Wolfgang Amadeus Mozart: KOUZELNÁ FLÉTNA – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Richard Hein

Režie: Ladislav Štros

Scéna: Vladimír Nývlt

Kostýmy: Josef Jelínek

 

Sarastro: Oleg Korotkov

Tamino: Martin Šrejma

Královna noci: Jana Sibera

Pamína: Yukiko Šrejmová Kinjo

Papageno: Miloš Horák

 

Národní divadlo ve Státní opeře, Praha, 3.5.2016 v 19:00

 

 

„Co děláš dnes večer?“, vybafl na mě kamarád do telefonu. Jelikož bylo víc než pravděpodobné, že mě chce pozvat na nějakou operu, dostal jsem v tu ránu chuť si z něho trošku vystřelit. „Jdu na operu.“, zněla má odpověď. To ho zarazilo a po chvíli udiveně zakoktal: „Na jakou? Kam?“. „To ještě nevím - záleží, na co mě pozveš.“ Ještě chviličku mu to docházelo, než se konečně zasmál a já se dozvěděl, že se půjde do Státní opery na Kouzelnou flétnu. Jen mi zdůraznil, že to není ta nová inscenace, co se hraje ve Stavovském divadle a kterou jsme už viděli, ale asi již 20 let stará verze. To mi samozřejmě vůbec nevadilo, měl jsem zrovna volný večer a tak to byl pro mě docela příjemný výhled na jeho naplnění.

 

Měli jsme pěkná místa do páté řady a divadlo bylo téměř zaplněné, což mě po tak dlouhém uvádění jedné inscenace (234. představení), zvlášť když má Národní divadlo na repertoáru stejnou operu v modernějším hávu, docela překvapilo. Kamarád ještě před tím, než vyjela nahoru opona, prohlásil, že to bude jistě strašný kýč. A když pak na forbínu vyběhli tři géniové v propracovaných dobových kostýmech a obřadně položili na připravený pultík zvonkohru a flétnu, utrousil jen suše: „Co jsem říkal.“.  Musel jsem se usmát – ačkoliv je profesí zubař, tak operou je tak bytostně prodchnutý, že nejen v Praze většinou každou navštíví hned několikrát, ale neváhá za ní jezdit třeba i do Brna nebo Plzně či dokonce do Vídně, Drážďan, Mnichova nebo do Berlína, kam si naposled koupil permanentku na wagnerovský cyklus. Logicky tak jsou jeho nároky na to, jak má současná operní inscenace vypadat, poněkud někde jinde, než ty moje. I já samozřejmě umím ocenit současné přístupy, když třeba doslova kouzlí s neuvěřitelnými vymoženostmi technického pokroku v osvětlení či videoprojekci, ale neuráží mě ani klasické pojetí, na němž je už třeba znát i doba vzniku. Nehledě na to, že podle mě Mozartovi sluší i určitá doslovnost scény či kostýmů, i když tentokrát si scénograf vystačil jen s pěti stylizovanými a povrchově výtvarně pojatými sloupy, které měnily svou plasticitu i barevnost různým nasvícením, což ve své době jistě znamenalo nápadité využití tehdejších technických a nejspíš i finančních možností. Kostýmy pak působily historicky autenticky a byly neuvěřitelně bohaté a do posledního detailu propracované. To se jistě většině návštěvníků muselo líbit a podtrhlo to pohádkové vyznění celé opery.

 

Nenechal jsem se tedy skepsí svého kamaráda nijak významně ovlivnit a jako většinou, i tentokrát jsem se bez odporu otevřel všemu, co na mě chtěl celý tvůrčí tým přenést. Sice jsem Kouzelnou flétnu viděl už několikrát, v paměti mi utkvěl například skvělý přímý přenos v kině ze salcburského festivalu, ale stejně jsem si už obsah moc nepamatoval, tak jsem se s chutí opět ponořil do pohádky. Pěvecké výkony se mi také docela líbily, i když nijak nepřevyšovaly solidní průměr, který člověk od sólistů očekává. Jen snad Jiří Hruška v roli Monostata byl pěvecky dost nevýrazný a často zanikal ve zvuku orchestru.

 

O přestávce jsem kamaráda pozval na druhou skleničku vína (tu první si stihl dát ještě před začátkem představení) a probrali jsme své dojmy. Potvrdil v podstatě ty mé, jen o výkonu Jiřího Hrušky se zmínil poněkud nesmlouvavěji než já. Na režijní a inscenační přístup se také díval o cosi kritičtěji, nicméně trval jsem si na svém, že i takovéto ztvárnění má stále ještě své opodstatnění a možná oslovuje konzervativní část publika víc, než moderní přístupy. A jelikož konzervativní návštěvníci tvoří výrazně většinovou část pražských operních příznivců, nelze se divit, že se i tahle inscenace stále ještě hraje. Ani Národní divadlo si nejspíš nemůže dovolit úplně ignorovat poněkud zastydlý vkus převážné části publika. Ovšem chápu, že tak lehce to odbýt také nelze a bylo by to asi na hodně dlouhou debatu, přičemž těžko by se hledala nějaká shoda všech.

 

Po přestávce jsem se opět naplno vnořil do pohádkového příběhu i klasické pohádkové atmosféry a užil si zbytek opery, zejména nádherné Mozartovy hudby. Navíc se ve slavné árii Královny noci skutečně zaskvěla Jana Sibera a byla za to i odměněna největším potleskem a nadšenými výkřiky „bravo!“, které si nepochybně zasloužila. Tento její výkon, který docela čněl nad všemi ostatními, diváci odměnili také největšími ovacemi při závěrečných děkovačkách. Vřelého přijetí se ale dostalo i většině ostatních protagonistů, i když Yukiko Šrejmové Kinjo v roli Pamíny třeba také zaslouženě o něco většího, než jejímu partnerovi v roli Tamína Martinu Šrejmovi. Vstřícným potleskem diváci odměnili také sedm dětských baletek, které představovaly ratolesti Papageny a Papagena, a tím, jak zapáleně tančily poskládány od té nejmenší až po největší, příjemně oživily závěrečné scény opery a přiměly diváky k úsměvům.

 

Mně osobně sice tato inscenace Kouzelné flétny  nepřinesla zážitek, který bych mohl označit za vysloveně mimořádný, snad s výjimkou skvostně provedené árie Královny noci, nijak mě ale ani nezklamala a rozhodně to byl hezky strávený večer. Navíc Mozartova hudba člověka vždycky obohatí a vnitřně očistí, pokud je kvalitně provedena. A to se tady určitě stalo.

 

 

Praha, 7.5.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5852?s=304