Florimond Hervé: MAM´ZELLE NITOUCHE - trochu jiná recenze

 

Režie a choreografie: Gustav Skála

Kostýmy: Roman Šolc

Scéna: Eva Brodská

 

Célestin: Bronislav Kotiš

Denisa de Flavigny: Zuzana Benešová

a další

 

Hudební divadlo Karlín, 5.6.2016 v 15:00

 

Návštěvou Mam´zelle Nitouche jsem si vlastně byl užít vánoční dárek od přítele, samozřejmě i s ním. Kdysi jsem tuto operetu viděl coby dítě v televizní inscenaci s Oldřichem Novým, který byl herecký idol mojí mámy a ta opereta se jí možná i díky němu moc líbila. Mně už méně, v té době jsem preferoval bigbít před nějakými staromódními operetkami.  A preferuju vlastně dodnes, i kdybych k operetám přidal ještě muzikály. Příteli jsem to ovšem říct nemohl, tím dárkem mi chtěl udělat radost a já tudíž neměl právo ji nemít, abych nezkazil tu jeho, která je pro mě ostatně vždycky důležitější než ta moje. Předem jsem mu tedy pochválil dobrý výběr, přiblížil mu úspěchy Oldřicha Nového v roli Célestina – Floridora a opravdu jsem se na představení i těšil.

 

Šli jsme na ně jen v košili, protože venku bylo docela teplo a dusno a nechtěli jsme se v divadle zbytečně potit. I když zrovna to karlínské je po ne tak dávné rekonstrukci (kvůli povodním) jedním z nejpříjemnějších divadel, pokud jde o divácký komfort, a to i přesto, že jeho secesní interiér působí nesmírně zdobně a honosně a dýchá atmosférou konce 19. století. Zázemí je ovšem zcela moderní a také klimatizace je dokonalá, nepotili bychom se uvnitř tentokrát ani v saku. Ovšem v košili to bylo i tak pohodlnější. Bylo vyprodáno a podle skladby obecenstva jsem usoudil, že tohle představení si přijeli užít z větší části mimopražští diváci převážně důchodového věku nebo blízko k němu. Aspoň jsem si mohl namlouvat, že tentokrát možná věkový průměr přítomných nezvyšuju. Z reklam vysílaných před začátkem jsme se mimo jiné dozvěděli, že hlavním mediálním partnerem divadla je TV NOVA, což je myslím z hlediska cílových skupin obou partnerů docela šťastné spojení a prokázalo se to i během představení.

 

Scéna, kostýmy i režijní pojetí toto dílo příjemně oživily a udělaly z něj vcelku pastvu pro oko i dynamickou podívanou, jak to odpovídá soudobému vkusu a nárokům diváků, kteří se chtějí v jednom kuse především nenáročně bavit a ani chvíli se nenudit.  Spojila se tu tedy tradice (především bohaté a barevné kostýmy připomínající dobu kankánů) se soudobými jevištními postupy, ovšem v každém okamžiku snadno srozumitelnými a naprosto názornými. Onu dávnou TV inscenaci jsem si už sice moc nepamatoval, spíš skoro vůbec, ale i tak mi bylo z  mluvených scének i gagů jasné, že došlo k řadě aktualizací a úprav tak, aby se novácký divák nabažil všeho, na co je ze svého křesla u televize zvyklý – to znamená co nejprvoplánovějších a nejnázornějších nenáročných vtípků, nad nimiž by každý intelektuál a snob zvysoka a opovržlivě ohrnul nos.  Karlínský návštěvník ovšem reaguje naprosto vstřícně, bezprostředně, uvolněně a šťastně, o čemž svědčil častý hlasitý smích z různých míst. Jen Oldřich Nový by se možná v některých výstupech jako překladatel libreta příliš nepoznával. Zkrátka divák dostal v míře vrchovaté to, co si žádá a na co je zvyklý z TV estrád. Na ně se sice sám už dávno nekoukám, ale jako bych se mávnutím kouzelného proutku přenesl do 70. let minulého století, kdy se to podobnými lacinými vtípky a bezduchým pitvořením v zábavných pořadech jen hemžilo. Alespoň nějaké jistoty jsou tedy věčné. Na druhou stranu ale musím přiznat, že ona podbízivost nezacházela až do nějakých soudobě příznačných nejapných extrémů, určitá nepřekročitelná míra vkusu zde byla přeci jen zachována – to zase jo.

 

Podle mne ani operetní melodie v tomto kuse nedosahují hudebních kvalit autorů, jako byli třeba Johann Strauss, Jean Jacques Offenbach, Emmerich Kálmán nebo Oskar Nedbal, i když jsou docela příjemné, ovšem asi po půlhodině už se mi začaly klížit oči. Zachránil mě přítel, který do mě nekompromisně drcnul, a tak už jsem v jakémsi polobdělém stavu vydržel až do přestávky. Díky strategickým místům vzadu v přízemí, z nichž bylo díky elevaci hlediště krásně vidět na jeviště, jsme do foyer vcházeli jako první, takže jsme v mžiku měli v rukách skleničky Prosecca a skrz ohromnou skleněnou stěnu přístavby si užívali výhled na cvrkot v ulici Na Florenci a povídali si o svých dojmech. Operetu jsem příteli pochválil, z čehož měl nefalšovanou radost a také mi prozradil, že je s tímto představením spokojený. Ocenil jsem zejména výkon Zuzany Benešové, která zpívala opravdu znamenitě a jako jediná měla i operně školený hlas, navíc velmi příjemné barvy. Při mluvení sice trochu pištivý, ale ve zpěvu opravdu krásný, pěkně znělý a přitom takový sametově měkký.

 

Druhá část ubíhala v ještě svižnějším duchu než ta první, děj měl spád, i melodie se mi zdály trochu výraznější a dynamičtější, přibylo i všelijakých gagů pro nenáročné diváky a také aktuálně zabarvených rádobyvtípků, jako když se třeba Célestin parodicky převlékl za arabského šejka, což obecenstvo přijalo s vděčným nadšením. Inu, v Karlíně dobře vědí, čím dnešního diváka polechtat pod bradou, aby se mu po návratu ze zájezdu hezky usínalo a přijel se příště zrelaxovat zas. Pokud jde ale o pěveckou i hereckou interpretaci, těžko aktérům co vytknout, jsou to skuteční profesionálové a své řemeslo dobře ovládají. Proto také na závěr sklidili vřelý potlesk a měli i několik děkovaček, diváci byli evidentně spokojení.

 

Spokojený byl i můj přítel, líbily se mu zejména příjemné operetní melodie i výtvarné a inscenační řešení, jen se ohradil proti oné přílišné novácké podbízivosti v mluvených pasážích. Tak to mi udělalo velikou radost, že se nenechal zaslepit tou příjemně šantánovou náladou, která k dobré operetě jistě patří, a že mu neunikla ona laciná plytkost, která byla nicméně marketingově skvěle vypočtena na dnešního většinového diváka. Pro divadelní kasu je to asi požehnání, pro začarovaný kruh prohlubující se konzumní nenáročnosti asi další hřebíček do rakve vytříbenějšího diváckého vkusu. Amen.

 

Praha, 5.6.2016

 

http://www.hdk.cz/repertoar/27-mamzelle-nitouche/