Richard Strauss: ELEKTRA – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování a dirigent: Roland Böer

Režisér: Keith Warner

Scéna: Boris Kudlička

Kostýmy: Gaspar Glarner

Světelný design: John Bishop

Video design: Bartek Macias

 

Elektra: Susan Bullock

Klytaimnestra: Rosalind Plowright

Chrysothemis: Anna Gabler

Orestes: Karoly Szemeredy

a další

 

Národní divadlo ve Státní opeře, 25. června 2016 v 19:00

 

Pozvání kamaráda na páté a zároveň poslední představení Straussovy Elektry ke konci sezony ve Státní opeře, která se na dva roky uzavře kvůli rozsáhlé rekonstrukci, se nedalo odmítnout. Jednak patří Strauss k mým nejoblíbenějším operním skladatelům a jednak jsem Elektru, která je vrcholem jeho dramatické tvorby, zatím ještě nikdy neviděl ani neslyšel. O to víc jsem se na ni těšil. Kamarád přišel v obleku s kravatou a jeho přítelkyni to také moc slušelo, až jsem se trochu zastyděl, že jsem to v tom dusnu pojal trochu ležérněji a přišel jen v saku s rozhalenkou. Ve foyer jsem si navíc všiml, že i většina ostatních návštěvníků zvolila dost večerně společenský outfit, což bylo jasné znamení, že se jedná o skutečnou operní událost. Naštěstí pro mne se však hrálo tentokrát bez přestávky, takže jsem se jako chudý příbuzný cítil jen těch zhruba deset minut do začátku při popíjení skleničky bílého, na které nás pozvala právě kamarádova přítelkyně. Chtěl jsem to nejdřív odmítnout, nerad totiž piju víno ve chvatu, ale když to nešlo, měl jsem alespoň snahu pohostit ostatní sám, ale ani to se mi nakonec nepovedlo.  Nicméně mírné ovínění alespoň příjemně prohloubilo mé zvědavé očekávání, jímž jsem byl tentokrát docela prostoupen.

 

Hlediště bylo téměř zaplněné a ještě před zazněním prvních tónů se na moderně a vkusně pojaté scéně pohybovaly různé postavy v soudobém oblečení. Nahlíželi jsme tak do vcelku moderního palácového interiéru, rozděleného na několik segmentů i v patře, jak to odpovídá soudobým inscenačním trendům. Některé části byly pohyblivé a i s protagonisty během představení tu a tam vyjížděly či zase zajížděly, případně se přes ně spouštěly žaluzie, na které se následně promítalo. To vše působilo docela efektně, přitom však zároveň účelně.  Hned zpočátku se na terase horního patra rozeběhla videoprojekce dohadování služek o zdánlivém šílenství Elektry, která se nedokázala smířit se zavražděním svého otce, krále Agamemnona, svou matkou Klytaimnestrou a jejím nynějším manželem Aigisthem. Ačkoliv tato videoprojekce doprovázená živým zpěvem odněkud zpoza kulis působila velmi expresivně a výtvarně zdařile, přeci jen mě poněkud rušilo, že v častých detailních záběrech se živý zpěv příliš netrefoval do pohybu rtů služek, což vypadalo jako nepovedené filmové postsynchrony. Dle mého to režisér úplně nedomyslel, když se k tomuto efektnímu ztvárnění rozhodoval - měl možná víc přihlédnout k tomu, že živý operní zpěv se nejspíš nedá dokonale sladit s detailními záběry na obličejovou mimiku filmových postav. Ale to je také jediná výtka, kterou k celému představení mám, protože pak už se stále intenzivněji odehrávalo něco, co zřejmě každého návštěvníka úplně vcuclo.

 

Ještě předem jsem měl informaci od jiného kamaráda, který byl na druhé premiéře, že výkon hlavní představitelky Susan Bullock ho až tak úplně nenadchl. Když jsem ji ale v její první árii sám uslyšel, nechápal jsem, co se mu na jejím zpěvu nezdálo, protože mi připadala naprosto skvělá. A to až do samého konce, přičemž mě její výkon strhával v průběhu inscenace čím dál víc. Nehledě na to, že na mě brzy po začátku zaútočila částečná dřímota, na čemž se zřejmě podepsalo celodenní dusno i ona rychle vypitá sklenka vína. Jak už jsem ale poznamenal několikrát i dřív, když se mi krásná operní hudba dostane hlouběji pod kůži, ocitám se pak někdy v jakémsi polotransu, kdy sice upadám do částečné dřímoty, ale hudbu i zpěv stále vnímám jako v nějakém hypnotickém stavu.  S průběžnými pokusy probrat se úplně jsem bojoval zhruba během první půlky představení, kdy Elektru neustále pronásledují mučivé představy a nepřemožitelná touha po pomstě. Když se však na scéně objevil z ciziny se navrátivší bratr Orestes, který byl všemi považován již za mrtvého, s cílem vykonat pomstu na své matce a jejím milenci, děj i hudba dostaly hodně strhující spád a to mou pozornost vybičovalo opět k naprosto plnému vědomí.

 

Straussova hudba je nesmírně emotivní, mistrně podkresluje i přímo vytváří psychologii celého dramatu a propůjčuje jednotlivým postavám zcela osobité rysy. Orchestr se s nesmírně složitou partiturou vyrovnal skvěle a hudba je v jeho podání naprosto rovnocennou partnerkou účinkujícím sólistům, vstupuje s nimi do bouřlivého dialogu, což dodává celkovému vyznění nesmírnou plasticitu. Dění na jevišti by se tak dalo přirovnat k mistrně vygradovanému opernímu hororu, který ovšem působí velmi uvěřitelně a nemůže nikoho v hledišti nechat chladným. Je to skutečně dokonale rozehrané drama, k jehož působivému vyznění kongeniálně přispívají všechny rovnocenné složky celého představení – skvělá hudba z orchestřiště, vynikající pěvecké výkony všech sólistů, velmi promyšleně vystavěná a částečně mobilní scéna, výborná videoprojekce, která je užita promyšleně a tak akorát, skvěle rozehraný světelný design i dobře zvládnutý pohyb všech postav po celém jevišti. Jedno nahrává druhému a výsledek je téměř dokonalý – zcela srovnatelný se špičkovými operními představeními kdekoliv ve světě. A že to nebyl jen můj pocit, o tom svědčilo nadšené přijetí diváky na závěr, zasloužené výkřiky „bravo!“ i dlouhotrvající ovace vestoje. I na samotných účinkujících bylo vidět, že si výsledek užívají a zářili šťastnými úsměvy, když jim nadšené obecenstvo spontánně děkovalo.

 

Také na kamarádovi, který rovněž zažil již onu zmiňovanou druhou premiéru, bylo znát, že je úrovní tohoto pátého představení až zaskočený. Ještě před začátkem mi totiž povídal, že se mu druhá premiéra sice líbila, ale v lecčems mohla být i lepší. I když podle některých jiných byla prý zase ona už o cosi lépe provedená než ta první. Nicméně tentokrát vysekl můj hudebně erudovaný kamarád všem obdivnou poklonu a prohlásil, že se jejich výkon evidentně musel představení od představení stále zlepšovat, až byl takto strhující. A dokonce poznamenal, že to snad bylo to nejlepší, co kdy dosud ve Státní opeře viděl. Přiznám se, že podobný pocit jsem zažíval i já, a tak mi takovéto hodnocení  od skutečného hudebního znalce udělalo ještě o to větší radost. A navíc jsem se od něj dozvěděl, že se jedná o mezinárodní projekt, takže po Praze se bude stejná inscenace dávat ještě v Karlsruhe a poté i v San Franciscu, načež by se snad zase měla vrátit i do Prahy. Pokud je tedy někdo opravdový operní fajnšmekr, neměl by si pak návštěvu této Straussovy Elektry rozhodně nechat ujít. Může totiž očekávat výjimečný zážitek, na který se nezapomíná.

 

 

Praha, 27.6.2016

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9395?s=304