho viděl předtím už asi třikrát a neváhal jít na něj i počtvrté.  Po zkušenosti s Čajkovského Šípkovou Růženkou, kterou mimochodem nastudoval ve Státní opeře rovněž Mexičan Javier Torres, mi ostatně bylo jasné, že ani tato další návštěva výpravného klasického baletu nemůže u mého přítele dopadnout fiaskem. Kamarád měl ještě s další kamarádkou a jejím manželem lístky do přízemí a my se usadili v první řadě na 2. balkóně, kde jsme měli také krásný výhled na jeviště.

 

Hudba Ludwiga Minkuse, který se sice narodil ve Vídni, ale svou úspěšnou profesionální kariéru prožil v 19. století v Petrohradě, je krásně melodická a dobře se poslouchá, pro klasický balet je skutečně jak stvořená. Když se tedy rozhrnula opona a objevila se velmi vkusně a pohádkově ztvárněná scéna, mohli jsme se jen těšit na další krásný zážitek. A ten skutečně přišel, na jevišti se střídalo množství tanečnic a tanečníků v slušivých pohádkových kostýmech, jeden taneční výstup na pěknou melodii střídal druhý, děj měl spád a sólisté i členové souboru se předháněli v efektních tanečních číslech. Proměňovala se různě i scéna, do hry se dynamicky zapojovala světla i nejrůznější videoefekty, zkrátka bylo stále na co koukat. Návštěvníci odměňovali jednotlivé výstupy nadšeným potleskem a je třeba říct, že naprosto zaslouženě. Všichni představitelé (nejen) hlavních rolí předváděli skutečně špičkové výkony, za které by se nemusely stydět ani přední světové scény. Nikola Márová a Michal Štípa, na nějž je mimochodem krásný pohled i pro jeho dokonalou vysokou štíhlou postavu, jakou se nemůže pochlubit každý tanečník, patří k naší absolutní taneční špičce a na jejich výkonu to bylo také znát.  Neméně skvěle tančila i Francouzka Sofie Benoit, ale mně se snad úplně nejvíc líbilo vystoupení a předvedený výkon Itala Guida Sarna v roli Zlatého Buddhy, což byla sice jen jedna z vedlejších rolí, nicméně parádní.

 

Jelikož jsem si nekoupil program, už je totiž nemám v našem malém bytě ani kam dávat a vyhazovat je by mi přišlo líto, zeptal jsem se o přestávce při skleničce sektu kamarádky, která s manželem a kamarádem, co obstaral vstupenky, sledovala balet v přízemí, o čem to vlastně je. Samozřejmě to věděla, připravila se na návštěvu představení už doma, což mně se asi nikdy nepodaří, a začala mi tedy děj vyprávět. Když se po chvíli dostala k roli Nikoly Márové, skočil nám do řeči kamarád (to je takový jeho běžný zvyk) a jelikož nás předtím moc neposlouchal, vzniklo takové menší zmatení, o čem kdo vlastně hovoří, takže kamarádka začala vysvětlovat, že jsme se právě bavili o „manželce“ Michala Štípy. Na to kamarád zareagoval hlasitým smíchem a prohlásil: „Vždyť on nemá žádnou manželku, jeho “manželka“ je ten Guido Sarno, co tančí Zlatého Buddhu“. S chutí jsme se zasmáli pro změnu my jemu a vysvětlili mu, že je řeč o partnerce v baletním představení, nikoliv o drbech ze zákulisí. No nic, stejně už nás nepustil prakticky ke slovu, takže jsem se celý obsah děje nedozvěděl, ale i z toho již řečeného jsem si to nakonec dokázal alespoň v hlavních obrysech už nějak domyslet. Nicméně u takového baletního představení o děj zase až tolik nejde, jako o ty krásné taneční výkony, podmanivou hudbu, nádherné kostýmy a scénu, perfektní režii atd., zkrátka o tu pastvu pro sluch a pro oko.

 

A pastva to byla skutečně vydatná, ve druhé části bylo představení snad ještě dynamičtější a zajímavější, až oči přecházely. Zvláště efektní pak byla videoprojekce kombinovaná s hromadným vystoupením spousty tanečnic, což působilo až snově neskutečně. Chtě nechtě jsem si u těchto precizních hromadných výstupů připomenul určité zklamání z výkonu baletního souboru Velkého divadla v Moskvě v polovině devadesátých let v Chačaturjanově Spartakovi, kde nebyla ani zdaleka tak zdařilá synchronizace pohybu tanečníků v hromadných vystoupeních, jako v této pražské Bajadéře. „Bolšoj“ tenkrát za Jelcinovy éry evidentně zažíval úpadek, kdežto balet pražského Národního divadla má v současné době myslím skutečně vysokou úroveň, kterou jsem v duchu srovnával právě se svými dřívějšími návštěvami ve slavném „Bolšom“ koncem osmdesátých let, kde jsem tenkrát viděl řadu představení klasického baletu i s tehdy největšími hvězdami světového formátu, jako byli např. Andris Liepa nebo nestárnoucí Maja Plisecká.  V tu chvíli mi bylo víc než příjemné vědomí, že na špičkový balet se dá dnes chodit i v Praze.

 

Představení se velice líbilo nejen nám a našim přátelům, ale bouřlivý aplaus zaplněného hlediště ve Státní opeře a děkovačky účinkujících při několika oponách svědčily o tom, že i všem ostatním návštěvníkům. Po tak vydařeném zážitku se nám ani nechtělo hned domů, tak jsme se společně vydali čerstvě zasněženými ulicemi Prahy do zajímavé vinotéky Vinograf v Jindřišské ulici, kde nebylo vůbec snadné si i za pomoci mladé sympatické someliérky vybrat z nepřeberného množství nabízených vín. Nakonec to vyhrál Sauvignon z vinařství Hort ze znojemské oblasti následovaný dalším Sauvignonem od jiného moravského vinaře (jméno jsem už bohužel zapomněl) a obě vína byla stejně špičková, jako předchozí baletní představení. Sobotní večer se nám tedy náramně vydařil.

 

 

Praha, 25.1.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7876