Gioachino Rossini: POPELKA - trochu jiná recenze

Hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera

Režie: Enikö Eszenyi

Scéna: Kentaur

Kostýmy: Bianca Imelda Jeremias

Pohybová spolupráce: Tamás Juronics

Světelný design: Csontos Balázs

 

Angelina - Popelka: Lena Belkina

Don Ramiro: Vassilis Kavayas

Dandini: Jiří Brückler

Don Magnifico: František Zahradníček

Clorinda: Yukiko Šrejmová Kinjo

Tisbe: Stanislava Jirků

Alidoro: Pavel Švingr

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, Praha, 12.2.2016 v 19:00

 

Když mi v pátek odpoledne zavolal kamarád, jestli bych s ním nešel večer na Popelku, vyžádal jsem si chvíli na rozhodnutí s tím, zda by případně sehnal lístek i pro přítele. Tomu jsem pak zavolal do Brna, jestli by se mu večer chtělo, když vstával už ve čtyři hodiny ráno, ten ale má pohádkové příběhy rád, tak k mé radosti souhlasil.

Nakonec jsme seděli v 5. řadě v přízemí a kamarád v řadě před námi. Po svižné předehře se začala pomalu zvedat opona, a zatímco se přítel těšil na pohádkovou scenérii, na jevišti se postupně vyloupl velikánský železniční kontejner, na jehož střeše Popelka stylizovaná do uklízečky zalévala květiny. Mě pro změnu zalil studený pot v očekávání toho, jak se přítelovo nejspíš hořce zklamané očekávání obrátí nakonec nepochybně proti mně. To mi neměla režisérka dělat, pomyslel jsem si zoufale a vzpomněl si na slavnou scénu z Knoflíkové války - kdybych to byl býval věděl… Poté jacísi klauni vyklopili přední stranu kontejneru a v něm se objevil příbytek ve stylu nízkonákladového bydlení pro nižší střední třídu a za zpěvu melodického duetu z něj vyhopsaly obě Popelčiny zmalované sestry v třpytivých šatech barových poběhlic s extrémně zvýrazněnými ženskými vnadami - jedna s velikánským pozadím a druhá zase s velikánským poprsím. Od počátku tak bylo jasné, že jde spíš o komickou než pohádkovou operu, čemuž odpovídaly i okamžité reakce publika, které, když přestalo chvílemi kašlat (jak vidno, virózy ještě v Praze neustupují), reagovalo smíchem na různé gagy a situace. Maďarská režisérka tak evidentně vsadila nejen na soudobé ztvárnění, ale i na snahu pobavit diváky i dalšími prvky než jen těmi, které do opery vložili přímo skladatel s libretistou. Zůstával jsem však stále nastražený, kam až to dojde - nejsem totiž příznivcem svévolného „režisérismu“ a už vůbec ne laciného vtipkování ve stylu podbízivé televizní estrády. Kupodivu můj strach ale postupně opadal, a když se na scéně zpod deky na lehátku vynořil Popelčin nevlastní otec v hokejovém dresu české reprezentace a na kolečkových bruslích si začal hokejkou pohrávat s tenisákem, s údivem jsem se přistihl, že mě to soudobě ironizující pojetí neznechucuje, ale že mu naopak čím dál víc přicházím na chuť. A nebudu vás napínat - humor, který do inscenace vložil vesměs maďarský tvůrčí tým, nebyl vůbec nesnesitelný, naopak ukázal se jako opravdu vtipný, inteligentní a vesele chytlavou Rossiniho hudbu nijak nerušil, dokonce ji výborně podtrhoval. Návštěvníci se evidentně dobře bavili, scéna překypovala různými triky, barevností, nápady, zpěváci se kromě většinou výborných pěveckých výkonů předváděli v barvami hýřících kostýmech i jako skvělí komediální herci, bylo vidět, že je to pitoreskní předvádění se baví a jejich entuziasmus se krásně propojoval s dobrou náladou v hledišti a vzájemně se tak umocňovaly. Do první přestávky uplynula hodina a půl, a přestože jsem už s přibývajícím časem nevěděl, jak se natočit, abych našel ještě nějakou méně otlačenou část svého zadku, výborně jsem se bavil. Jen jsem periferně občas zahlédl, jak se přítel stále častěji dívá na hodinky.

 

O přestávce jsme si s kamarádem sdělovali až nečekané nadšení z první půlky představení a přítel k tomu nesměle přikyvoval, bylo vidět, že nám tu dobrou náladu asi nechce příliš kazit. Abych to případně neschytal až doma, kdy už bych se musel bránit jenom sám, rozhodl jsem se pootevřít trošku jeho ventil ještě při popíjení sektu a zeptal jsem se ho, proč se tak často díval na hodinky. Začal to svádět na délku první půle a svoji únavu (faktem je, že být na nohou od čtyř od rána, tak bych v divadle asi rovnou usnul), ale nakonec z něj přeci jen vylezlo, že se těšil na Popelku v klasicky pohádkovém hávu a tak byl z tohoto pojetí poněkud zklamaný. Argumentoval jsem krásnou hudbou a tím, že to režisérka sice posunula do moderní doby, nicméně velmi vtipně a vkusně a navíc se spoustou vychytávek na jevišti a že nejen pěvecké, ale i herecké výkony jsou skvělé, což všechno nemohl neuznat, tak se nakonec zdálo, že tentokrát z toho snad vyjdu se zdravou kůží. Jen kamarád se rozčiloval, jak si může takový kolohnát, co seděl v třetí řadě před ním, kupovat vstupenku jinam než do poslední řady nebo do lóže, když přece musí vědět, že prakticky dokonale zakryje výhled tomu nešťastníkovi, který se ke své smůle ocitne při jakémkoliv představení za ním. Tím se mi současně vysvětlilo, proč jsem občas koutkem oka zachytil jeho podivné vyklánění se směrem k sousedovi, přičemž to, že by tak s ním snad chtěl navázat bližší kontakt, jsem v podstatě vyloučil jako první, vzhledem k tomu, že se jednalo o pána již pokročilého důchodového věku, který měl navíc vedle sebe manželku.

Po přestávce si tak šel kamarád najít nějaké volné místo v zadních řadách a skvělá „show“ v tom nejlepším slova smyslu na jevišti pokračovala. Občas mi bylo až líto některých představitelů, jaké z mého pohledu akrobatické kousky museli chvílemi zvládnout při současném zpívání, jako třeba jízdu na kolečkových bruslích po celé ploše jeviště nebo „opilé“ vrávorání na poměrně úzkém barovém pultu. Stačil by jeden neopatrný pohyb a mohlo být po představení, já bych se rozhodně na jejich místě nenechal k něčemu takovému donutit. Nicméně k současným trendům v opeře to patří a vzpomněl jsem si na dokonalý gymnastický provaz jedné sopranistky předloni ve Vídeňské státní opeře, do něhož a z něhož se dostala bravurně také na barovém pultu za plného neméně bravurního zpívání své náročné árie. Zkrátka být operní hvězdou dnes vyžaduje neuvěřitelnou všestrannost. Ohromný aplaus sklidil například také perfektní baletní výskok Jiřího Brücklera s rozběhem do náruče jednoho ze sboristů - za tuto jejich dokonale provedenou taneční sestavu by se nemusel stydět žádný sólista naší první baletní scény.

Obecenstvo již během představení mnohokrát nadšeně aplaudovalo a výkřiky „bravo!“ tento potlesk navíc často kořenily. Po skončení pak bylo nadšení obecenstva skutečně bouřlivé, a děkovačky jsem ani nepočítal - bylo vidět, že z této opery půjdou všichni - jak účinkující, tak návštěvníci - domů navýsost spokojení a v radostné náladě. Na scéně byli všichni tak dobří, že těžko někoho vyzdvihovat nad jiného, výkony všech se dají označit jako velmi kvalitní až špičkové. Snad jen sympatický řecký tenorista Kavayas má poněkud „tenčí“, dosud zřejmě ještě ne úplně vyzrálý hlas, což však doháněl jinak bezchybným zpěvem a také výborným herectvím, takže i on sklidil na závěr velké ovace včetně výkřiků „bravo“ z obecenstva. Prý jeho zpěv ale dost ztrhaly kritické recenze po ne tak dávné premiéře (tohle představení bylo teprve páté), což ho však asi nijak nepoznamenalo, protože bylo znát, že hrál s velkou chutí, do role se dokonale položil a nadšení obecenstva si evidentně užíval. Inu, je vidět, že kritiky se píšou především zase hlavně pro kritiky, kdežto představení se hraje pro diváky. A to jsou často zkrátka dvě docela odlišné věci.

 

Takový zážitek jsme ještě museli jít po představení na chvíli zapít a zhodnotit a já byl moc rád, že přítel nakonec naše nadšení také plně sdílel. Tím dostal pro mě celý večer již opravdu dokonalý tvar. Jen když jsem obdivoval, co všechno museli zpěváci kromě zpěvu ještě podstoupit, a zmínil jsem mimo jiné scénu, kdy se seshora spustí svisle na jeviště ohromná bílá limuzína, z níž nakonec po jejím uvedení do vodorovné polohy vyjede střechou nahoru Popelka a za zpěvu své árie pak sejde po přistavených letištních schůdcích dolů, kamarád se mi vysmál, jak můžu být tak naivní a myslet si, že ji v tom autě spouštěli už odněkud z provaziště. Když jsem ho však požádal, ať mi tedy vysvětlí, jak se do té limuzíny dostala, evidentně to taky nevěděl a začal si vymýšlet, že do ní musela vejít zezadu, než auto položili na zem. No to snad byla ještě krkolomnější představa než ta moje.  Nakonec to rozsekl přítel tím, že nejspíš vyjela zespodu z propadliště pod autem, odsunula si prostřední část střechy a tou pak vyjela zdviží až nahoru. Tomu už se skutečně dalo věřit - byl jsem na jeho fištrón v tu chvíli až pyšný. Ve vnímání operního umění sice má ještě co dohánět, na šestihodinovou Wagnerovu operu Tristan a Isolda bych se ho zatím podruhé vzít určitě neodvážil, ale kam se na něj jinak hrabu!

Pokud se tedy chcete na klasické opeře plné chytlavých a veselých melodií dobře bavit a užít si i po všech stránkách výborné představení, nenechte si pražskou Popelku rozhodně ujít!

 

Praha, 13.2.2016

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9386?t=2016-02-12-19-00