YOUTH ORCHESTRA OF SAN ANTONIO – trochu jiná recenze

 

 

Smetanova síň Obecního domu, Praha, 14.7. v 19:30

 

 

Mládežnický orchestr ze San Antonia (YOSA) tvoří celkem 9 orchestrů odstupňovaných podle své úrovně. Nejlepší mladí hudebníci Jižního Texasu letos vyrazili na již jedenácté mezinárodní turné pod vedením hudebního ředitele YOSA Troye Peterse, který orchestr diriguje a je též skladatelem. Jejich vystoupení v Praze se stalo závěrečným koncertem cyklu Musica Orbis 2016 a navštívil jsem je se svým starším kamarádem, který je tak zapáleným milovníkem veškeré klasické hudby, že má Rádio Classic puštěné neustále doma i v autě.

 

Je už ale roztržitý skoro jako já, tak mi dvacet minut před začátkem volal, že právě dorazil omylem k Rudolfinu a ať mu nechám lístek u uvaděček. Rozhodl jsem se ale na něj počkat smířený s tím, že o první bod programu přijdeme. Nějakým zázrakem to ale stihl metrem i s přestupem za 15 minut a tak jsme o nic nepřišli, jen na nás ve zcela zaplněné Smetanově síni zbyla místa až úplně vzadu. Moc dobře jsme tak na hráče ani dirigenta neviděli, ale slyšet bylo i tam krásně.

 

Jako první zazněla Uherská rapsodie č. 2 Ference Liszta (1811 – 1886), poměrně často hraná skladba. Mládežnický orchestr, v němž nadpolovičně převažovaly dívky, se s ní vypořádal poměrně dobře, i když ne všechny pasáže mi připadaly zahrané tak, jak jsem uvyklý tuhle skladbu slýchat. Jako by se zvuk občas rozpíjel a nebyl tak ostře zřetelný, což je ale možná jen otázka dirigentského pojetí. Můj hudebně poměrně náročný kamarád byl ale spokojený, což byla jasná známka toho, že výkon mladých Texasanů byl rozhodně na dobré úrovni.

 

Následovalo dílo současného amerického skladatele Erica Ewazena (1954) nazvané Po proudu řeky času, v němž se sólového partu pro hoboj skvěle zhostila Jennifer Berg. První věta „Minulé naděje a sny“ měla být podle programu „plná energie, stejně jako mládí s jeho tryskající aktivitou a dychtivou zvídavostí“. Na mě tak ale rozhodně nepůsobila, spíš mi připomínala zádumčivé nostalgické vzpomínky stárnoucího muže na vlastní mládí. Sólo hoboje bylo ale moc pěkné a hodně lyricky procítěné,  naproti tomu orchestr mi přišel málo nápaditý a tvořil jen jakousi z mého pohledu fádní kulisu. Podobně na mě působila i druhá věta „…a soužení“, jen hra hoboje se mi zdála ještě zajímavější a jímavější. Můj starší kamarád jí byl ale přímo okouzlený a poznamenal, že to byla krásná smutně elegická hudba. Z celé skladby se mu také líbila nejvíc. Mně naopak nejvíc oslovila třetí část „…a vzpomínky na zítřek“. Možná proto, že má nabízet optimistický pohled na budoucnost – připadala mi opravdu nejživější a tentokrát jako by se dostal konečně trochu víc ke slovu i orchestr a chtěl se také prosadit několika hudebními nápady. Přijetí publikem ovšem bylo vřelé a poté následovala přestávka.

 

Kamarád jako obvykle objevil v zaplněném předsálí několik známých, přesto mě ale stačil pozvat i na skleničku sektu a poté jsme se už těšili na Dvořákovu (1841 – 1904) Symfonii č. 8 G dur „Anglickou“.  Mladí Texasané tuto slavnou skladbu zahráli výborně a z celého programu se mi v jejich podání líbila úplně nejvíc. Taky po jejím skončení byl odměnou hudebníkům nejen velký aplaus, ale i řada nadšených pochvalných výkřiků.

 

Evidentně potěšený dirigent se tak rozhodl ke dvěma typickým přídavkům, které ale pochopitelně neumím pojmenovat.  O tom prvním jsme se s kamarádem neshodli, zda je to jeden z Brahmsových Uherských tanců nebo naopak Dvořákových Slovanských tanců. Já se přikláněl k tomu druhému, kamarád vzhledem k čardášově působícím pasážím spíš k první možnosti, ale ani jeden jsme si nebyli jistí. Další přídavek dirigent ohlásil jako od amerického skladatele, jehož jménu jsme na tu dálku nerozuměli, já v té skladbě ale slyšel i slovanskou melodiku, tak jsem uvažoval o Karlu Husovi, u nás prakticky opomíjeném, ale v Americe slavném skladateli českého původu. Ovšem je to jen velmi chabá domněnka podpořená tím, že k nám dolehlo něco jako „Suza“.  Orchestr zahrál oba přídavky s vervou a na velmi solidní muzikantské úrovni. Za obě skladby sklidili hudebníci opět bouřlivý potlesk, ale nakonec dirigent ukázal jasným gestem, i když s úsměvem, že se musí jít spát, a to už byl opravdový konec.

 

Kamarád byl s večerem spokojený, měl z koncertu opravdovou radost, akorát tak mimochodem a na okraj utrousil, že dirigentovi scházelo trochu víc charisma. Musel jsem se usmát, protože mi tím jakoby četl myšlenky. Rád totiž pozoruju dirigenty při jejich práci a líbí se mi, když svými gesty a řečí celého těla dokáží hypnotizovat hráče i publikum. To se tady skutečně nedělo, což ale nijak nesnižuje výkon orchestru ani dirigenta samotného.  A musím ještě připojit velikou pochvalu na adresu návštěvníků jak tohoto, tak i předchozího koncertu z cyklu Musica Orbis 2016, za to, že vůbec nikoho ani jednou  nenapadlo tleskat mezi jednotlivými větami – tak je to sice správně a dřív by to bylo naprosto samozřejmé, v posledních letech je to však spíš překvapivé, když se sejde výhradně takto poučené publikum.  Večer jsem tedy hodnotil jako velmi povedený a vydařený a domů jsem odcházel opět v příjemně povznesené náladě.

 

Praha, 15.7.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=WIywT8fKVZA