Raymond Carver: PROČ SI NEZATANČÍTE? – trochu jiná recenze

 

Hrají a zpívají: Jiří Lábus, Emil Viklický

 

Divadlo Viola, Praha, 27. února 2017 od 20:00 hod.

 

 

Třetím představením ve Viole, na které jsme se s přítelem v krátké době vydali, bylo čtení z knihy amerického spisovatele Raymonda Carvera v podání Jiřího Lábuse. Vlastně jsem předem ani moc nevěděl, na co jdeme, a když nám kamarádi den před představením sdělili, že by se na jakési představení s Lábusem ve Viole taky někdy šli rádi podívat, protože na ně mají dobré reference, trošku mě to vyděsilo. Zatím totiž skoro pokaždé, když se o něčem proslýchalo, že to má výborné reference a bylo nám to někým doporučováno, tak to pak bylo většinou tak plytké a plné laciného až přihlouplého humoru, že už na mě podobná doporučení působí spíš jako strašák. Nicméně doufal jsem, že právě ve Viole nás zrovna něco takového přeci jen nepotká.

 

Do divadla jsme se vydali opět s půlhodinovým předstihem, abychom si stačili ještě koupit vstupenky na nějaké další představení a taky obvyklé vínko s sebou ke stolečku v hledišti. A zrovna, když jsme se dostali k okénku pokladny, přiběhl k jejím dveřím i Jiří Lábus a začal si něco s dámami uvnitř domlouvat. Byl jsem hned vedle něj a jakmile jsem zaslechl jeho typický hlas, musel jsem se začít potichu smát, protože mi připadalo legrační, jak i v civilu má úplně stejnou intonaci hlasu, jako když hraje nějakou komickou scénku. Nicméně působil na mě při tom velmi sympaticky a lidsky. Když jsem se pak dostal ke slovu já, požádal jsem slečnu, zda mi může nabídnout nějaké představení, na které se vztahuje sleva pro členy Klubu Vltava, což je klub příznivců této rozhlasové stanice, jehož jsem členem, a který uvádí na svém webu i různé partnerské slevy pro své členy. Dopadlo to stejně jako vždy v minulosti, když jsem si chtěl nějakou z těchto partnerských slev v praxi ověřit – slečna vůbec netušila, na co se to ptám, a když se odběhla přeptat vedoucí, přišla za chvíli s tím, že takovéto slevy opravdu někdy mohou být, ale momentálně se na nic ze stávajícího repertoáru nevztahují. Usmál jsem se na ni, že to nevadí, a koupil jsem si tedy jí doporučené představení za plnou cenu, která je ostatně ve srovnání s jinými pražskými scénami i tak docela příznivá. Jen jsem v duchu pak ještě chvíli přemítal nad tím, proč má Klub Vltava zapotřebí chlubit se svým členům výhodami, které ve skutečnosti neexistují, když většina z nás beztak tuto potřebnou rozhlasovou stanici podporuje ze zcela jiných důvodů, než abychom pak někde za něco ušetřili. 

 

Představení začalo příchodem Emila Viklického, který usedl za klavír a zahrál úvodní skladbu, načež přišel Jiří Lábus a vyznal se z toho, jak ho kdysi oslovila tvorba Raymonda Carvera natolik, že se rozhodl s ní seznámit veřejnost prostřednictvím tohoto komponovaného pořadu společně s vynikajícím hudebníkem Emilem Viklickým. A že jde o takové minipříběhy, jež lze označit za poezii v próze, která se podle něj vyznačuje jakousi nefalšovanou lidskostí. A když k nám tak niterně až téměř ostýchavě hovořil, náhle mi došlo, že před námi nestojí komik, ale mnohem vrstevnatější herec a člověk, který má v sobě i zřetelnou pokoru a lidskou hloubku. Asi je to trošku nevýhoda dnešního čím dál víc virtuálního a stále se zrychlujícího světa, že má kvůli zjednodušení a rychloobrátkovému otáčení potřebu co nejvíc škatulkovat a že se pak kdesi pod viditelným povrchem jevů ztrácí ona plastičnost,  rozmanitost a prostupnost světa lidí, všechno se jaksi zplošťuje.

 

Zpočátku jsem si musel na poetiku Raymonda Carvera trochu zvykat, je taková, řekl bych, hodně civilní, někdy zachycuje až jakoby banální skutečnost a nechává na posluchači či čtenáři, jaké konotace či vlastní asociace v ní pro sebe objeví. Díky Lábusovu mistrovskému přednesu, který je s touto poezií evidentně už dokonale srostlý, však nebylo těžké se vnořit do hercovy interpretace příběhů a ona poetičnost všedních věcí začala z textů sama prosvítat a zachvacovat mou mysl. Pochopitelně jsem to vše vnímal nejen jako pasivní posluchač, ale snažil jsem se i zachytit a pochopit autorovy finesy, jak a čím chce na čtenáře působit a jak na něj přenáší své vlastní pocity a nenápadně v něm zakládá i různé otazníky a potřebu sebereflexe.

 

Jednotlivé čtené „bloky“ byly prokládány vynikající hrou Emila Viklického na klavír, většinou bluesového charakteru, a některé texty byly i zhudebněny, přičemž Jiří Lábus se osvědčil i jako charismatický zpěvák. Zaujalo mne také, že většina přednášených děl působila dojmem, že jsou zachycením běžných okamžiků života samotného autora a často i odkazovala přímo k procesu psaní a k tomu, jak se s ním spisovatel vypořádává. Hodně na mě zapůsobilo například vyprávění o tom, jak si zabouchl klíče od domu a snažil se pak do něj dostat přes balkón, přičemž i tamní dveře byly zavřeny, takže jen přes sklo pozoroval svůj psací stůl s rozepsanou básní a představoval si tak sám sebe, jak právě píše.   Očima „toho uvnitř“ se pak viděl, jak stojí ve svém každodenním  výhledu z okna a tím ho proměňuje. Ačkoliv ony minipříběhy neměly většinou žádnou akční dramatickou stavbu, dokázaly zaujmout jakýmsi vnitřním vhledem do poměrně běžných záležitostí a jejich „nasvícením“ z nezvyklých úhlů pohledu. Má pozornost tak zhruba po celou první hodinu představení vůbec neochabovala, naopak jsem si připadal čím dál víc ponořený do básníkova vnitřního světa, zároveň jsem ale i pozorně sledoval Jiřího Lábuse, jak skvěle dokáže posluchače do tohoto světa vtahovat. Závěr této části představení tvořily zejména texty, v nichž se autor vyrovnával se svým blížícím se odchodem ze života, protože byl smrtelně nemocný rakovinou.  Když jedna pasáž byla věnována tomu, jak mu bující množství metastáz oznamoval lékař, všiml jsem si, jak se paní u stolku přede mnou přivinula ke svému staršímu manželovi a něžně ho pohladila po hlavě.

 

Po skončení první části skoro všichni zůstali sedět u svých stolků a popíjeli své nápoje – víno, koktejly, čaje apod. – a sdělovali si potichu své dojmy nebo jen tak mlčky rozjímali. Mě hlavně zajímalo, jak to působilo na mého přítele, který se rozhodně nedá označit za milovníka poezie, i když díky tomu, že už se zná s několika mými přáteli z Literu a navštívil i několik našich čtení, tak se přeci jen nedívá na veršování už tak odtažitě jako dřív. Ubezpečil mě s úsměvem, že se mu představení líbí, ale stejně jsem za jeho úsměvem tušil spíš spokojenost hlavně s tím, že se večer líbí především mně. Po chvíli se s námi rozloučila paní sedící s námi u stolu a odešla i se svým dospělým synem, alespoň tak jsem si je v duchu otipoval. Bylo nám to divné, protože vypadali oba během představení docela zaujatě a spokojeně, ale zřejmě pospíchají na vlak či co, pomyslil jsem si. Asi po pěti minutách se ale oba zase vrátili na místo a paní se s rozpaky téměř omlouvala, že se domnívala vzhledem k charakteru posledních textů, že už vystoupení skončilo, a teprve u šatny se dozvěděli, že se bude po přestávce ještě pokračovat.

 

Druhá část už byla ale poměrně krátká, trvala snad jen slabou čtvrthodinku, a jeden zhudebněný text, který zazněl už dříve, si oba umělci zazpívali tentokrát i společně. Závěrečný potlesk byl zaslouženě velmi vřelý a téměř zaplněné hlediště nechtělo Lábuse s Viklickým dlouho pustit z jeviště, museli se na ně vrátit snad šestkrát. Oba také čím dál víc zářili a bylo vidět, že je takové empatické přijetí opravdu těší, i když při tom působili sympaticky pokorně a skromně. Tohle představení mělo premiéru už v r. 2003 a jak v úvodu Lábus zmínil, hraje se už snad jen zhruba jednou v roce. Je ale moc dobře, že se stále hraje, tahle poetická dávka nepatetické lidskosti, kterou umí oba umělci i s autorem diváku předat, je jistě stále potřebná a kéž by podobných bylo i víc.

 

 

 

 

Praha, 7.3.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=5&SID=11&d=92