EDITA GRUBEROVÁ GALA – trochu jiná recenze

Anotace: Silný umělecký zážitek se slovenskou operní superhvězdou, stálicí světového formátu.

Dirigent: Peter Valentovič

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK

 

Obecní dům, Praha, 30.11.2016 v 19:30

 

 

Edita Gruberová je tak trochu moje srdeční záležitost. A to od doby, kdy jsem se s kamarádem počátkem devadesátých let procházel poblíž budovy mnichovské opery a on zničehonic vykřikl pln nelíčeného překvapení a obdivu: „Edita Gruberová!“. Nechápal jsem, kdo to je, a on zase nechápal, že neznám nejlepší světovou sopranistku. Vysvětlil mi, že je to Slovenka, která kdysi emigrovala z tehdejšího Československa, kde nedostávala odpovídající příležitosti, a následně se stala světovou operní superhvězdou a momentálně působí právě v Mnichově. V tu ránu do mě vjelo jakési fanfarónství a zeptal jsem se ho, zda by jako sborista Národního divadla nechtěl mít s takovou hvězdou společnou fotku. Nevěřícně mi přikývl a já jsem k Editě Gruberové na ulici hbitě přistoupil a poprosil ji, zda bych s ní mohl svého kamaráda vyfotit. Trošku ji to možná zpočátku zaskočilo, ale příliš nezaváhala, snad na ni zapůsobila má čeština na rušné mnichovské ulici, nevím, zkrátka s úsměvem a bez znatelného zdráhání souhlasila. A tak se kamarád po návratu ze Straussovy Salome, kde ale bohužel Edita Gruberová nezpívala, mohl pochlubit svým kolegům zdokumentovaným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná. A mně už nikdy z paměti nevymizí, jak mile a přátelsky se tato obdivovaná operní diva k nám na mnichovské ulici chovala, aniž by dala najevo sebemenší přezíravost, namyšlenost či nějaké hvězdné manýry. Projevila se zkrátka jako nesmírně sympatická a naprosto přirozeně působící dáma. Od té doby jsem byl na jejích koncertech v Praze už několikrát a vždy mám velkou radost, jak ani s přibývajícím věkem neztrácí nic ze svého obdivuhodného umění a jak je i ve vystupování stále velice sympatická a dokáže si obecenstvo podmanit.  

 

S kamarády jsme sice tentokrát seděli až ve 26. řadě téměř zaplněného přízemí Obecního domu, ale akustika byla i tam dobrá a mohli jsme si tak celý koncert, pořádaný slovenským velvyslanectvím u příležitosti půlročního slovenského předsednictví Evropské unii, vychutnat. Takovou událost musel samozřejmě uvést také slovenský velvyslanec, který zřejmě z ceremoniálních důvodů oslovil přítomné nejdříve v angličtině a v ní se také rozpovídal o tom, jak si váží toho, že se podařilo pro vystoupení v Praze získat právě takovou hvězdu, jakou Edita Gruberová nepochybně je. Po několika větách se však odkudsi z balkonu začaly ozývat výkřiky, aby mluvil slovensky, ne anglicky. Přiznám se, že mi takové chování některých návštěvníků připadalo docela nevhodné a bylo mi za ně i trošku trapně. Velvyslanec Weiss se ale nenechal vyvést z konceptu a když výkřiky neustávaly, oznámil, že dojde samozřejmě i na slovenštinu, ale nejdřív, že se sluší pozdravit zahraniční hosty v angličtině. Výkřiky pak naštěstí ustaly, a tak mohl dokončit plynulou a pěknou angličtinou spatra svou zdravici a poté v podstatě totéž, i když ne doslova, zopakoval i slovensky a popřál všem krásný zážitek.

 

Poté už mohl orchestr FOK s mladým slovenským, ale již mezinárodně uznávaným, dirigentem Peterem Valentovičem, zahrát ve svižném tempu na rozehřátí předehru z opery Vilém Tell od Gioacchina Rossiniho (1792 – 1868).

 

Když se pak objevila na pódiu konečně i Edita Gruberová, návštěvníci ji přivítali bouřlivým srdečným potleskem. Hned ve svém prvním recitativu a cavatině Lindy z 1. dějství opery Linda di Chamonix od Gaetana Donizettiho (1797 – 1848) se blýskla natolik, že uvedla posluchače přímo do varu a nekončící bouřlivý potlesk a výkřiky bravo ji přiměly ještě k tomuto prvnímu vstupu přidat rovnou i přídavek, což se příliš často na koncertech nestává. Vlastně ani nevím, jestli jsem to už někdy zažil. Navíc jí to ve zlatavých šatech, pošitých i blýskavými flitry, moc slušelo a vůbec na ní nebylo znát, že jí bude brzy už sedmdesát. S hlasem umí doslova kouzlit tak, že jejímu umění nelze nepropadnout a něco takového se jen tak neslyší. Fascinovaly mě zejména neuvěřitelně jemné odstíny dynamiky a skvostně zvládnutých proměn intenzity jejího zpěvu, který zázračně přecházel až do jakéhosi snového ztišení, které přesto ani v těch nejjemnějších variacích nezanikalo na pozadí orchestru a působilo jakýmsi až andělským dojmem. Neskutečná nádhera.

 

Následoval Zbojnický tanec Nad Vatrou s valaškami z Tanců z Pohronia od slovenského skladatele Alexandra Moyzese (1906 – 1984), z něhož přesvědčivě čišela nezaměnitelná a hrdá atmosféra typicky slovenských národních tradic.

 

Ve scéně a árii Lucie ze 3 dějství opery Lucia di Lammermoor, opět od italského skladatele Gaetana Donizettiho, se stejně bravurně jako v prvním vstupu opět blýskla Edita Gruberová a nadšené obecenstvo ji za její svrchované umění opět odměnilo víc než vstřícným a bouřlivým potleskem i obdivnými výkřiky.

 

Kontrastní ztišení pak přinesla Meditace z opery Thaïs od Julese Masseneta (1842 – 1848), kterou orchestr podal v krásném, až snově lyrickém provedení.

 

Na recitativ, árii a cabalettu Alžběty z 1. dějství opery Roberto Devereux od Gaetana Donizettiho jsem se těšil obzvlášť, protože ve špičkovém provedení Edity Gruberové patří závěrečná árie z této opery mezi mé nejobdivovanější (viz ukázka dole). A nebyl jsem zklamaný ani tentokrát, byl to úžasný hudební zákusek, který dostalo publikum naservírovaný těsně před přestávkou. Mohli jsme ho pak zapít v přilehlých prostorách sektem a vyměnit si skvělé dojmy z toho, co Edita Gruberová se svým neuvěřitelným mistrovstvím opět ten večer předváděla. Údajně bylo ještě obdivuhodnější, než kamarádi zažili na jejím předchozím červnovém pražském vystoupení, které přitom prý taky bylo naprosto skvělé.

 

Po přestávce zahrál orchestr předehru k opeře Norma Vincenza Belliniho (1801 – 1835) a Edita Gruberová následně, tentokrát v slušivých modrých šatech blýskajících se opět množstvím flitrů, přednesla recitativ, cavatinu a cabalettu Elvíry z 2. dějství opery Puritáni od téhož autora. Je zbytečné opět popisovat to nadšené vytržení celého sálu, které tím i ke své vlastní evidentní radosti vyvolala.

 

Další skladba z Tanců z Pohronia od Alexandra Moyzese, tentokrát Po robote při muzike (Ľudová veselica), přinesla svižné melodie a rytmy, které návštěvníky patřičně rozehřály, za což dirigenta i orchestr odměnili nadšeným a bouřlivým potleskem. V duchu jsem si říkal, jak je dobře slyšet takto povedené skladby, které plně obstojí ve srovnání s jiným častěji uváděným světovým repertoárem, a přitom se u nás, alespoň z mé vlastní zkušenosti, moc nehrají. Takováto netradiční dramaturgie by neškodila častěji, aby si člověk připomínal či poznával i díla neprávem opomíjených skladatelů.

 

Posledním bodem tištěného programu pak byla scéna a árie Alaide ze 2. dějství opery Cizinka rovněž od Vincenza Belliniho. Edita Gruberová ani tentokrát nijak nezakolísala a předváděla svá neskutečná hlasová kouzla s plným nasazením až do posledního tónu. Návštěvníci poté dali najevo své odhodlání nepustit obdivovanou sopranistku hned tak z jeviště a vestoje jí bouřlivě aplaudovali, což doprovázely i euforické výkřiky „bravo!“.  Ztišili se až ve chvíli, kdy se dirigent opět postavil k pultíku a zazněly první tóny slovenské lidové Dolina, dolina, kterou Edita Gruberová přednesla s velkou vroucností. A znovu následovalo nadšené přijetí, které si i sama sopranistka evidentně užívala a děkovala přitom „svému“ obecenstvu, které si tak podmanila. A odhodlala se ještě k dalšímu přídavku, jímž byla rozverná árie z německy zpívané operety (snad z Netopýra?) a předvedla tak ještě úplně jinou svou polohu, plnou rozšafného veselí a koketních gest, kterými mistrně vtáhla návštěvníky do rozpustile euforické nálady a dováděla je až k hlasitě rozdováděným reakcím na své sympaticky podávané grimasy a hlasové finesy. Po skončení se ještě evidentně šťastná Edita Gruberová obklopená spoustou podarovaných květin a vřelými sympatiemi neméně spokojených návštěvníků koncertu s nimi dlouho loučila a zanechala tak po svém definitivním odchodu do zákulisí v každém kus svého osobního nejen pěveckého kouzla. Cítím a vidím ho ještě i teď, kdy se s vámi dělím o své dojmy. Zkrátka, co dodat – Edita Gruberová je operní diva, která je už desítky let světovou legendou a přitom stále ještě na vrcholu svých tvůrčích sil. Prostě paráda! 

Neméně nadšení byli i oba hudbymilovní kamarádi, ale při odchodu do šaten jeden z nich znatelně znervózněl, když se nemohl po kapsách došátrat lístku od svého kabátu. Nejenže byl ten kabát téměř nový, ale zůstaly v něm i všechny jeho doklady. Sice jsem ho trošku politoval, ale zároveň jsem mu neopomněl zdůraznit, že nechávat cokoliv cenného či důležitého v jakékoliv šatně je poměrně velká a zbytečná lehkomyslnost. Chtěl jsem mu ale situaci zároveň i trochu ulehčit, a tak jsem mírně na jeho účet zavtipkoval, což ovšem nebylo z jeho strany přijato s náležitým porozuměním. V šatně pak nejdřív obešel dlouhatánskou frontu, aby se ujistil, že kabát stále na svém místě visí, a naštěstí tam opravdu visel. Pak už si jen hlídal, aby si ho nevyzvedl nikdo nepovolaný a když se dostal na řadu, roztřeseným hlasem začal šatnářce vysvětlovat, že tamten kabát je jeho a byl ochoten to doložit i v něm ponechanými doklady. Šatnářka mu při podávání kabátu nahlas oznámila, že šatnový lístek by měl mít číslo 38, a to jsem v tu ránu znejistěl pro změnu já, protože jsem lístek s tímto číslem celou dobu žmoulal v ruce já. No, nedalo se už z toho vyklouznout, protože tím, kdo neměl vlastní lístek od šatny, jsem byl ve skutečnosti já. Což o to, šatnářka měla pro mě pochopení a mou bundu mi bez problému podala, ovšem kamarádova reakce už tak vstřícná nebyla. Pokusil jsem se ho uklidnit opět snahou o jakési vtipkování, ale ani tentokrát jsem se mu do jeho smyslu pro humor nějak netrefil. Za dva dny mi však zavolal a pozval mě na Janáčkovu operu Z mrtvého domu, tak snad na mě zase až tak moc nezanevřel. Ovšem definitivně to budu vědět až v úterý.

 

 

Praha, 3.12.2016

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=0yJqQeBPp6w