Hector Berlioz: FAUSTOVO PROKLETÍ – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

 

Faust: Pavel Černoch

Marketa: Stanislava Jirků

Mefisto: Daniel Čapkovič

Brander: Pavel Švingr

 

 

Národní divadlo, Praha, 12.3.2017 v 19:00

 

 

O mladém českém tenoristovi Pavlu Černochovi, který je známější a slavnější v zahraničí než zatím u nás, jsem toho poslední dobou hodně slyšel, jen samé superlativy. Přesto jsem nejdřív zaváhal, když mi kamarádi nabízeli, abych šel s nimi na koncertní provedení tohoto Berliozova díla s Pavlem Černochem v titulní roli. Trochu mě totiž odrazovalo právě to „jen“ koncertní provedení – jako bych pak byl ošizen o divadelní složku opery a zážitek by tak nebyl jaksi úplný. Když se ale podivili, že bych si nechal ujít tak vzácnou příležitost slyšet právě Pavla Černocha na českém jevišti, musel jsem jim dát za pravdu a rychle jsem souhlasil. A udělal jsem moc dobře – dokonce líp, než jsem původně čekal.

 

Ještě před představením jsem si na webu Národního divadla přečetl, že Berlioz dal tomuto dílu podtitul „dramatická legenda“ a sám váhal, kam je má vlastně zařadit – zda jako operu, scénické oratorium nebo koncertní kantátu. Blíží se sice nejvíc opeře, ale nejčastěji se uvádí právě koncertně. To už mi tedy tím pádem přestávalo vadit, že uvidím „jen“ koncertní provedení. Dále jsem se dočetl, že Národní divadlo ještě nikdy Faustovo prokletí neuvádělo, což byl další „bonus“ pro mne, že budu u něčeho, co tu ještě nebylo.  A že si podobnou příležitost nenechali ujít i mnozí další, o tom svědčilo téměř do posledního místečka zaplněné Národní divadlo. Orchestr byl netradičně umístěn na jevišti, nikoliv v orchestřišti, jak je to u oper běžné, za ním stály velké sbory (Národního divadla i Státní opery) a sólisté se pak střídali ve fracích (samozřejmě kromě sólistky, která měla slušivou indigovou večerní toaletu) po obou stranách od dirigenta.

 

Na jeviště nejdřív nastoupil spolu s dirigentem právě Pavel Černoch, napjatě očekávaná hlavní hvězda večera (vystupuje již prakticky na všech předních světových scénách a alternuje dokonce s Jonasem Kaufmannem, současným světově nejslavnějším tenoristou) a byli oba uvítáni srdečným potleskem. Hned od počátku mě uchvátila samotná Berliozova hudba, která je velmi dynamická, nápaditá a mnohovrstevnatá, a vůbec mi tak nevadilo, že se na jevišti provozuje jen hudební složka bez té divadelní. Strhla mě natolik, jak se to jinak kolikrát nepovede ani operám se vším všudy. Orchestr hrál s velkým nasazením, opravdu skvěle, a dal tak vyniknout dramatičnosti Berliozovy hudby natolik, že by s tím byl spokojený určitě i sám skladatel.

 

Nejvíc jsem byl ale samozřejmě zvědavý na výkon Pavla Černocha. Je to štíhlý a sympatický stále ještě mladík, který je nadán jakýmsi zvláštním, poněkud nepřístupně a ostýchavě působícím charismatem, ale možná k tomu přispělo i to, že se od počátku tvářil velmi vážně, až skoro přísně. Když ale začal zpívat, bylo mi hned jasné, proč se o něm hovoří jako o současném nejlepším českém tenorovi. Dokáže krásně vládnout svým poměrně znělým hlasem, který ale má zřejmě ještě potenciál dále vyzrávat a sílit, ale hlavně má dar přímo do přírody či od Boha, jak chcete, kterým je nádherná barva hlasu. Výborně zvládnutá technika a nesporný přirozený talent právě spolu s touto velmi příjemnou barvou hlasu a atraktivním zjevem mu podle mne zaručují více než slibnou pěveckou kariéru. Jsem přesvědčen o tom, že má našlápnuto mezi největší světové hvězdy ve svém oboru. A rozhodně se nedá říci, že by svou roli jenom odzpíval. Postupně se jakoby uvolňoval, v mimice jeho tváře a úsporných gestech se projevovala stále více dramatičnost jeho výrazu, takže jsem si ho v duchu uměl dobře představit i přímo při herecké práci na jevišti. Ke konci první části se už dokonce tu a tam i usmíval, možná z něj spadlo určité počáteční napětí před pražským obecenstvem na naší první operní scéně, a bylo znát, že publikum ho bezvýhradně přijalo a je na jeho straně.  A to i přesto, že tenorové árie jsou skladatelem vystavěny tak, že nesvádí na jejich konci k potlesku, čehož si je Pavel Černoch dobře vědom, neboť jsem se tuhle zajímavost dozvěděl právě od něj z krátkého videosestřihu na webu Národního divadla. Nicméně ono vstřícné jiskření z obecenstva, pokud nastane, je při představeních tak jako tak znát a jistě ho umí dobře vnímat zejména sami účinkující. Bavilo mě pozorovat, jak i ve chvílích, kdy právě nezpíval, Pavel Černoch hudbu prožíval a jak byl do jejího vnitřního dramatu niterně ponořený, což se odráželo na výrazu jeho tváře i sotva znatelných pohybech, jak se měnilo napětí jeho těla. Také výkony ostatních sólistů si dovolím označit za špičkově prvotřídní, takže na přestávku jsem odcházel na vínko s kamarády v příjemné euforii a neopomenul jsem jim vděčně poděkovat, že mne s sebou vzali.

 

Po přestávce mé skvělé dojmy z představení nejen pokračovaly, ale dokonce se ještě stupňovaly, tak jak neuvěřitelně gradovala i Berliozova hudba, a i takovéto koncertní provedení se nakonec ukázalo jako velkolepé hudební drama a ohromný zážitek, který mě celého doslova vcucnul. S chutí jsem sledoval z výšky druhého balkónu i zapojování jednotlivých hudebníků v orchestru a jejich vynikající souhru, úžasný výkon předváděly i spojené sbory, z nichž ten dětský Kühnův se ozýval dokonce z horní galerie hlediště. Národní divadlo tak ovládla a doslova strhla do všeabsorbujícího víru ohromnými emocemi prostoupená a zaujatě a bezchybně provedená hudba. Už dlouho jsem si tak skvěle nevychutnal podobnou hudební lahůdku, jako tentokrát. To bych byl tedy velký hlupák, kdybych zrovna v tomto případě zůstal doma.  Stejné nadšení zažívala zřejmě i většina obecenstva, protože závěrečný aplaus byl opravdu veliký a vřelý a všichni protagonisté se museli několikrát vracet k dalším a dalším děkovačkám. Ovace by pokračovaly i déle, ale hráči orchestru si nakonec ještě během nich začali balit nástroje a rozcházet se, což jsme vzali jako pokyn, že vše má mít i svůj konec a potlesk poté utichl.

 

V šatnách jsme potkali dalšího kamaráda – hudebního nadšence, který si rovněž tuto příležitost nenechal ujít a přišel i po nedávném poměrně nepříjemném úraze, přičemž berle si nechal v autě, aby mu nepřekážely v řadě a také lidem okolo něj. Byl nadšený stejně jako já. Mí dva kamarádi se pak v divadle ještě zdrželi, aby počkali na samotného Fausta, k němuž byli pozváni ještě domů na návštěvu. A jelikož jsem je od té doby zatím neviděl, ani jsme spolu od představení nehovořili, hořím zvědavostí, co mi budou v úterý cestou do Plzně na Evžena Oněgina povídat. Do mé „recenze“ se to už tudíž nedostane.

 

 

 

 

Praha, 17.3.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11322?s=305