SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, IV. abonentní koncert 2016 – trochu jiná recenze

 

Sólistka: Karolína Bubleová – Berková – mezzosoprán

Koncertní mistr: Martin Kos - housle 

HAMU, sál Martinů, Praha 1.11.2016 v 19:30

 

Po řadě hektických týdnů, kdy mi nezbýval čas skoro na žádný odpočinek, a kdy jsem potřeboval konečně vypnout a přeladit na jinou frekvenci unavené mysli, mi přišla jak na zavolanou pozvánka na IV. abonentní koncert Sukova komorního orchestru z cyklu „Hudební mapa Evropy“, nyní věnovaný Anglii. Někdy je osud skutečně laskavý a dobrotivý a již dlouho jsem se na představení klasické hudby netěšil tak, jako tentokrát. Tím spíš, že i program večera mi byl o něco bližší, než bývají třeba koncerty často uváděných skladatelů, od nichž nás už dělí nejedno století. Ne že bych měl něco třeba proti Mozartovi, jeho hudba je nepochybně geniální, ale přeci jen je mi bližší umělecký duch toho století, v němž jsem se narodil a prožil většinu života než duch dob mých předků, které jsem nejen nemohl osobně poznat, ale dokonce už o nich ani nic nevím.

 

Bylo milé potkat v předsálí několik kamarádů a dobrých známých, které jsem už nějaký čas neviděl, a jeden z nich mi i podržel místo, než jsem si vystál menší frontu na program. Jelikož nemám smysl pro detail, dalo mi pak trochu zabrat, než jsem ho v téměř zaplněném sále Martinů objevil, ale když mu došla má „slepota“, zamával na mě a něco snad i zakřičel, takže už jen zbývalo prodrat se doprostřed příslušné řady. Poprosil jsem o dovolení mladou dámu sedící ve flaušovém kabátku hned zkraje, která ale byla anglicky hovořící cizinka, a tak v úzké řadě jen mírně vytočila kolena do strany. Obvykle se v takovém případě otáčím k sedícímu návštěvníkovi zády – jednak, aby se mi líp procházelo, a jednak, abych oplatil nedostatek zdvořilosti stejnou mincí. Tentokrát ale ve mně zvítězilo mé lepší já a stanul jsem nad ní čelem k ní v domnění, že vedle sedící starší pán mě nechá projít dál dřív, než případně ztratím balanc. Nenechal – pobaveně se díval, jak se nad dívkou ohýbám v dost nepřirozeném křečovitém předklonu a zpytavě se mě dotázal, co bych rád. To mě zaskočilo, protože mi ta otázka připadala dost absurdní a napoprvé jsem nepochopil, kam tím míří. Když viděl mou upřímnou vyjevenost, vysvětlil mi, že by se rád dozvěděl, zda chci postupovat v řadě dál nebo mám případně nějaké jiné úmysly. To už jsem považoval za dobrý vtip, a tak jsem mu pobaveně opáčil, že bych skutečně rád zase popošel o něco dál. Odpověděl mi, že mě tedy pustí, a já s úlevným výkřikem „bezva!“ a šťastným úsměvem minul jeho pozici a poděkoval mu i jeho partnerce, když jsem se propletl také mezi kufříky na hudební nástroje, které měla odložené u nohou (naštěstí nebyly od violoncella). Další tašky a oděvy měla tato dáma položené na vedlejším sedadle a hned vedle už pak bylo ono místo, na které se mi nakonec podařilo usednout. Teprve poté mi došlo, že onen starší pán mi zřejmě chtěl naznačit, že o dovolení se má žádat nejen první osoba sedící na kraji zaplněné řady, ale i každá následující. Je to možné, nejspíš jsem do té míry nevychovaný, že když sám vidím někoho, kdo se sune obsazenou řadou, aby nevyhnutelně prošel i před mým sedadlem, vstávám automaticky, což se asi ve slušné společnosti dělat nemá. Člověk se holt učí celý život.

 

A pak už nastoupil orchestr, aby po přivítacím potlesku předvedl skladbu Gustava Holsta (1874 – 1934) „St. Paul´s Suite pro smyčcový orchestr“ z roku 1913. Od Holsta jsem dosud znal jen jeho slavné Planety a měl jsem tak dojem, že snad ani nic jiného už nenapsal. Napsal však tedy minimálně ještě tuto suitu a udělal moc dobře, protože skladba je to výtečná. Dokonce se mi líbila možná víc než ony zmíněné Planety, ale to bude tím, že ty jsem snad ještě nikdy neslyšel na živém koncertě. A to přeci jen každou skladbu posune vždycky o několik tříd výš. Večer tak začal skvěle a já cítil, jak konečně začínám po dlouhé době opravdu náležitě relaxovat. A abych Holstovi něco neupíral, dodám ještě informaci z programu, že napsal téměř 200 děl, včetně oper, baletů atd. Určitě si tedy někdy rád od něj poslechnu i něco jiného, bude-li příležitost.

 

Poté následovaly „Les Illuminations“, které Benjamin Britten (1913 – 1976) napsal na výběr z veršů ze stejnojmenné sbírky Arthura Rimbauda. Ony verše, které skvěle a s neobyčejným výrazem zazpívala mezzosopranistka Karolína Bubleová - Berková, jsme dostali vložené do programu v překladu Vítězslava Nezvala. Když jsem si je četl, vůbec mi jako verše nepřipadaly, a navíc se mi zdály docela fantasmagorické. Alespoň v tu chvíli v koncertním sále. Když si je ale čtu v klidu doma znovu, naráz už nabývají jistý smysl – poezie se prostě nedá číst jako návod na obsluhu vysavače, i když i ten dá taky někdy pořádně zabrat.  Možná by tyhle verše získaly i pár bodíků na Literu, pokud by je sem Rimbaud pod nějakým neznámým nickem umístil – těžko ovšem říct.  Každopádně je z nich cítit, že autor byl opravdu pěkné číslo. A s tímto vědomím zřejmě i skladbu přednesla Karolína Bubleová - Berková a je třeba říct, že naprosto báječně. Také Brittenova hudba je úžasná a dohromady to zkrátka byl víc než nádherný zážitek. Pro mě vrchol celého večera. A překvapený byl i můj hudebně znalý a v klasickém zpěvu velice vybíravý kamarád – nestačil se divit, kde se náhle vzala jemu neznámá zpěvačka s tak krásným, čistým a skvěle zvládnutým hlasem. A za sebe dodám, že i s výrazovým projevem, který dokáže posluchače strhnout. Paráda!

 

O přestávce nás kamarád chtěl i s několika dalšími přáteli pozvat na skleničku sektu, ten ale v baru neměli, tak jsme vzali po nekonečném čekání (jedinou obsluhující na baru nejvíc zdržovalo vaření kafe, které si, nevím proč, takto na noc muselo dát hned několik před námi stojících návštěvníků), zavděk bílým vínem. Brzy už se ale potřetí zvonilo a tak jsme byli popoháněni k rychlému vypití a návratu do sálu, což jsme poslušně učinili.

 

Druhou část večera otevřela „Serenáda pro smyčce“ Edwarda Elgara (1867 – 1934), svěží a příjemné dílko, které autor napsal po narození své dcery a byla to prý i jeho nejoblíbenější skladba.

 

Poslední na programu pak byla „Simple Symphony“ Benjamina Brittena, která je údajně známá především pro efektní druhou větu – Hravé pizzicato. Přiznám se, že tato věta je možná efektní, nikoliv pro mě ale příliš efektivní. Když se v některých skladbách občas objeví drnkání na smyčcové nástroje, bývá to zajímavé a příjemné osvěžení. Jestliže zde ale všichni hráči pouze oddrnkali, byť bravurně, hned celou větu, příliš vábné mi to zrovna nepřišlo – přeci jen se asi ne nadarmo těmto nástrojům říká smyčce a ne drnkače. Tato symfonie se mi jinak taky moc líbila, až právě na onu druhou větu – čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Ne, že by mi to snad nějak přímo vadilo - Britten si jistě s chutí zaexperimentoval a i toho je v umění občas třeba. Však se také z publika sem tam ozvalo hlasitější zasmání - určitě není třeba brát takový pokus s přehnanou vážností, právě ona lehkost a úsměvnost byla asi i autorovým záměrem. Ovšem „Les Illuminations“ z první části večera bylo přeci jen úplně jiné kafe.  

 

Ať tak či tak, byl to opět skvěle strávený večer s inspirativní hudbou, vynikajícím orchestrem a v prima společnosti. A pokud jde o dramaturgii koncertů, zdá se, že pro mě nabírá čím dál víc směr, který se mi opravdu líbí. Už se těším, co bude příště!

 

 

Praha, 3.11.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=LU4fexkx2D8