SUKŮV KOMORNÍ ORCHESTR – I. abonentní koncert 2017 – trochu jiná recenze

 

 

Sólista: Jan Mráček – housle

Koncertní mistr a sólista: Martin Kos – housle

 

Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, 10.4.2017 v 19:30

 

 

Prví letošní abonentní koncert Sukova komorního orchestru (SKO) se konal netradičně v Kostele sv. Šimona a Judy. Místo je to opravdu důstojné s nádhernou iluzivní výmalbou a sochařskou výzdobou, na níž se podílel i Ferdinand Maxmilián Brokoff. A na výtečné dodnes provozuschopné varhany zde kdysi hráli i takoví velikáni, jako Mozart nebo Haydn. Tento odsvěcený kostel, který byl v restitucích vrácen Milosrdným bratřím, je spravován Symfonickým orchestrem hl. m. FOK a je častým místem konání nejrůznějších koncertů vážné hudby. Jeho akustika však nejlépe svědčí právě komorním vystoupením.  Program byl tentokrát sestaven tak, aby vyhovoval co nejširšímu publiku, největším lákadlem však byl houslový virtuos Jan Mráček (1991), který i přes své mládí již patří k nejžádanějším sólistům u nás a vyzkoušel si i post koncertního mistra České filharmonie.

 

V úvodu večera zazněla Sinfonia X h moll Felixe Mendelssohna – Bartholdyho (1809-1847), která patří mezi 12 učednických symfonických dílek, která autor složil mezi 12. a 14. rokem svého života a v nichž se inspiroval svými vzory (Bach, Haydn, Mozart, Beethoven). Byl to takový příjemný zahřívací úvod, za nějž orchestr sklidil zasloužený potlesk, a pak už návštěvníci přivítali na pódiu potleskem Jana Mráčka, aby spolu se Sukovci přednesl Koncert pro housle a orchestr a moll „L´Estro armonico“ op. 3 č. 6 Antonia Vivaldiho (1678-1741). Je to opravdu svěží dílo, které se dobře poslouchá, a především sóla na housle v podání Jana Mráčka byla pro mě skutečně mimořádným zážitkem. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak housle v rukou opravdového mistra dokážou proniknout svými čisťounkými nadpozemskými tóny až do těch nejjemnějších a nejskrytějších zákoutí lidské duše. Být v takových okamžicích přítomen živému koncertu má mnohem magičtější sílu než poslech reprodukované hudby. Zvlášť když je jeho atmosféra umocněna tak nádherným a oduševnělým prostředím. Nepamatuji se, kdy se mě naposled tak niterně zmocnil prožitek snad ani ne z hudby, jako spíš z jakési její vnitřní substance, která mě odpoutala od konkrétní reality a povznesla s sebou až kamsi do nebeských sfér. Publikum se za tuto nádheru odměnilo sólistovi i orchestru bouřlivým potleskem.

 

Vzápětí následoval Koncert pro dvoje housle a orchestr a moll „L´Estro armonico“ op. 3 č. 8 od téhož autora. Kdysi jsem v Čajkovského sále v Moskvě poprvé slyšel Bachův houslový dvojkoncert v podání kteréhosi z Oistrachů a dalšího sólisty, jehož jméno si už nevybavím, a byl to tenkrát zážitek, na který se už nezapomíná. Byl jsem proto zvědavý, zda i Vivaldiho houslový dvojkoncert ve mně zanechá podobně silný dojem. Hudba to byla neméně krásná, jako předchozí autorova skladba, nicméně Bachův houslový dvojkoncert je zkrátka asi jenom jeden a mezi jinými svého druhu nejspíš nedostižný. I tak to ale byl samozřejmě úžasný zážitek, kdy těch druhých sólových houslí se ujal koncertní mistr SKO Martin Kos. Byl jistě zdatným partnerem Janu Mráčkovi, ale stejně jsem měl pocit, že Mráčkovy housle hrají v tomto duelu prim a dokáží přenést na posluchače navíc to duchovní fluidum, které čímsi přesahuje notový zápis hudby. Stejně jako i v jiných uměleckých oborech se mi tak potvrdilo, že sebelépe zvládnutá technika je sice důležitý a nezbytný základ, ale kamsi do vyšších sfér ji na umění povyšuje teprve dar od Boha, kterým umělci (výkonní i kreativní) disponují v nestejné míře, ať už jej budeme nazývat jakkoliv. Jen nemnozí dokáží tak sugestivně proniknout přímo k srdci a do duše posluchače, jako to umí právě Jan Mráček, přitom s tak samozřejmou jemností a elegancí své hry, která jako by pocházela již z jiného světa. Publikum, přestože zaplnilo prostory koncertní síně asi jen z poloviny, opět vstřícně bouřlivě aplaudovalo a dávalo tak najevo svou velikou spokojenost s tím, čeho bylo svědkem.

 

Poté jsme se s přítelem odebrali na přestávku do vstupního foyer a když si obsluha u baru řekla o 50 korun za dvě skleničky vína, myslel jsem si zprvu, že mi omylem účtuje jen jednu. Teprve pohled na cenovky na pultu mě přesvědčil, že tomu tak není. Tak to už se dnes v Praze jinde nevidí – v divadlech i jiných kulturních zařízeních už tato částka obvykle nestačí ani na jedinou sklenku vína. To tedy bylo další příjemné překvapení, které hezky rámovalo pozvolné doznívání dojmů z první poloviny večera. Dobře jsme se taky pobavili s několika kamarádkami a kamarády, s nimiž se při podobných událostech často nebo i zřídkavěji potkáváme, a byli jsme představeni i několika dalším, se kterými se možná občas potkáme zase někdy i v budoucnu.

 

Druhá půle začala Cikánskými melodiemi Pabla de Sarasate (1844-1908), v nichž se opět blýskl Jan Mráček především obdivuhodně brilantní technikou, s jakou svůj nástroj ovládá. Melodika skladby a její styl vychází z motivů cikánského čardáše a svoji virtuozitu v ní osvědčil nejen sám autor, ale právě také sólista. Až tak, že starší pán přede mnou po závěrečných tónech spontánně obdivně vykřikl.  Strhl se opět bouřlivý potlesk a Jan Mráček se musel ještě dvakrát vrátit na pódium, než ho obecenstvo definitivně propustilo domů. Pro mě ale zůstalo nejsilnějším zážitkem jeho provedení obou Vivaldiho koncertů pro snový zvuk jeho houslí, který se mého nitra zmocňuje ještě i teď, když se tu o tom rozepisuji.

 

Večer tím ale ještě neskončil. Posledním bodem tištěného programu totiž byla Sonáta pro smyčce D dur Gioacchina Rossiniho (1792-1868), svěží a příjemná skladba, kterou orchestr opět výborně odehrál a zasloužil si tak vstřícný dlouhotrvající potlesk, za nějž nás pak ještě odměnil přídavkem, jehož bližší určení z úst koncertního mistra jsem jako obvykle přeslechl, respektive ke mně již zřetelně nedolehlo. Přítel mě neustále přesvědčuje o mé již značně pokročilé nahluchlosti (slyším prý výhradně jen to, co nemám), ale ani on mi nedokázal reprodukovat, co za skladbu že uslyšíme. Zůstanu vám tedy tuto informaci bohužel dlužen, protože sám od sebe bych neuměl určit snad ani Mozartovu Malou noční hudbu nebo Straussovo Na krásném modrém Dunaji a Dvořákovy Slovanské tance nerozeznám od Brahmsových Uherských tanců.  I přídavek byl ale každopádně moc pěkný a závěrečný potlesk publika velmi srdečný.

 

Celý večer neměl pro mě tentokrát žádnou zjevnou chybu, pokud nepočítám nepatřičný potlesk části návštěvníků po první větě prvního z obou Vivaldiho koncertů, který se už ale naštěstí v dalším průběhu neopakoval.  Když jsme se pak rozloučili se všemi kamarádkami a kamarády a odolali lákání některých z nich na společné následné posezení v nějaké z okolních občerstvoven, vydali jsme se spokojeně, nabiti pozitivní energií a příjemnými dojmy, domů.

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 11.4.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=ufIlOXXMqs0