GLASGOW ORCHESTRAL SOCIETY – trochu jiná recenze

Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 13.7. v 19:30

Letos jsem na oblíbený letní hudební cyklus Musica Orbis 2016 neměl štěstí, všechny předchozí koncerty se konaly tehdy, kdy jsem byl buď mimo Prahu, nebo měl jiný večerní program. Poprvé jsem se tak dostal až teprve na tento předposlední koncert, na němž vystoupila Glasgowská orchestrální společnost, což je amatérské asi osmdesátičlenné symfonické těleso založené již v roce 1870. Od září do června má orchestr každý týden zkoušky a čtyřikrát do roka koncertuje v Glasgowě a okolí. Hudebníci nemají žádného stálého uměleckého vedoucího a každou sezonu tak čerpají nové podněty od někoho jiného. Také dirigent Christopher Gray hostuje na letošním turné s orchestrem poprvé.

Na programu byly nejdříve před zcela zaplněným sálem Čtyři skotské tance Malcolma Arnolda (1921 – 2006). Ještě předtím mi ale jeden ze dvou kamarádů, které jsem pozval s sebou, prozradil, že kostel sv. Šimona a Judy je vzhledem ke zvláštní akustice vhodný spíše pro starou hudbu a novější repertoár v něm kvůli roztříštěnému zvuku příliš dobře nevyznívá. Byl tedy zvědavý, jak to dopadne tentokrát, a já s ním. Mou zvědavost podnítilo také to, když jsem si v programu přečetl, že Malcolm Arnold složil mimo jiné hudbu k filmu Most přes řeku Kwai, což byla moje nejoblíbenější melodie v předškolním věku, protože ji naši měli na tenkrát ještě rozbitné velké gramofonové desce (78 ot.) a mně se to sborové pískání do pochodového rytmu strašně moc líbilo a líbí vlastně až dosud, i když ta deska už samozřejmě dávno neexistuje.  A zaujaly mě i ony Čtyři skotské tance, nejvíc první a poslední, které sršely překvapivými rytmy i nezvyklými nástrojovými sóly a kostelem to pěkně řinčelo a dunělo. Zároveň se ale potvrdila obava mého kamaráda z nevhodné akustiky prostoru pro tento typ hudby, což mi ale nijak nevadilo, protože ty rozdíly zase tak ostře vnímat nedokážu. Zdálo se mi, že hudba se možná poněkud slévá, kamarád mě ale opravil, že naopak tříští. Možná jsme však měli pravdu oba – v prostoru se zvuk jednotlivých nástrojů nejspíš tříštil, ale v mých uších pak možná zase sléval. Každopádně to ale byly skladby opravdu zajímavé a pěkné a také orchestr je zdařile a s plným nasazením zahrál, trošku horší akustika rozhodně nepadala na jeho vrub. A posluchači to také náležitě ocenili vřelým potleskem.

Dalším na pořadu byl v první části večera Koncert pro violu Williama Waltona (1902 – 1983). Jelikož letos slaví Glasgowská orchestrální společnost 130 let od doby, kdy bylo ženám dovoleno hrát v orchestru, dostávají v této sezóně prominentní příležitost právě ženy. V tomto případě to byla mladá sólistka Nicola Boag, která je profesionální violistkou na volné noze. Skladba je to dle mého názoru poměrně náročná, v době vzniku ji dokonce odmítl hrát jeden slavný anglický violista pro její přílišné novátorství a hudební obraty „přitažené za vlasy“, pro což se ale mně právě moc líbila. Onen hráč později ale svého odmítnutí litoval, protože skladbu při jejím premiérovém uvedení místo něj proslavil německý hudební skladatel a violista Paul Hindemith a dodnes ji má na repertoáru mnoho slavných hudebníků. Mně se sice na začátku první věty zdálo, že si drobně neporozuměly dechy se sólistkou, stejně tak v jednom místě i ke konci třetí věty, ale to byly jen maličkosti a také provedení této skladby se dočkalo zasloužených ovací publika. 

Po přestávce, kterou jsme si jako obvykle zpříjemnili skleničkou sektu, byla na programu Symfonie č. 2 D dur nejznámějšího finského skladatele Jeana Sibelia (1865 – 1957). Je to jeho nejrozsáhlejší a nejhranější symfonie, v níž se zobrazují motivy života, smrti a spásy, což má zároveň symbolizovat smrt a vzkříšení Finska, které prošlo podobným procesem národního obrození jako my. Hudba je to opravdu silná, naprosto jsem se do ní ponořil a nechal se jí opájet až k nádherně vystavěnému triumfálnímu závěru. Glasgowští se této skladby zmocnili opravdu skvěle a velké ovace po jejím skončení byly naprosto zasloužené.

Evidentně rozzáření členové orchestru i s dirigentem pak přidali ještě znovu jeden z Arnoldových Skotských tanců, tentokrát se mi zdálo, že se poněkud umoudřila i akustika, a tak to byla pěkná tečka za celým povedeným a zajímavým koncertem. Domů jsem odcházel spokojený nejen já, ale i mí  hudebně erudovaní kamarádi, kteří si pochvalovali nejen zajímavě sestavený program, ale na amatérský orchestr i jeho poměrně kvalitní provedení. Z mého pohledu se i tentokrát potvrdilo, že zapálenost a nasazení amatérských hráčů přináší často emocionálně silnější zážitek než třeba chladné profesionální provedení. I proto mám cyklus Musica Orbis, pořádaný každoročně agenturou The Prague Concert Co.,  tak rád – prakticky ze všech jeho koncertů vždy odcházím v příjemně povznesené náladě a nejinak tomu bylo i tentokrát. 

Praha, 14.7.2016

https://www.youtube.com/watch?v=P4KvxVBequA