Pavel Ondruch: KURTIZÁNA – trochu jiná recenze

 

Režie: Pavel Ondruch

Scéna a kostýmy: Zuzana Mazáčová

 

Hrají: Chantal Poullain, Igor Orozovič, Regina Rázlová

 

Letní scéna Divadla Ungelt, 11.8.2016 od 20:00

 

 

Když nás kamarád nedávno pozval na večeři k oslavě svých 81. narozenin, lámali jsme si s přítelem hlavu, jaký mu dát dárek, aby to nebylo nic praktického, když stejně všechno má, a zároveň aby to nebylo něco tak neoriginálního, jako je například láhev vína nebo koňaku. Až jsem si vzpomněl, že si mi poslední dobou několikrát posteskl, že pořád navštěvuje jen opery nebo koncerty a přitom už několik let nebyl na žádné činohře.  A bylo to – zbývalo už jen sehnat vstupenky na něco, co jsme ještě sami neviděli. A jelikož jsem ještě nikdy nebyl na Letní scéně Divadla Ungelt na Novém Světě, jako nejvhodnější se mi podle popisu na internetu jevilo právě toto představení, což měl být milostný příběh stárnoucí kurtizány a požitkářského znuděného mladíka. Lákalo mě také vidět Chantal Poullain a Reginu Rázlovou přímo na divadelních prknech, což se mi zatím ještě nikdy nepoštěstilo. Přítel už sice tuto inscenaci předloni viděl, ale prý to nebylo špatné a rád si to zopakuje, protože si už moc nepamatuje, o čem to bylo. Nakonec i od zpracování takovéhoto tématu (jde o dramatizaci dvou milostných románů Sidonie-Gabriely Colettové) jsem si sliboval kromě zábavy i určitou psychologickou sondu do charakteru a motivace jednání  postav, což mám na divadle i ve filmu docela rád.

 

Počasí nám tentokrát naštěstí vcelku přálo, i když bylo poměrně chladno a chtělo to už poněkud teplejší oblečení. Kamarád přišel dokonce v zimním plášti a jak se ukázalo, udělal dobře. Podle schématu hlediště jsem intuitivně ze zbývajících vstupenek, které byly k dispozici na internetu, zvolil přístavek C, jenž se nachází sice vlevo od hlavního hlediště, ale i to byla dobrá volba – byli jsme poměrně blízko jeviště a dobře jsme na ně i viděli. A jelikož jsme přišli docela včas, stihli jsme před začátkem vypít i decku sektu s brusinkou za přijatelných 49,- Kč.

 

Na scéně byl rozestaven postarší typ nábytku, který připomínal měšťanský byt někdy z přelomu 19. a 20. století, a už jen podle typu scény jsem odhadoval, že půjde spíš asi o nějakou letně oddechovou nenáročnou konverzačku, než o skutečné divadelní drama. A když se na scéně objevily obě dámy v secesně přezdobených róbách, nedalo se už o tom ani pochybovat. Navíc hned počáteční poněkud křečovitě působící zahřívací repliky všech tří protagonistů byly podány se záměrným přehráváním, aby nebylo pochyb, že půjde skutečně především o zábavu.

 

Dějová zápletka je vcelku jednoduchá – znuděný mladík a taky v dnešním žargonu „mamánek“, syn pařížské kurtizány (Reginy Rázlové), se zamiluje do postarší přítelkyně své matky (Chantal Poullain), která působí v témže oboru a kdysi mu dělávala příležitostně chůvu, jak ji stále i něžně oslovuje. Z pouhého flirtování se nakonec vyvine skutečný milostný vztah se vším, co k němu patří – vášněmi, výčitkami, rozchody, návraty atd. Na tom je postaven celý poměrně prvoplánový děj, který je jen osnovou pro nabalování tu více tu méně vtipných dialogů, jak už to v podobných konverzačkách bývá. Zejména obě herečky si je i s velkou chutí užívaly, přičemž Chantal Pouillan si občas trochu se svým nezaměnitelným francouzským akcentem pletla česká slovní spojení, v čemž ji mimo scénář Regina Rázlová občas uštěpačně opravila, až se obě kousaly do rtů a zadržovaný smích jim někdy bránil v plynulém pokračování dialogů. Divákům se to ale líbilo a odměňovali tyto nejspíš jen zčásti improvizované výstupy bouřlivým smíchem, což obě herečky ještě víc povzbuzovalo k dalším podobným eskapádám. Diváci si podle mne tak vychutnávali spíš tyto herecké etudy než příliš plochý příběh. Kvalitní herecký výkon předváděl také Igor Orozovič, jen v první části představení se často uchyloval k jakémusi ztřeštěnému smíchu, jako by se inspiroval hereckým ztvárněním role Mozarta ve Formanově Amadeu. Kamarádovi se toto jeho přehrávání  příliš nelíbilo a mně vlastně taky moc ne. Vysvětloval jsem si to ale snahou udělat tuto postavu o něco mladší, než kolik je jejímu představiteli ve skutečnosti, což bylo podtrženo v první polovině představení i jeho červeně napudrovanými tvářemi. Jo to však jen moje vlastní hypotéza. Nicméně herec to vyvažoval tím, že se občas svlékl jen do trenýrek, což si se svou skvěle vytvarovanou postavou a pěknou muskulaturou mohl opravdu dovolit. Tyhle téměř až striptérské výstupy a občasné sebezálibné pózování před zrcadlem přesvědčivě podtrhovaly dojem, že jde o rozmazleného a sebestředného mladíka s narcistními sklony.

 

Představení nakonec vyvrcholí očekávaným definitivním rozchodem těch dvou, kdy mladík nejdříve uteče od své novomanželky k osvědčené milence, aby u ní hledal oporu. Když se mu jí ale dostane, nevybíravě ji vzápětí urazí a tím v ní vyvolá jakési prozření, že tento vztah nemá žádnou perspektivu a že i ona sama podlehla jen jakési bláznivé iluzi. I proti své vůli ho tak vykáže zpět k jeho manželce, zároveň mu však dává jakési přátelské rozhřešení a rady do života. Když pak milenec odejde, stárnoucí kurtizána se nad sebou hořce rozpláče, protože ho samozřejmě stále miluje. Teprve v těchto závěrečných dialozích byly naznačeny určité psychologizující momenty, na nichž by se dal při troše snahy vystavět i trochu mrazivější kontrapunkt skutečného lidského dramatu s hlubšími vhledy do nitra postav i s nějakým filosofičtějším přesahem.  Tato možnost zůstala nicméně nevyužita a vše bylo podáno v až klišovitých replikách a s přehnaným patosem, takže ono náhlé prozření obou postav působilo značně schematicky a jen málo pravděpodobně. Místo závěrečného kontrastu tak pokračovala divadelní selanka, jen trochu jinými prostředky. Myslím si ale, že ono přehrávání bylo záměrem autora a režiséra v jedné osobě, který se snažil po celé představení diváky především rozesmát a nechtěl je zbytečně příliš dojmout ani na konci, natož je nedejbůh přimět k nějakému usilovnějšímu zamyšlení. A možná to bylo i to nejlepší, co se s tím poměrně prvoplánovým textem dalo herecky udělat, protože při snaze o alespoň místy vážnější tón by se z toho mohl snadno stát dost nestravitelný kus, což naznačil právě onen poněkud nadbytečný patos v závěru. Je však třeba říct, že řada replik v představení působila docela vtipně a některé by klidně mohly i zlidovět jako tzv. „hlášky“, které se občas dostanou do všelidového oběhu například z populárních filmových komedií. Třeba ta, kdy se Igor Orozovič ptá Chantal Poullain, z jakého dřeva by si přála nechat vyrobit rakev a ona mu s ironickým úsměvem opáčí, že z téhož, z něhož má svého kačera. Však ji na mě přítel na druhý den taky hbitě vytasil.

 

Náš kamarád se jako obvykle i na tomto představení pozdravil s několika známými, které tam potkal, a když už jsme letní scénu opouštěli, odchytil ho u vchodu i sám majitel Divadla Ungelt, Milan Hein, který tam právě dorazil, a chvíli si spolu jako staří známí povídali.  Naštěstí ale opravdu jen chvíli, protože už nám bylo docela chladno, tak jsme byli rádi, když nás kamarád vzal autem alespoň k Národnímu divadlu a cestou v něm i zatopil (v autě, nikoliv v ND). Po vyložení nám jela prakticky okamžitě tramvaj až domů a během jízdy jsme se s přítelem shodli, že to byl příjemně strávený večer, a že byť se nejednalo o nějaký nezapomenutelný divadelní zážitek, nebyl ani úplně marný.

 

 

Praha, 12.8.2016

 

http://www.letniscena.cz/repertoar/kurtizana/