Leoš Janáček: PŘÍHODY LIŠKY BYSTROUŠKY – trochu jiná recenze

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose

Režie: SKUTR –Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Marek Cpin

Choreografie: Jan Kodet

 

Liška Bystrouška: Ivana Rusko

Lišák: Peter Račko

Revírník: Svatopluk Sem

Rechtor, Komár: Ondřej Koplík

Farář, Jezevec: František Zahradníček

Revírníková: Dagmar Volfová

Harašta, pytlák: Jiří Brückler

Kohout: Lenka Pavlovič

Králík: Pavel Klenka

 

Jihočeské divadlo České Budějovice na Otáčivém hledišti Český Krumlov, 16.7.2016 ve 21:30

 

 

Tentokrát jsme si vstupenky na představení koupili společně s kamarády, ti se ale nakonec vydali na jih Čech po vlastní ose, takže jsme se potkali teprve až dvě minuty před zahájením, kdy udýchaně doběhli jako jedni z posledních návštěvníků. Zvlášť ten mladší z nich přichází zpravidla na všechny opery i v Praze až v ten nejposlednější možný moment, ale vždycky to jako zázrakem stihne. Nechápu, jak to dokáže – ovšem pro mé nervy je stejně lepší být všude s jistým předstihem. My jsme sice vyjeli z Prahy až o půl druhé, ale i tak jsme cestou stačili nafotit 11 zámků a tvrzí na poměrně malém prostoru zhruba v okolí Mirovic. Do Českého Krumlova jsme přijeli tak akorát, abychom se stačili ubytovat v našem oblíbeném levném, ale útulném a čistém, hostelu Kominík a pěknou procházkou k zámecké zahradě se i navečeřet v jedné z přilehlých restaurací.

 

Příteli jsem sliboval na základě silného zážitku z nedávného provedení stejné opery v Národním divadle nepochybně podobně intenzivní dojmy, podpořené ještě oním neopakovatelným kouzlem přírodní scenérie, za kterým neúnavně jezdíme už dlouhou řadu let. Hodně jsem si sliboval i od známé režisérské dvojice SKUTR, jejíž nápadité inscenační postupy se mi až dosud vždy docela líbily.  Očekával jsem tedy moderní ztvárnění respektující přitom Janáčkovo pojetí příběhu odrážející se geniálně i v charakteru hudby. Ten první předpoklad se mi sice vcelku splnil, ten druhý bohužel už výrazně méně. Inscenátoři chtěli být tentokrát moderní stůj co stůj, ovšem skutečnou modernitu, hledající nové neotřelé přístupy, si spletli se samoúčelným karikováním jak příběhu, tak jeho Janáčkova originálního uchopení, čímž se vlastně pustili s autorem samotným do předem prohraného souboje. Zřejmě tentokrát svoji vlastní genialitu poněkud neskromně přecenili. Navíc v programu k inscenaci jsou paradoxně otištěny výňatky ze skvělé eseje Milana Kundery „Co nám liška vypráví“ a při jejich čtení jsem po představení nabýval čím dál silnějšího dojmu, že režiséři a někteří další členové inscenačního týmu (scéna, kostýmy) tuto esej buďto nikdy nečetli nebo se rozhodli Kunderovy postřehy z nějakého nepochopitelného důvodu naprosto ignorovat.

 

Kundera například poznamenává, že Janáček nedostatek dějového napětí Těsnohlídkovy předlohy ještě podtrhl a proměnil ve výhodu. Režisérská dvojice s ním ale asi nesouhlasila, protože se rozhodla tuto výhodu popřít a vložit do opery diametrálně odlišného ducha. Oné „nekonečné nostalgii po čase, který tu již není“, zcela nepateticky vyjádřené Janáčkem, se rozhodli postmoderně vysmát spoustou křečovitě přepjatých významových posunů – Liška Bystrouška je vykreslena v podstatě jako samolibý nevychovaný fracek, který každého jen drze sebestředně provokuje, farář ukazuje pod sutanou každou chvíli holá stehna jako barová děvka, nešťastně zamilovaný učitel je ztvárněn jako věčný ožrala, který se nezmůže ve své opilosti na nic jiného, než na trapnou sebelítost. Také samotný revírník prosedí bůhvíproč spoustu času v kadibudce, která je umístěna na vysoké konstrukci v podobě posedu. Trojice vesnických kamarádů tak vnucovanou optikou režisérů připomíná jakési až politováníhodné lůzry, kteří se do dnešního světa určeného jen věčně mladým a úspěšným už zkrátka v originální podobě nehodí, leda tak jako posunuté karikatury z podivného okraje společnosti.  To bylo v podstatě předznamenáno už úvodním baletním vystoupením, kdy tanečníci třímali v rukou prázdné půllitry a dívali se na svět pouze skrz ně, jakož i občasným akrobatickým cvičením revírníka, kdy na hlavni své pušky balancoval s prázdným nebo i plným štamprletem.

 

Aby se do příběhu dostalo ještě víc „komična“, pohybuje se jako jedna z hlavních postav (skoro nejhlavnější) po scéně značně obtloustlý zajíc, který se všelijak třese strachy tu před revírníkem tu před  liškami, přičemž dělá všelijaké grimasy, pitvoří se a provádí různé psí kusy, aby diváky co nejvíce rozesmál. A občas se mu to daří, diváci se mu místy skutečně hlasitě smějí a někdy i jako jedné z mála postav dokonce tleskají.  Aby nezůstal farář v příběhu jako osamocená lascivně působící postava, vypomůže mu občas kohout, který tu a tam zezadu obšťastňuje jednu ze slepic (nevím, proč stále jen tu jednu), opět k velkému pobavení diváků. Možná si tím režiséři připadají ještě víc světoví, koneckonců na přítomné české i německé (či snad rakouské?) diváky to také docela zabíralo. Na nás s přítelem to ale působilo spíš zbytečně pubertálně, tímhle už se snad dnes ani díra do světa nedělá jako kdysi dávno, kdy to někoho mohlo ještě lechtivě pohoršovat, případně kdy to mohlo vypadat režisérsky odvážně. Kohout navíc ve svém kostýmu připomínal nejvíc ze všeho Elvise Presleyho, což naštěstí tanečnice vyvažovala velmi zdařilým kohoutím naparováním  - to se jí také musí přičíst určitě k dobru jako jeden ze zdařilých prvků inscenace.

 

Na českokrumlovskou točnu nejezdí zdaleka jen operní publikum, což se i tentokrát projevovalo častým hlasitým česko i německojazyčným mluvením návštěvníků bez ohledu na ostatní, kteří nepřijeli zrovna na kabaret.  Jeden z našich kamarádů na ně sice občas výhrůžně syčel, ale zpravidla to pomohlo jen na chviličku. Ostatně pro tyhle estrádní konzumenty zřejmě SKUTR tuto inscenaci tvořil především.

 

Nemá smysl uvádět všechny „vychytávky“, které tvůrčí tým dokázal do inscenace pro její větší vnějškovou atraktivnost vložit a jejichž pravý smysl, co měly vlastně vyjadřovat či symbolizovat, zůstal  nám i našim kamarádům poněkud utajen.  Ne, že by nebylo co pochválit, některým symbolům jsem dokonce i rozuměl, ale převládající dojem z takového pojetí byl ten, že inscenační tým chtěl použít Janáčka především jako výtah ke svému vlastnímu zviditelnění. Zkrátka ukázka toho, čemu například Eva Urbanová tak výstižně říká „režisérismus“.  Vše, co tvoří ono obdivuhodně lidské a ryzí poselství této Janáčkovy opery se tvůrcům inscenace podařilo téměř beze zbytku setřít, z Janáčkovy niterné poetiky tak nezůstalo téměř nic, pokud tedy někdo neposlouchal jen hudbu se zavřenýma očima.

 

Naproti tomu pěvecké i taneční výstupy se mi vesměs líbily, hudebně vzdělaný kamarád však byl zklamán výkonem hlavní představitelky, která podle něj spíš deklamovala, než opravdu zpívala. Výkon orchestru pak označil za strašné vrzání, což já bych tedy až tak příkře také neklasifikoval. Myslím si, že hudební laik jako já mohl být po této stránce s operou spokojen. Tím spíš, že zámecký park k ní vytvářel spolu s romanticky se prohánějícími mraky na obloze, skrz které každou chvíli vykukoval jasný měsíc, nádhernou kulisu. Tentokrát ani to však nestačilo potlačit onen pošramocený dojem z režisérsky sebestředné samolibosti, který v nás tohle antijanáčkovské pojetí zanechalo. Tím víc, že mám ještě v docela čerstvé paměti, jak hluboce mě nedávno zasáhla skvělá a opravdu moderní (nikoliv kvazimoderní) inscenace pražského Národního divadla, jak jsem už na začátku zmínil. Inu, příště si musím dát větší pozor, než budu příteli slibovat nějaký další skvělý zážitek. Jak jsem ale mohl tušit, že zrovna tato uznávaná režisérská dvojice tak marnotratně zahodí svou příležitost přiblížit skutečnou krásu Janáčkovy opery i divákům, kteří by na ni do kamenného divadla jinak nešli? Nepovedlo se jí totiž ani přiblížit tomu, o čem píše právě Milan Kundera v textu, který si tvůrci programu od něj paradoxně vypůjčili, cituji:  „Elegická nostalgie: vznešené a věčné téma hudby a poezie. Jenomže nostalgie, kterou Janáček odhaluje v Příhodách lišky Bystroušky, je daleka divadelních gest lamentujících nad ztraceným časem. Je strašlivě skutečná a je tam, kde ji nikdo nehledá: v klábosení dvou starých pánů v hospodě; ve smrti ubohého zvířete; v nešťastné lásce učitele klečícího před slunečnicí.“ SKUTR se zkrátka s Janáčkem tentokrát na míle minul.

 

No nic, vynahradili jsme si to alespoň nazítří ráno pozorováním vodáků, jak sjíždí jez u krytého dřevěného mostu, nedaleko kterého jsme bydleli, a byla to chvílemi opravdu adrenalinová i úsměvná podívaná. A zadarmo! I když tentokrát by si naše vstupné (2 x 900 Kč) víc zasloužili právě autentičtí a nic nepředstírající vodáci, než nedostatkem pokory do sebe příliš zahleděný inscenační tým z předchozího večera.

 

 

Praha, 19.7.2016

 

http://www.otacivehlediste.cz/porad/1980-prihody-lisky-bystrousky