Henrik Ibsen: HEDA GABLEROVÁ – trochu jiná recenze

 

Překlad: František Fröhlich

 

Režie: Jan Nebeský

Scéna: Jan Nebeský, Jana Preková

Kostýmy: Jana Preková

Světelný design: Filip Wiesner

 

Dr. Tesman: Jan Vondráček

Heda Tesmanová (Gablerová): Lucie Trmíková

Slečna Tesmanová, teta: Jaroslava Pokorná

Tea Elvstedová: Klára Sedláčková-Oltová

JUDr. Brack: Miroslav  Hanuš

Eilert Lovborg: Robert Mikuš

Berta: Marie Turková

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 25.5.2016 v 19:00

 

 

Ibsenovy hry mám rád, i přes jejich „stáří“ se mi zdá, že stále promlouvají i k dnešku a oceňuji na nich i hloubku psychologického propracování postav, což se u současných her vidí jen málokdy. Proto jsem vůbec neváhal, když nás s přítelem kamarádka pozvala na Hedu Gablerovou do Divadla v Dlouhé, a nadšeně jsem souhlasil. Těšil jsem se zase jednou na kvalitní „klasiku“. Shodou okolností jsem pak ale večer před představením zahlédl upoutávku ČT art právě na tuto inscenaci a rázem jsem pochopil, že tahle „klasika“ bude podána naprosto neklasicky a začal jsem být o to zvědavější, jak to dopadne. Spíš jsem tedy pro jistotu očekával „průšvih“, jak většinou tyhle pokusy o postmoderní adaptace klasických děl zpravidla dopadají, ale v duchu jsem si uchovával i jistou malou naději, že se to třeba naopak povede, což se taky občas, i když spíš výjimečně, též někomu podaří.

 

S kamarádkou a jejím manželem jsme si dali sraz před divadlem už o půl sedmé, abychom je mohli ještě pozvat na skleničku, a tu jsme si taky skutečně dali v malé, ale moderně a příjemně působící, vinárničce v přilehlém průjezdu, kde nám sympatická sommeliérka nabídla vínka podle našeho gusta a poradila nám opravdu dobře. Jen v žertu prohodila, že chceme-li představení lépe porozumět, máme si dát každý raději dvě deci než jen jedno. Z toho mi bylo hned jasné, jakou má asi Divadlo v Dlouhé pověst, a mé obavy se tak spíš ještě trošku prohloubily. A vzrostly ještě víc, když na vcelku moderně, i když účelně a srozumitelně pojatou, scénu postupně zženštilým způsobem vkráčeli tři muži v dámském spodním prádle nebo upnutých legínách, které bezostyšně zdůrazňovaly jejich mužství, v dámských lodičkách, parukách a příslušně nalíčení, zkrátka takové tři poměrně odpudivé „transky“.  Bylo to jakési počáteční defilé, aby divák dostal hned nekompromisní ránu mezi oči a bylo mu od počátku jasné, že tady se žádná autentická klasika hrát nebude. No tě pic, pomyslel jsem si, snad to nějak přečkám.  Z reproduktoru četl ženský hlas jakýsi podivný text, který evidentně neměl s Ibsenem nic společného, a z programu jsem se pak dozvěděl, že šlo o úryvek z dopisu Carla Gustava Junga kolegovi. Když se pak postupně začal rozehrávat děj, působily dialogy naprosto současně a tak jsem i celou dobu přemýšlel, do jaké míry jde o původní text a do jaké míry je naopak modifikován záměry režiséra. Kdysi jsem myslím Hedu Gablerovou viděl s Petrem Nárožným v TV záznamu, ale to, co se na jevišti v Dlouhé odehrávalo, mi vůbec nic nepřipomínalo, i když při mé mizerné paměti to samozřejmě zas tak moc neznamená.

 

Tyhle počáteční myšlenky mě ale postupně začaly opouštět s tím, jak se na scéně odehrávalo cosi, co mě vtahovalo do děje čím dál víc, všechny dialogy vedly k postupnému stále plastičtějšímu prokreslování psychologie jednotlivých postav, děj nabýval na dramatičnosti a vůbec mi nevadilo, že režisér zvolil hodně expresivní až přepjaté výrazové prostředky, kdy všechna gesta, nepřirozená dikce, výkřiky a přehrávání byly až do extrému přehnaným vnějškovým zdůrazněním a ilustrací toho, co se ve skutečnosti odehrává spíš ve vnitřním přítmí jednotlivých hrdinů. Zde naopak vše vyhřezává na povrch zcela zjevně a nedvojsmyslně s mnohonásobně zesíleným akcentem oproti tomu, jak by tomu bylo ve skutečnosti a ne na divadle. Nedělalo mi ale sebemenší problém na tuto hru režiséra i herců s divákem přistoupit, naopak mi to připadalo čím dál zajímavější a stále víc strhující. Uvědomil jsem si, jak strašně tenká musí být hranice mezi uvěřitelností anebo zpackanou karikaturou, na níž celý tvůrčí tým celou dobu balancuje, a jak nesmírně záleží právě na výsostné profesionalitě a souhře všech, zda bude výsledkem umělecké dílo anebo naopak trapná taškařice. A musím říct, že v Divadle v Dlouhé se povedlo něco, co mě nakonec opravdu nadchlo. I z reakcí v publiku bylo stále zřejmější, že nejsem zdaleka jediný, kdo tento způsob ztvárnění dokáže ocenit. Ze sálu se čím dál častěji ozývaly spontánní reakce diváků na různé repliky  a gesta, aniž by šlo o nějaké povrchní rádoby legrácky nebo prvoplánové novácké srandičky. I když občas se i tady ozýval onen „povinný“ sitcomovský smích při situacích, které ve skutečnosti vůbec směšné nebyly.   Zkrátka i zde se našlo pár diváků, kteří už nejspíš ani netuší, že se na divadle může odehrávat i drama, nikoliv jen samé bláznivé komedie. Ovšem to už k dnešní zpovrchnělé době jaksi patří – leckomu často nedochází, že ani on sám nežije jakousi lacinou lidovou veselohru, ale v lepším případě mnohdy tragikomedii.

 

Nemá asi smysl líčit přímo obsah hry, ale rozhodně netrpí nějakou „klasickou“ těžkopádností konce 19. století. Vše, co se na scéně odehrává, oslovuje diváka naprosto současným způsobem, zápletky jsou náležitě dramatické, místy až napínavé, divák se může snadno vžívat do jednotlivých postav, aniž by se přitom musel vciťovat do mentality dávno zašlých časů. Muži v ženských šatech postupně působí stále „přirozeněji“, člověk si na ně zkrátka bez problémů zvykne a ani mu časem nepřipadají tak odpudiví jako zpočátku. Nenápadně mi totiž začalo docházet, že jediný skutečný „chlap“ na jevišti je vlastně Heda Gablerová a všichni mužští protagonisté jsou naopak slaboši. Proto asi ta stylizace do transsexuálních poloh,  včetně zženštilých gest.  Zajímavě působí i sexy postava domácí služky Berty, která vypadá a také se chová spíš jako modelka na pódiu nebo tanečnice u barové tyče, a ačkoliv za celou dobu nepromluví, vytváří jakousi živou kulisu smyslného ženství v pozadí a neustále tak tříští a odvádí pozornost diváků od dění na jevišti jakýmsi kontrastem povrchní líbivosti  a ošklivé podstaty toho, co se ve skutečnosti pod povrchem odehrává. Podobných skrytých i zřejmých významových symbolů si jistě  každý divák může nalézt v představení víc a jejich výklady se nepochybně mohou i lišit, stejně jako jsme se lišili ve svých pohledech tak či onak i my čtyři, když jsme si pak o tom, jak na nás představení zapůsobilo, povídali v pasáži opět u vínka nalitého s usměvavou erudovaností sympatickou sommelierkou.

 

S největším nadšením jsem z naší skupiny přijal nakonec představení asi já. Takové podání klasiky současnými výrazovými prostředky si opravdu rád nechám líbit i kdykoliv příště. V neposlední řadě k tomu přispěla i sofistikovaná scéna, kde i každá rekvizita a kulisa měla své promyšlené místo a hrála tak vlastně důležitou roli vedle samotných herců. Vhodně bylo do scény zakomponováno i promítání a výsledný videoart působil výtvarně opravdu skvěle a sugestivně, hlavně v samotném závěru představení. I tyto moderní postupy k dnešnímu divadlu patří a mohou výrazně ovlivnit výsledný dojem. Což se v tomto případě také stalo. Skvěle podle mě obstáli i všichni herci, pro ně určitě nebylo jednoduché dokonale vyhovět režisérovým představám, aby vše působilo kompaktně a jednotlivé složky představení do sebe dokonale zapadly. Tentokrát se to ale myslím podařilo beze zbytku. Však také publikum v ne zcela vyprodaném hledišti odměnilo všechny účinkující vřelým potleskem a nejméně pět děkovaček doprovázely i zcela zasloužené výkřiky „bravo!“ z několika míst. Kdybych nebyl tak ostýchavý, křičel bych tentokrát i já. Tahle hra není možná úplně ideální pro konzervativní publikum, však velkou část obecenstva také tvořili poměrně mladí diváci, ale pokud je někdo dostatečně vnímavý a ochotný přijmout i netradiční výrazové prostředky, které však nejdou za hranici srozumitelnosti ani dobrého vkusu, neměl by si toto představení rozhodně nechat ujít. Je to totiž opravdový umělecký zážitek  v tom nejlepším slova smyslu.

 

 

Praha, 26.5.2016

 

http://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/heda-gablerova/