Charles Gounod: ROMEO A JULIE – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Marco Guidarini

Dirigent: Richard Hein

Režie: Sláva Daubnerová

Scéna: Juraj Kuchárek

Kostýmy: Martin Kotúček

 

Julie: Kateřina Kněžíková

Romeo: Martin Šrejma

Stefano: Štěpánka Pučálková

a další

 

 

Národní divadlo v Hudebním divadle Karlín, úterý 7.3.2017 v 19:00

 

 

Ansámbl Státní opery nyní kvůli rekonstrukci své historické budovy hostuje v Hudebním divadle Karlín a byť tuto karlínskou scénu si řada z nás asi stále ještě spojuje s převážně venkovskými zájezdy v dobách minulých, bez nichž by nejspíš už ani tenkrát se svými často svou kvalitou značně pokleslými operetními i muzikálovými kusy nepřežila, prostor je to skutečně nádherný. A nyní navíc i s vynikajícím moderním zázemím vzdušného foyer s bary, šatnami apod., které mu mohou mnohá jiná divadla jen závidět. I katastrofální povodně, jaká postihla v r. 2002 právě celou čtvrť Karlín zvlášť ničivě, tak mohou být, jak je vidět, pro něco také užitečné. A nevadí, že do té doby největší divadlo u nás s tehdejší kapacitou 1 244 sedal bylo odsunuto po velkorysé rekonstrukci, po níž zůstalo v hledišti „jen“ 921 míst, až na druhé místo z hlediska velikosti, právě za Státní operu.  Málokoho by dnes při vstupu do hlediště asi také napadlo, že tato velkorysá pseudobarokní budova, postavená v r. 1981, měla původně stolové zařízení a sloužila k cirkusovým a později varietním představením. Při troše fantazie si tak po usazení do dnešní pohodlné sedačky a pohledem na velkolepě řešený prostor můžeme představit třeba sympatického Vaška v podání Jaromíra Hanzlíka, jak zde završuje svou životní kariéru coby principál Cirkusu Humberto – uvádím to jen jako fikci pro plastičtější představivost proměny divadla až do dnešní podoby. Dnes se tu hrají převážně muzikály se střídavou úrovní – od těch kvalitnějších, jako je třeba Jesus Christ Superstar, až po ty tuctově laciné pro stejně nenáročné konzumenty, jako tomu bylo za dob „reálného socialismu“. V současnosti pak zde dochází i k jisté renesanci operetního repertoáru. A nyní se tedy do jeho pestré historie zapisují dokonce opery, na což  bude tato scéna i v budoucnu jistě pyšná, byť jde jen o hostování.

 

Na Gounodova Romea a Julii jsem šel opět jako obvykle s dvojicí hudbyznalých a hudbymilovných kamarádů a docela jsem se těšil, jak na mě bude v Karlíně takové operní představení působit. A rozhodně jsem z té změny prostředí nebyl nijak zklamán. Přízemí působí velkoryse, sedačky jsou prostorné a pohodlné s dostatkem místa i pro nohy, odevšad je i díky elevaci krásně vidět na jeviště a také je dobře slyšet.  To samé se nejspíš týká i balkónů. Nebylo sice úplně vyprodáno, ale návštěvníků přišlo i tak dost. Jeden z kamarádů se při příchodu usmíval, že šatnářky zná už ze Státní opery. Je tedy asi dobře, že o práci nepřišel kvůli její stávající rekonstrukci ani pomocný personál.

 

Režisérka Sláva Daubnerová přenesla děj tohoto notoricky známého Shakespearova příběhu do 30. let minulého století, což umožnilo vytvořit scénu ve stylu art deco lahodící oku a obléci i účinkující do ladných a pestrobarevných kostýmů evokujících přitažlivě meziválečnou éru. Navíc se vše odehrávalo prakticky jen v jedněch kulisách, které se pouze různě přesunovaly či přepažovaly spouštěnými závěsy a zástěnami, aby navozovaly opět jiný potřebný dojem. A vůbec mi ani nevadilo, že po celou dobu byla scéna rámována naznačeným průčelím Hotelu Verona, na němž byl umístěn i slavný Juliin balkon, podobný, jaký by mohl být k vidění třeba v prvorepublikových filmech s Lídou Baarovou nebo Adinou Mandlovou. Tahle meziválečná architektura se mi navíc líbí i ve skutečnosti, takže vizuální dojem byl rozhodně příjemný. Základní dějové linie příběhu zůstaly přitom zachovány a jelikož jejich platnost od Shakespearových dob nijak neutrpěla na své přesvědčivosti až dodnes, rozhodně bych citlivě a vkusně realizovaný režisérčin posun v čase tentokrát nenazval sebestředným a zbytečným „režisérismem“, jako tomu bývá v řadě jiných současných inscenací.

 

Také Gounodova hudba je velice příjemná, zpěvná a melodická, i když v první části představení (přestávka byla po 1. obraze 3. dějství) bez nějaké větší dramatičnosti a výrazněji zapamatovatelné melodie, takže mě v jako i mnoha jiných podobných případech postupně hezky ukolébávala, až kamsi téměř na hranici dřímoty. Je to ten stav, kdy už sice nedokážu sledovat dění na scéně, ale hudbu stále vnímám a je mi při ní blaze, asi jako v nějakém příjemném snu. Také zpěváci podávali dobré výkony, i když asi nijak výrazněji nevybočující ze solidního průměru, hodného naší přední operní scény. Velice se mi líbil hlavně výkon Kateřiny Kněžíkové v roli Julie, která má nejen příjemný a dostatečně výrazný hlas, s nímž umí dobře nakládat, ale taky jako Julie na scéně věrohodně vypadá. Martin Šrejma v roli Romea jí byl důstojným partnerem, i když v opeře se nedá samozřejmě předpokládat, že by Romea mohl zpívat zrovna teenager. Věkově tedy tato dvojice odpovídala současnějšímu modelu mileneckých párů – atraktivní mladší žena a dobře vypadající, úspěšný a zajištěný muž středního věku. I na to se tedy dalo poměrně rychle zvyknout.

 

O přestávce mi jeden z kamarádů na mou poznámku o mém příjemném téměř prodřímání první části odvětil, že není velkým příznivcem francouzské operní hudby tohoto období a že mu tahle Gounodova opera také připadá poměrně uspávací. To mě docela povzbudilo – je vždycky fajn, když se se svými laickými pocity trefím do vkusu skutečného hudebního znalce. Bez větší fronty jsme se pak dostali ke svým skleničkám vína, které jsme pak v klidu popíjeli v příjemně nestísněném foyer, jež je vlastně moderní prosklenou přístavbou k historické budově.

 

Po přestávce mi pak opera připadala i po hudební stránce mnohem dramatičtější, takže už mě znovu ani nepřepadla ona předchozí dřímota. Líbily se mi po této stránce zejména sbory, jako by Gounod byl mistrem především na ně – byly skutečně výrazné a působivé. Ale i některé árie mi tentokrát přišly nápaditější a emočně působivější. Každopádně bylo stále na co se dívat a co poslouchat a vřelý potlesk po skončení představení tak byl zaslouženou odměnou všem účinkujícím. Největší ovace sklidila po právu Kateřina Kněžíková a zaslouženě i Štěpánka Pučálková, jediná žena v mužské roli Stefana. Tato postava sice nepatří k těm nejhlavnějším, ale Pučálková zaujala především svým pěveckým výkonem, který byl přeci jen o cosi výraznější než „pouze“ solidní.

 

Cestou domů jsem kamarádům poděkoval, že mě opět vzali za kulturou s sebou a že si tak odnáším operní zážitek, který určitě stál za to. A potěšilo mě, když mě současně ubezpečili, že i oni byli s tímto představením docela spokojeni a že bylo dokonce lepší než jeho první premiéra. Takže se na tuto operu do Hudebního divadla Karlín nemusíte zdráhat jít případně ani vy.

 

 

Praha, 16.3.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/9394?s=305