Wagner-Korngold-Zemlinsky – trochu jiná recenze

 

 

Dirigent: Andreas Sebastian Weiser

Housle: Jiří Vodička

Soprán: Melanie Diener

Baryton: Paul Armin Edelmann

 

Orchestr Státní opery ve Fóru Karlín, Praha, 25.3. v 19:00

 

 

Nemít své dva kamarády, velké milovníky opery a vůbec veškeré vážné hudby, možná polovina mých zdejších „recenzí“ by ani nevznikla, protože bych na těch představeních či koncertech prostě ani nebyl. Zrovna tak, jako v tomto případě, kdy mě opět museli přemlouvat, abych šel s nimi. Nepřemlouvali mě sice dlouho, ale i tak. A nakonec jsem byl moc rád, stálo to opravdu za to! Jednak zejména hudbu Korngolda a Zemlinského člověk zase až tak často živě neslyší a jednak ani ve Fóru Karlín jsem ještě nikdy nebyl, tak to slibovalo i nový zážitek, a ty já zpravidla rád.

 

Nejdřív jsem si na mapě zjistil, že Fórum Karlín je blízko karlínského vyústění Žižkovského tunelu, což je taková šikovná pěší spojka mezi dvěma pražskými čtvrtěmi oddělenými jinak Vrchem Vítkov. Čímž bylo jasné, že nejrychleji se na místo dostanu pěšky. Pro jistotu jsem si na to vyčlenil půlhodinu, ale v pohodě jsem tam pak došel za 16 minut a zbývající čtvrthodinku čekání na kamarády jsem věnoval venkovní prohlídce, jak zdařile se povedlo z bývalého industriálního objektu vytvořit kultivovaný a zajímavě řešený prostor. Karlín se postupně z dříve převážně ošklivé tovární čtvrti stává čím dál víc moderním a příjemným urbanistickým celkem, který přitahuje kulturní vyžití, kavárny a vůbec je příjemné se v něm nacházet. Dost se tak začíná odlišovat právě třeba od také kdysi dělnického Žižkova, který si však stále udržuje svou plebejskost, čímž přitahuje zase jiný typ lidí, spíš volnomyšlenkáře a „rebely“.  I na tomto příkladu je zajímavé, jak se ničivé povodně v r. 2002, které se Žižkovu vyhnuly, ale naopak významně poničily Karlín, podepsaly i na rozdílném dalším vývoji obou čtvrtí. Obě ale budou podle mne přitahovat i stále víc turistů, protože to jsou na rozdíl od čím dál nepřívětivějšího potěmkinovského „Disneylandu“ v centru dvě autentické tváře současné Prahy, kde se opravdu naplno žije. Ale abych se vrátil k samotnému Fóru Karlín – je to moderní architektura s příjemně, vzdušně a velkoryse řešeným nástupním prostorem, kde se dobře na někoho čeká, než se poté vejde do samotného foyer víceúčelové haly, v níž se konají nejen koncerty, ale i různé společenské akce. Čekání si lze zpříjemnit také v lákavě vyhlížející kavárně, moderně, vkusně a citlivě umístěné do industriálního výklenku přímo naproti vstupu do haly, případně na přiléhající vysunuté zahrádce.

 

A vypadá už ten nástupní prostor tak důstojně a esteticky čistě, že dokonce kuřáci čmoudí raději venku na chodníku, což jsem také uvítal. Tedy ne to jejich čazení, ale že mě jím neobtěžují při čekání na kamarády, že mám kam před nimi uniknout. Jako bývalému kuřákovi je mi totiž čím dál víc odporný i kouř na ulici a přede mnou kráčející dýmící postavy doslova nesnáším, cítím ten protivný cigaretový kouř snad až na 50 metrů. No nic, to jsem už poněkud odběhl a stačil možná při tom ztratit i pár zdejších sympatizantů – nechci ale nic předstírat. Kromě architektury jsem sledoval i na poslední chvíli přicházející hudebníky s jejich nástroji, z čehož jsem usoudil, že k převlečení a poslednímu oprášení instrumentů jim stačí kupodivu doslova jen pár minut. Všiml jsem si taky řady velkých cedulí „Hospodářské noviny“, „Economia“ apod. na stěnách budov všude kolem a jeden z přátel mi pak potvrdil, že Fórum Karlín skutečně patří Bakalovi. Tak tedy aspoň zlomek z miliard „odkloněných“ z OKD slouží svým způsobem lidem, pomyslil jsem si, stejně jako třeba Šťávův (což je Kalouskův povedený kamarád z kauzy Diag Human) zámek v Bechyni. Tam se tedy Šťáva nechal jako hradní pán i zvěčnit na pseudohistorickém reliéfu na fasádě, Bakala s něčím podobným asi ve Fóru Karlín raději moc neprovokuje.

 

I foyer Fóra Karlín působí vzdušně, účelně a na úrovni, což svérázně podtrhuje rovněž dvacetikoruna, kterou musíte v tamní šatně zaplatit za každý odložený kabát, a to je i na Prahu zatím spíš méně obvyklý obnos. Do přízemních prostor se pak schází ve skutečnosti do suterénu a do samotného sálu se poté vchází opět přes prostorné předsálí lemované z obou stran občerstvovacími bary. Místa jsme měli v přední části sálu, v ideální vzdálenosti od pódia, takže se dal očekávat i dobrý zvuk, zvlášť když podle různě nasměrovaných akustických desek na stěnách vedle pódia i na stropě nad ním bylo znát, že s ozvučením si tu nejspíš opravdu vyhráli. Hned ale zároveň podotknu, že během koncertu mi pak akustika až tak úplně dokonalá zase nepřišla, což bude možná tím, že větší část sálu (tedy hlediště) tyhle vychytávky neměla, a je možné, že to pak ovlivnilo i výsledný celkový zvuk.

 

Orchestr Státní opery byl přivítán potleskem, jak se sluší a patří, a následně i německý dirigent Andreas Sebastian Weiser, který je zároveň hudebním ředitelem Státní opery. Na programu byla nejdříve na rozehřátí předehra Richarda Wagnera (1813 Lipsko – 1883 Benátky) k Mistrům pěvcům norimberským, při níž na mě zvuk orchestru působil velmi příjemně a plně. Na druhou stranu mě provedení této předehry vysloveně nestrhlo, přišlo mi poněkud vlažné a rovněž hudbyznalý kamarád konstatoval, že se špičkovými provedeními této předehry se výkon orchestru srovnávat nedá, nicméně že předvedl to, na co zrovna má. Jelikož se v avízu na tento neobvyklý koncert orchestru Státní opery uvádí, že nabídne tři vrcholná díla skladatelů spjatých s Prahou, zapátral jsem později na internetu a dozvěděl se, že Richard Wagner Prahu několikrát navštívil a uvedl zde při tom i některé své opery. Bez zajímavosti jistě není ani to, že asi měsíc strávil Wagner v Teplicích a výlet na hrad Střekov jej inspiroval k napsání opery Tannhäuser.

 

Po potlesku obecenstva, který se nedal označit zrovna za bouřlivý, následoval Houslový koncert D dur Ericha Wolfganga Korngolda, který se narodil v r. 1897 v židovské rodině v Brně a zemřel v r. 1957 jako americký občan v Los Angeles.  U něj se mi spojitost přímo s Prahou vygúglovat nepodařilo, ale jelikož jako zázračné dítě studoval na doporučení Gustava Mahlera u Alexandra Zemlinského, který byl v letech 1911 – 1927 šéfem opery Nového německého divadla v Praze (dnešní Státní opera), tak to bude asi ta souvislost. Pokud mě neklame paměť, před několika lety dávali právě v jeho rodišti Brně operu Mrtvé město, která se občas uvádí i jinde ve světě. Zajímavostí u tohoto skladatele ale jistě je, že se řadí mezi zakladatele filmové hudby a jako první skladatel také v r. 1938 získal Oscara za hudbu k filmu Dobrodružství Robina Hooda. Jeho pozdně romantický styl byl dříve považován za přežitý, ale v poslední době je jeho hudba přehodnocována a postupně se o ni probouzí znovu zájem. Což je moc dobře, jak ukázal právě i Houslový koncert D dur ve znamenitém podání jednoho z nejvyhledávanějších současných českých sólistů Jiřího Vodičky, který je mj. i koncertním mistrem České filharmonie. Tento koncert a jeho provedení dokonale strhly mou pozornost, působil totiž velice dynamicky, měnil nálady, střídala se v něm brilantní houslová sóla se svižnou a velmi barevnou hrou orchestru a také lyrické pasáže byly procítěně emotivní, přičemž jemný zvuk houslí pronikal spolehlivě až do těch nejskrytějších zákoutí duše. Kamarád po skončení prohodil, že je to taková pěkná, až filmová, hudba. Nejspíš tedy už znal skladatelovu biografii a tvorbu, ale dal jsem mu za pravdu i ještě bez této povědomosti, i když to byla zároveň muzika nesoucí všechny znaky tzv. vážné hudby a splňující i nároky na ni kladené. Vážná hudba ani nemusí být doopravdy „vážná“ – to označení je pro ni asi i dost nešťastné, ale nikdo myslím ještě bohužel nevymyslel žádné lepší. Zážitek to byl skutečně perfektní, moc jsem si tuto skladbu užil a na to, že polovina návštěvníků tleskala po každé větě, jsem si už jaksi z návštěv jiných koncertů v posledních letech skoro zvykl, i když stále ještě ne úplně. Zato kamarády to docela vyvedlo z míry, na koncertech České filharmonie se s tím ještě prý nesetkali a v Německu či Vídni je údajně něco takového naprosto nemyslitelné. Podle nich to i nepříjemně narušuje vnímání skladby jako celku. Stejně si ale myslím, že tato svým způsobem kulturní nevyspělost části publika se šíří jako mor a časem to dojde i k těm prestižnějším koncertům a jednou se to stane třeba i normou. Uvidíme.

 

O přestávce jsme si dali každý skleničku (pardon – kelímek) bílého, přičemž 68,- Kč je i na pražské poměry poměrně dost, tím spíš, že pijete právě z plastu. Byznys je holt byznys, i když si třeba hraje tak trochu na něco lepšího. Snad tento způsob nátěru fasád (navrch huj…) nedojde i do jiných pražských kulturních zařízení. Pokecali jsme i se dvěma dalšími kamarády, které jsme náhodně potkali, a pak už jsme si šli poslechnout Lyrickou symfonii Alexandra Zemlinského, na kterou se jeden z kamarádů těšil jako na skutečný vrchol večera. Skladatel se narodil ve Vídni v r. 1871 a zemřel v r. 1942 v New Yorku. Jeho dílo bylo po válce na čas zapomenuto, ale nyní se opět vrací na světová pódia. Jeho Lyrická symfonie na texty Rabindranátha Thákura bývá označována jako příklad „hudební secese“ a vychází z odkazu Gustava Mahlera.

 

Potleskem byli uvítáni sólisté – německá sopranistka Melanie Diener, která již vystupovala i na těch nejpřednějších světových pódiích, a Paul Armin Edelmann, rakouský barytonista, který vystupoval rovněž již v řadě předních operních domů po celém světě a je také vyhledávaným koncertním sólistou. Tento pěvec vypadal tak trochu jako úspěšný seladon z vyšších kruhů při své štíhlé postavě, v perfektně padnoucím obleku zajímavého moderního střihu a s hustými prošedivělými vlasy, s nimiž si také dal evidentně práci nějaký kvalitní kadeřník. Takto „vystajlovaný“ zpěvák se na našich jevištích jen tak nevidí. Však se také tvářil patřičně sebevědomě. Jenom nechápu, proč i on měl zapotřebí poskytnout na web Státní opery svou o 20 – 30 let starší fotku, i když umělkyně to jinak dělají zcela běžně.  

 

Skladba má celkem 7 částí – tu první odzpíval Edelmann, druhou pak Melanie Diener, a tak se střídali až do konce. Lyrická symfonie je na poslech poměrně náročná skladba, spíše pro již zralejšího posluchače, oba sólisté ale své party zvládali výtečně a také orchestr dělal, co mohl, takže jsem si ji celou také hodně užil, i když žádné zapamatovatelné melodie se v ní objevit nedají, a je celá nesena v jakémsi temnějším a pomalejším duchu, byť se v ní hodně zpívá o lásce, jak jsem občas vytušil. Litoval jsem jen, že jsem si kvůli jisté neskladnosti nekoupil program a připravil se tak o možnost sledovat současně český překlad Thákurových veršů – netušil jsem totiž předem, o co vlastně půjde. Ale i bez tohoto textového porozumění jsem si hudbu i zpěv dokázal užít. Sluší se asi také připomenout, že Lyrická symfonie se začala vracet na koncertní pódia jako první Zemlinského skladba po jeho znovuobjevení a že jako jedna z prvních nahrávacích společností vůbec ji natočil Supraphon v r. 1989. Ocenili ji i posluchači karlínského koncertu a oba sólisty, dirigenta i orchestr odměnili dlouhotrvajícím vřelým potleskem. Ačkoli se mi samozřejmě také líbila, pomyslným nejsilnějším zážitkem večera ale pro mě byl přeci jen Korngoldův Houslový koncert D dur. K tak těžkým programním dílům, jakým je právě Zemlinského Lyrická symfonie, budu muset holt ještě trochu posluchačsky vyspět. Určitě jsem ale na dobré cestě.

 

 

 

 

Praha, 26.3.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11508?s=305