SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR, V. abonentní koncert 2016 – trochu jiná recenze

  

 

Sólisté: Miroslav Sekera – klavír

              Marek Vajo – trubka

Koncertní mistr: Martin Kos

HAMU, sál Martinů, Praha 8.12.2016 v 19:30

 

Na další abonentní koncert z cyklu „Hudební mapa Evropy“, věnovaný tentokrát Petrohradu, měl po delší době čas jít se mnou i můj přítel, tak jsem měl radost, že se konečně zase společně potkáme i s dalšími kamarády a známými. Odpoledne mě však zviklal telefon jednoho z nich, že mu zbyly tentýž večer dva lístky na Českou filharmonii, která hraje prý jednu z vrcholných skladeb druhé poloviny 20. století od Messiaena, zda bychom raději nešli tam, aby ty vstupenky nepropadly. Chvíli jsem váhal, ale protože si ještě docela živě vzpomínám, jak i pro mě byla kdysi na Pražském jaru jedna z Messiaenových symfonií svým silně depresivním vyzněním dost těžce stravitelná, došlo mi, že se podruhé nesmím dopustit podobné chyby, jako když jsem přítele kdysi vytáhl na Wagnerovu operu Tristan a Isolda. Dlouho mi pak trvalo ho přesvědčit, že existují i takové opery, které by se mu mohly líbit, a vlastně s těmi důsledky mého tehdejšího neuváženého kroku zápasím svým způsobem dodnes. Musel jsem tedy s díky a těžkým srdcem pro mě jinak lákavou nabídku odmítnout. Alespoň jsem kamarádovi ale dal tip na jiného kamaráda a ten naštěstí podobný problém, jako já, neměl, takže vstupenky nakonec nepropadly.

 

V předsálí Sálu Martinů jsem příteli představil kamarádku, kterou ještě neznal, a ta nám zase představila svoji sympatickou kamarádku a společně jsme se pak usadili i v jedné ze zadních řad. Prvním bodem programu byla Symfonietta pro smyčcový orchestr Borise Alexandroviče Čajkovského (1925 – 1996), který měl ale se svým slavným jmenovcem společné jen jméno. Hudba to byla jistě zajímavá a příjemná, také výborně zahraná, ale i přes určité moderně působící prvky a zajímavé nápady, které se v ní daly tu a tam zaslechnout, na mě působila poměrně dost konzervativně a neobjevně, zejména když jsem si uvědomil, že ve 2. polovině dvacátého století už byli skutečně progresivní autoři poněkud někde jinde. Ale každopádně to je hudba, která se dobře poslouchá a nikoho asi neurazí, a navíc jsem byl rád, že jsem se mohl seznámit s dílem  skladatele, o kterém jsem dosud nic nevěděl. Také návštěvníci odměnili symfonii i výkon orchestru vřelým potleskem.

 

Poté však přišla na řadu skladba, kterou jsem sice zatím ještě asi neslyšel, ale od které jsem si ten večer sliboval nejvíc – Klavírní koncert č. 1 (se sólovým hlasem na trubku) Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče (1906–1975). A byl to opravdu úchvatný zážitek. Je to totiž nesmírně dynamická a strhující skladba plná nečekaných zvratů, brilantních klavírních sól i vstupů na trubku, které nenechají posluchače ani na chvíli chladným. Cítil jsem, jak mě hudba cele pohlcuje, jak mě strhává do svého víru a jak mnou až do posledního nervu prostupuje. Tak tomu říkám moderna! Skutečně jsem byl naprosto uchvácen a podobně to nejspíš cítila i většina ostatních návštěvníků, protože potlesk téměř zaplněného sálu byl opravdu bouřlivý a pronikaly jím i pochvalné výkřiky „bravo!“. Publikum si na obou sólistech vynutilo, aby se několikrát vrátili na pódium, a bylo na nich také vidět, že si svůj úspěch patřičně užívají. V tu chvíli jsem byl i rád, že jsem se rozhodl nejít na koncert České filharmonie, protože bych o tento nádherný bonbonek přišel, a to by byla velká škoda. Jelikož jsem zároveň věděl, že se obsazení obou sólistů muselo nedlouho před koncertem měnit, oceňoval jsem jejich skvělé vystoupení o to víc. Ač sám na nic hrát neumím, myslím si, že nastudovat a s takovou bravurou zahrát právě tento koncert musí být jistě hodně náročné a předpokládá to nepochybně skutečné mistrovství. Jako malou perličku ještě v této souvislosti uvedu informaci z programu, že klavírista Miroslav Sekera si v r. 1984 zahrál roli malého Mozarta ve scéně Formanova Amadea, kdy před papežem ve Vatikánu hrál na housle a na cembalo.  Šostakovič napsal tento klavírní koncert už v r. 1933 a sám ho u klavíru také premiéroval. Nemohl jsem se tak ubránit srovnání tohoto díla s předchozí symfonií B.A. Čajkovského, který byl Šostakovičovým žákem, přičemž nesrovnatelně hudebně progresivněji působí právě Šostakovičův koncert. Poválečný socialistický realismus v Sovětském svazu nejspíš nebyl ani pro klasickou hudbu právě tou nejlepší živnou půdou, aby mohla držet krok s uměleckým kvasem ve světovém měřítku.

 

O přestávce jsem byl první u baru, abych stačil koupit láhev dobrého moravského Chardonnay a jednou taky pohostil kamarády, když mě většinou stačí jinak předběhnout, neboť jsou o hodně mladší a tím pádem i o cosi rychlejší.  U skleničky jsme pak nejen s nadšením sdíleli čerstvý hudební zážitek, ale probrali jsme i řadu témat s hudbou nijak nesouvisejících.

 

Ve druhé části večera pak zazněla čtyřvětá skladba Petra Iljiče Čajkovského (1840-193) Souvenir de Florence, která vznikla původně jako smyčcový sextet v létě 1890 během Čajkovského pobytu v Evropě. Orchestr zahrál toto nepochybně posluchačsky vděčné dílo znamenitě, což obecenstvo také patřičně ocenilo. Po posledních tónech opět následoval vřelý a dlouhotrvající potlesk a bylo znát, že návštěvníci jsou s celým večerem opravdu navýsost spokojeni, ne-li přímo nadšeni, jako například já. Zdá se mi, že koncerty Sukova komorního orchestru mají stále vzrůstající úroveň, na čemž se u mě podepisuje jistě i velmi zajímavá dramaturgie, která se mi také čím dál víc líbí. Už teď se těším, co bude na programu příště!

 

 

 

Praha, 16.12.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=OZhtbQh1s28