R. Anderson: VÍŠ PŘECE, ŽE NESLYŠÍM, KDYŽ TEČE VODA – trochu jiná recenze

 

Režie: P. Háša

Hrají: Petr Nárožný, Jiří Ptáčník, Václav Vydra, Naďa Konvalinková, Libuše Švormová

 

Divadlo U Hasičů, Praha, 15.6.2016 v 19:00

 

 

Říká se – darovanému koni na zuby nehleď. Proto jsem se dost dlouho rozmýšlel, jestli mám vůbec o tomhle představení něco psát, když jsem na ně vstupenky dostal jako milou pozornost. Snad to ale stejně dárce nebude číst, tak mi to třeba projde a nezpůsobím mu tím nějaký zármutek. Pokud by si to ale přeci jen nějakou neuvěřitelnou shodou náhod přečetl a navíc se i dovtípil, kdo je autorem těchto řádků, tak ho tímto ubezpečuji, že mi těmi vstupenkami udělal skutečně radost, už jen tím, že mi je vůbec daroval. A vše ostatní, co teď o představení napíšu, ať si nebere nijak osobně, protože za nic z toho sám nemůže a nijak se ho to tedy vlastně ani netýká. Koneckonců už jen tím, že jsem mu při přebírání lístků neprozradil, že jsem tuto inscenaci už kdysi viděl, jsem mu nechtěl radost pokazit a nechci ani po jejím opětovném zhlédnutí.  Navíc jsme si už s přítelem ani nepamatovali, o čem a jaké to tenkrát bylo, což je ale dobře, protože jinak bych ten dárek asi přijmout ani nedokázal.

 

Představení se skládá ze tří samostatných příběhů, které spolu navzájem nijak nesouvisejí, z nichž dva se uvádějí před přestávkou. Divadlo bylo zcela zaplněné zejména manželskými páry vyššího středního věku anebo i skupinkami žen v podobné věkové kategorii, i když se tu a tam našly i o něco mladší. Mládež má asi víc rozumu a na něco podobného už nechodí, což kvituji s uznáním a gratulací k lepšímu vkusu mladé generace, než mají ty o něco starší. O první nepříjemné překvapení se ale zasloužil hlouček čtyř starších návštěvnic, které doslova vtrhly do sálu již po zahájení, což ale dotyčné dámy nijak nerozhodilo a ještě při hledání místa si sdělovaly hlasitě vzrušenými hlasy jakési informace, jako by byly doma v obýváku a ne v zaplněném divadle. Zvlášť pronikavě hovořila nejstarší z žen, možná maminka těch zbývajících, a byla už asi tak nahluchlá, že s přehledem překřičela i rozbíhající se hereckou akci Nárožného s Ptáčníkem. Pravda, seděli jsme v poslední řadě a opozdilé návštěvnice stály a posléze i seděly jen kousek od nás. Nezklidnily se ale ani po chvíli, tak mi nezbylo, než se na ně asi třikrát obrátit i s hlasitým „tssss!!!“. Se starou paní to ale nijak nehnulo a odmlčela se teprve tehdy, kdy na ni asi potřetí výhružně zasyčela jedna z těch mladších „Mlč už!!!“. Teprve pak jsem se mohl konečně začít věnovat i dění na jevišti. Možná už je nahluchlý ale i Petr Nárožný, protože se zdálo, že si vřavy z našeho konce sálu vůbec nevšiml a hrál svůj part jako by nic. Spíš je to ale asi takový profesionál, že ho na rozdíl ode mě nic jen tak nevyvede z míry.

 

První příběh pojednával o tom, jak známý dramatik (Jiří Ptáčník)  přinese divadelnímu řediteli (Petru Nárožnému) novou hru a ten se ho snaží všemožně přesvědčit, aby ustoupil od svého požadavku, že neatraktivní manžel středního věku se má projít z koupelny až do ložnice přes celé jeviště nahý. Převážná část dialogů se tak vede na téma odhaleného mužství, které nemá mít obvyklé parametry, jimiž se zpravidla mohou pyšnit pornoherci, a je až neuvěřitelné, kolik se na dané téma a jemu podobná dá v jedné krátké hře vyslovit otřepaných až trapných klišé, kterými se to v této doslova slaboduché komedii jen hemží. Protože by si s tím ale dva herci ani tak asi dostatečně dlouho nevystačili, objeví se na scéně Václav Vydra jako podřadný herec, který se o tuto roli uchází, a trapnost této opravdu velmi nenápadité frašky, které se nedostává byť jen špetka inteligentnějšího humoru, postupně ještě graduje. Snad nejhloupější scéna byla ta, kdy po jakoby špatně pochopené narážce od Nárožného se začne Vydra svíjet v jakýchsi krkolomně akrobatických pózách, aby si „jako“ vyčistil zuby vlastním zadkem a k tomu ještě vede řeči o štětináčích. Myslím si o Nárožném, že je to velmi inteligentní člověk, tak jsem si v duchu říkal, zda má účinkování v něčem tak nejapném vůbec zapotřebí, ale faktem je, že jeho standardní grimasy a alespoň tu a tam malinko vtipnější repliky trošku odlehčovaly onu nesnesitelnou nudu, které jsem se při pohledu zejména na Vydrovo křečovité pitvoření nemohl ubránit. Vlastně mi ho bylo až líto, k jak lacinému superpřehánění a megapitvoření je ochoten se propůjčit. K tomu jsem se nestačil divit reakcím většiny obecenstva, které se hlasitě každou chvíli řehtalo i těm nejnevkusnějším pokusům o rádoby vtipy a přitroublou grotesknost.

 

Ve druhém příběhu hráli Naďa Konvalinková a Jiří Ptáčník starší manželský pár, který si v obchodě vybírá nové oddělené postele, protože zejména manželce přestalo společné spaní po 20 letech už vyhovovat. Na toto téma se mezi nimi vede celá řada opět těch nejotřepanějších klišovitých dialogů, ale jelikož Ptáčník se moc pitvořit neumí a Konvalinková nemá jinou příležitost, než se stále jen přihlouple usmívat, nedalo se v tomto případě už mluvit přímo o trapnosti, jen o nekonečné nudě k uzívání. Opravdu se mi pak hodně ulevilo, když první půle skončila a mohli jsme si tak o přestávce dát skleničku růžového a vydýchat se na vlahém vzduchu před divadlem. S přítelem jsme se shodli, že něco tak slaboučkého jsme už dlouho neviděli, a jen jsme se podivovali, jak je možné, že jsme už zapomněli, jaká pitomost to vlastně je. Jelikož jsme si ale pamatovali, že minule hrála v druhé půli s Nárožným Květa Fialová, jejíž roli převzala nyní Libuše Švormová, ze zvědavosti jsme se ještě po přestávce na svá místa vrátili.

 

A udělali jsme dobře, teprve u třetího příběhu jsme se konečně bavili i my. Nárožný se Švormovou zde hrají staré manžele, kdy každý předtím prošel několika jinými manželskými svazky, až si nakonec nějak navzájem zbyli. Oba už mají podle všeho Alzheimera, takže se neustále oslovují různými jmény svých předchozích partnerů a vzpomínají na společné zážitky, které ale přitom prožili ve skutečnosti s někým úplně jiným, takže se spolu neustále hádají a vzájemně osočují, ovšem s komickým nádechem, kdy z jejich popletenosti vznikají všelijaké humorné absurdní situace. Opět sice nejde o nic objevného, ale dialogy jsou psány tentokrát docela brilantně a vtipně a ještě o kus výš je posouvá skvělé herectví obou protagonistů. Tentokrát jsme se s přítelem spontánně přidávali k výbuchům smíchu v hledišti, tím spíš, že jsme se v řadě situací tak trochu i sami poznávali, respektive přítel měl pocit, že poznává především mě. No, já jsem v tom sice občas zahlédl nás oba, ale nechtěl jsem se s ním hádat jako Nárožný se Švormovou. Oběma jsme pak na závěr s chutí zatleskali, tentokrát si to oba opravdu zasloužili. Trošku nám to i spravilo náladu poněkud pokaženou poznáním, že první část večera jsme mohli považovat pouze za zbytečně promrhaný čas.

 

Dám tedy aspoň vám na závěr jednu dobrou radu – pokud třeba také od někoho dostanete na toto představení vstupenky a neradi se přitom nudíte, zajděte si na ně raději až během přestávky, dejte si ve foyer skleničku slušného čepovaného vína  a pak se jděte dobře pobavit na Nárožného se Švormovou. Pokud ovšem nepatříte k pravidelným divákům TV Nova – to byste se pak nejspíš mohli náležitě bavit už od začátku, tak jako se k mému neskonalému údivu veselila i většina návštěvníků toho „našeho“ představení. Inu, proti gustu žádný dišputát!

 

 

Praha 22.6.2016

 

 

http://www.divadlouhasicu.net/repertoar/vis-prece-ze-neslysim-kdyz-tece-voda