Jean – Claude Islert: JO, NENÍ TO JEDNODUCHÉ – tak trochu jiná recenze

 

Režie: Petr Hruška

 

Eduard, 50 let: Jiří Langmajer

Marion, jeho žena: Adéla Gondíková

Sarah, 20 let: Monika Timková

Marco, 45 let: David Punčochář

Julie, 22 let: Karolína Krejčová

 

Divadlo Palace, Praha, 31.12.2016 od 20:00

 

S přítelem jsme si ze silvestrovského pražského zoufalství vytvořili už mnohaletou tradici návštěv některého z divadel, abychom unikli alespoň částečně tomu čím dál odpornějšímu šílenství, které o této noci Prahu nemilosrdně zachvacuje. Pražských divadel sice o poslední noci roku hraje zřejmě kvůli kšeftu čím dál víc, ale je přitom zároveň taky čím dál těžší si z jejich nabídky vybrat něco aspoň trochu snesitelného, což se bohužel předem nedá úplně spolehlivě tipnout. Pro Divadlo Palace jsme se rozhodli možná spíš kvůli Jiřímu Langmajerovi, abychom měli alespoň záruku kvalitního herectví. O hře samotné jsme toho moc předem netušili, zbývala nám ale aspoň naděje, že to třeba tak úplná blbost nebude. Pár dní před představením ovšem jedna kamarádka mému příteli výběr pochválila s tím, že na tom byli její rodiče a hodně se u toho nasmáli. To už byl první vážnější signál, že to asi nedopadne dobře, s podobnými doporučeními už máme bohužel své zkušenosti. A jak to dopadlo, to už nejspíš teď tušíte i vy.

 

První překvapení jsme zažili hned při příchodu k divadlu, kde se už před vstupem klikatila deset minut před začátkem fronta dlouhá několik desítek metrů. Uvaděčky i obsluha v jediné šatně však k mému údivu tento nápor zvládaly dokonale, a tak představení mohlo překvapivě začít skoro na minutu přesně, ačkoliv bylo téměř vyprodáno. Když se na scéně objevil Langmajer v trenýrkách, mnohým divákům to stačilo k tomu, aby dali průchod svému silvestrovskému veselí, což zároveň předznamenalo intelektuální úroveň i celého představení. Příběh byl francouzským autorem pojat jako tzv. bláznivá komedie plná absurdních a většinou i naprosto nepravděpodobných a značně křečovitě vykonstruovaných situací. Ve stručnosti se dá celý děj shrnout jako poměrně nesmyslné proplétání zatajovaných mileneckých vztahů padesátiletého profesora a jeho osmnáctileté žačky, jeho stejně staré dcery a jejího pětačtyřicetiletého milence a také profesorovy manželky a jejího (na jevišti bohudíky nepřítomného) o deset let mladšího milence.

 

Vesměs hodně slaboduché situace staví zejména na nejrůznějších násilně vykonstruovaných a naprosto nepravděpodobných záměnách protagonistů, které mě postupně unavovaly až k uzívaní, než že by na nich bylo příliš mnoho k smíchu.  Občas se však autorovi povedly vtipné repliky, takže sem tam se bylo i čemu zasmát, pokud člověk přestal aspoň na chvíli zoufat nad hloupostí samotného děje. Langmajer sám sice předvádí solidní herecký výkon, ale to zdaleka nestačí vyvážit něco tak přihlouplého, jako je to, co zplodil přímo autor hry. Výběr tohoto kousku do repertoáru divadla nepochybně sází na až tragicky nízkou kulturní vyspělost českého publika a je to bohužel sázka na jistotu. Větší část návštěvníků se totiž při této víceméně trapné frašce docela baví. Některým replikám jsme se sice s přítelem také občas zasmáli, ovšem na dvouhodinové představení, které je jinak doslova o ničem, bylo těch světlejších chvil přeci jen poměrně málo. O něco (ne ovšem o moc) lépe to vycházelo spíš ve druhé, kratší polovině představení. Jedna z nejvtipnějších hlášek byla ta, kdy dcera vysvětluje otci, že její milenec je básník, a Langmajer se upřímně podivuje nad tím, že něco takového ještě vůbec existuje.

 

Jinak nemá žádný význam příběh, dá-li se u této infantilní taškařice vůbec o příběhu mluvit, nějak blíže rozvádět. Pokud mu chtěl dát autor alespoň nějaký smysl, tak snad jako (dost nejapné) varování před vztahy, kde jsou mezi partnery příliš velké věkové rozdíly. A nepíšu to proto, že mám sám o generaci mladšího přítele – rád bych se naopak na toto téma s chutí i zasmál, mohl bych autorovi třeba i napovědět řadu směšných a humorných situací, které mohou v životě takového páru a kolem něj nastat. Škoda jen, že se s nikým takovým pan Islert zřejmě blíž nezná, a tak zůstalo jen u prvoplánového „nováckého“ značně primitivního humoru. Řada divaček v předních řadách však reagovala na různé gagy poměrně vstřícně, tak si Langmajer mohl vypomoci i tím, že si jednu z nich vybral k další komunikaci a po různých trapných situacích se na ni obracel se sarkastickým dotazem: „Spokojená?!“ Tím autorovi poskytl jednu z nejlepších berliček v tomto kusu. Na konci představení také po zásluze a sympaticky této divačce poděkoval z jeviště podáním ruky.

 

Vůbec jsme se tedy nedivili s přítelem tomu, když pár zřejmě náročnějších diváků odešlo domů už o přestávce. Ani závěrečný potlesk publika však nebyl v závěru až tak veliký, jak by se právě u silvestrovského představení dalo očekávat. Sice došlo asi na tři děkovačky, ovšem bez doprovodných nadšených výkřiků nebo obvyklého silvestrovského přípitku herců směrem k divákům na samotný závěr. Pouze po doznění potlesku přiběhl na otočku na jeviště ještě Jiří Langmajer a bůhvíproč zvolal anglicky „Happy New Year!“, načež definitivně zmizel. Žádný opravdu vřelý kontakt se tak tentokrát mezi herci a publikem nevytvořil. Nedával bych to ovšem za vinu hercům, ti myslím dělali, co mohli, ovšem z tak slaboduchého kousku se toho asi o moc víc vykřesat ani nedalo. Příliš nechápu, proč se něco takového na naše jeviště vůbec importuje, podřadných autorů by se snad i u nás našlo poměrně dost. A třeba by jen stačilo, kdyby si pofrancouzštili či poangličtili jméno, aby se poptávce kýčařů vyšlo dostatečně vstříc, když si to trh žádá.  Abych ale jen nehaněl, mezi pozitiva této hry se dá přičíst skutečnost, že se víceméně obešla bez extrémních vulgarismů a příliš vypjatého sexismu. Aspoň něco. Naštěstí mi Ježíšek ale nadělil ještě v lednu dvě představení ve Viole, tak si snad poměrně rychle spravím svou silvestrovsky pokaženou divadelní chuť.

 

S přítelem jsme si nakonec docela oddechli, že už je tato část silvestrovské noci za námi, a vydali jsme se uvítat Nový rok za našimi kamarády do hudebního klubu na Palmovce na travestie show s jistou nadějí, že se alespoň tam snad dočkáme nějaké zábavy. Už jsem řadu let na žádné travestie show nebyl, tak jsem se docela i těšil. Sice jsem pak na místě seznal, že i tento druh kdysi docela vtipné zábavy už za ta léta stačil poměrně vyčpět a někdejší profesionalita aktérů už je zřejmě vinou jejich inflace z valné části tatam, nicméně smáli jsme se rozhodně víc a s větší chutí (i za menší peníze) než v Divadle Palace. Když jsme pak silvestrovskou noc s přítelem hodnotili, shodli jsme se na tom, že už je asi nejvyšší čas tradici silvestrovských návštěv pražských divadel ukončit a najít si nějaký smysluplnější únikový východ z poslední noci roku. Nic originálního nás sice rovnou nenapadlo, ale máme na to k dispozici zatím naštěstí ještě celý rok.

 

 

 

 

Praha, 3.1.2017

 

http://www.divadlopalace.cz/cz/jean-claude-islert-jo-neni-to-jednoduche/97/