SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, 1. abonentní koncert 2016 - trochu jiná recenze

Koncertní mistr: Martin Kos – housle

Hudební fakulta AMU – Sál Martinů, Malostranské náměstí 13, Praha, 17.3.2016 v 19:30

První abonentní koncert Sukova komorního orchestru byl mimořádný tím, že paní Marie Suková, manželka slavného houslisty Josefa Suka (1929 – 2011), vnuka skladatele Josefa Suka a pravnuka Antonína Dvořáka, slavila ten den významné životní jubileum a osobně sestavila program večera, kterým byl vzdán hold právě Mistru Josefu Sukovi, zakladateli tohoto komorního tělesa. Sál Martinů se zaplnil téměř do posledního místa a když na pódium nastoupili členové orchestru, vyšel na scénu usměvavý pan Daniel Hájek, na jehož bedrech leží v současné době starost o existenci a prosperitu ansámblu, a předal sympatické paní Sukové, sedící v zadních řadách mezi obecenstvem, velkou kytici růží. Všichni návštěvníci přitom povstali, aby doprovodili blahopřání svým potleskem, čímž byl předznamenán i jakýsi výjimečný punc tohoto koncertu.

Nejdřív zazněla Suita pro smyčce op. 40 „Z časů Holbergových“ norského skladatele Edvarda Griega (1843 – 1907). Tento opus skládající se z pěti rozmanitých částí byl pestrý s proměnlivými náladami podle tanců, jimiž také byly jednotlivé věty nazvány. Mně se nejvíc líbila předposlední část Air, která měla pro mě takový až nadýchaný a jiskřivý tvar plný drobných a různorodých hudebních nápadů a podnětů i nástrojové lehkosti. Po skončení skladby se sálem rozeznělo jakési nadšené vydechnutí části publika a následně vřelý aplaus všech. Jen to vstřícné přijetí bylo na mě až trochu příliš hrr, mezi dozněním skladby a diváckým nadšením nezůstala ani milisekunda onoho „posvátného“ ticha, které dokáže ještě přizdobit každý vynikající výkon. Škoda. Možná jsem ale moc náročný a měl bych být nadšený už jen z toho, že se tentokrát tleskalo během celého koncertu opravdu důsledně až po skončení celých skladeb, nikoliv po jednotlivých větách, jak je tomu v současné době při podobných produkcích bohužel již téměř pravidlem. Tentokrát se tedy sešlo evidentně poučené obecenstvo.

Ve druhé části první půle pak zazněla známá Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6 Josefa Suka (1874 – 1935), která se mimo jiné hraje už několik desítek let v televizi pravidelně v průběhu každých Vánoc a je to skladba opravdu mimořádně niterně působivá se snivě romantizujícím nádechem. V televizi už sice právě díky svému nekonečnému každoročnímu opakování může možná působit poněkud stereotypně a obehraně jako všechno, co se nadužívá, ale živé provedení je přeci jen něco jiného. Opravdu jsem si skladbu vychutnával, a to až tak, že jsem měl chvílemi problém udržet se v bdělém stavu. Uklidnila mě ale historka, kterou o přestávce vyprávěl právě k tomuto dílu kamarádčin manžel. Když prý Josef Suk právě tuto skladbu předváděl Antonínu Dvořákovi, svému učiteli a budoucímu tchánovi, ten při ní usnul, což Suka rozladilo. Na to mu prý Dvořák odpověděl – cožpak bych mohl usnout při špatné skladbě? A jelikož já své časté podřimování na operách apod. vnímám taky tak, úplně jsem v tu chvíli nenápadně povyrostl – nemůžu přece být až takový hudební hňup, když mám cosi společného se samotným Dvořákem. Ale to předbíhám. Ještě předtím, než jsme odešli na přestávku, se samozřejmě taky mohutně tleskalo – provedení Sukovy Serenády se obecenstvu totiž rovněž moc líbilo.

Po přestávce se hrála pro změnu taky serenáda, ale tentokrát Dvořákova Serenáda pro smyčcový orchestr E dur, op. 22. Samozřejmě také skvěle a nevadilo ani, že jedné houslistce v jisté chvíli nešťastně ujel smyčec (to se může stát každému) a po chvíli zase jedné dámě v obecenstvu zazvonil mobil. Každopádně závěrečný aplaus byl bouřlivý, takže se koncertní mistr rozhodl přidat Mozartovo Divertimento, 3. větu, kterou Mistr Suk prý rád na koncertech přidával také – skladba je to notoricky známá a pro přídavek opravdu jak dělaná. A jelikož nadšení přítomných nevychládalo, rozpovídal se koncertní mistr o tom, jak byl Josef Suk přítomen na koncertě orchestru ke svým osmdesátinám a byl pozván na pódium, aby dirigoval Dvořákův Valčík A dur. A byla to poslední skladba, kterou s orchestrem v životě dirigoval. Tak ji sukovci na jeho počest přidali i jako poslední skladbu večera a bylo to opravdu krásné zakončení.

Pak už většina návštěvníků odešla domů, ale mnozí byli pozváni ještě na číši vína právě u příležitosti narozenin paní Sukové. S přáteli jsme tedy zašli do respiria na skleničku růžového a podával se i báječný smetanový dort s čerstvými malinami, jahodami a borůvkami a byl opravdu eňo ňůňo. Paní Suková působila moc sympaticky a vyzařovala z ní vitální energie, poplkali jsme tam s několika známými a kamarády, z nichž jeden nám jako tradičně vyčetl, že se mu neozýváme, ačkoliv my se mu ozýváme, ale on nám naopak ne. Tak jsme to vyčetli pro změnu i my jemu a ještě než odběhl zpátky k paní Sukové jsme si slíbili, že si musíme co nejdřív zavolat a potkat se – jelikož on to ale beztak neudělá, zase to stejně bude na nás. No a pak už jsme jeli domů a libovali si, že tento večer se opravdu vydařil.

Praha, 18.3.2016

https://www.youtube.com/watch?v=cmzZcnjiXKI