Bedřich Smetana: TAJEMSTVÍ – trochu jiná recenze

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Jakub Klecker

Režie: Tomáš Studený

Scéna: David Janošek

Kostýmy: Eva Jiřikovská

 

Malina: Pavel Vančura

Kalina: Martin Bárta

Panna Róza: Lucie Hilscherová

Blaženka: Lucie Kašpárková

Vít: Ondřej Koplík

Bonifác: Josef Škarka

Skřivánek: Petr Levíček

 

Národní divadlo moravskoslezské v Divadle Antonína Dvořáka, Ostrava 29.4. v 18:30, 2. premiéra

 

 

O prodlouženém víkendu jsme s přítelem pozvali naše dva kamarády, milovníky opery, aby ho strávili s námi v Jeseníkách, kde ještě nikdy nebyli. A jelikož my jsme pro změnu ještě nikdy nebyli ve Slezském divadle v Opavě, které v pátek 28.4. hrálo Orffovu Chytračku a Carminu Buranu, navrhli jsme jim také společnou návštěvu tohoto představení. Předběžně souhlasili, ovšem pohotově si zjistili, že v Ostravě dávají v sobotu 2. premiéru Smetanova Tajemství a po nedávné zkušenosti s pražskou Chytračkou , která u nich na celé čáře propadla, nám navrhli raději sobotní výlet do Ostravy. Takže na návštěvu Slezského divadla si budeme muset zase nějaký čas počkat. Ovšem tentokrát to možná bylo i šťastné řízení osudu, protože když jsem se v pátek za svítání podíval z okna, venku právě hustě chumelilo a napadlo už asi 15 cm těžkého mokrého sněhu, túje před domem se pod ním prohýbaly až k zemi, rododendron sotva vykukoval zpod závěje a ohnuté větve jabloní hrozily každou chvíli zlomením. Navíc i podle zpráv olomouckého rozhlasu jsme byli prakticky odříznuti od zbytku světa. Utíkal jsem tedy na zahradu setřásat z větví stromů ty napohled krásné sněhové girlandy, které jim však hrozily zkázou. V duchu jsem přitom děkoval kamarádům, protože bůhví, zda bychom odpoledne na letních gumách vůbec byli schopni překonat nejbližší kopec.

 

V sobotu dopoledne už ale byly silnice protažené a téměř suché, sníh rychle slézal i ze strání a zahrad, a když jsme kolem poledne dorazili do Krnova, bylo tam už konečně i nesmělé jaro. Z cvilínské rozhledny byl krásný výhled na město i panorama hřebenu Jeseníků a dokonce se nám podařilo si díky svatbě prohlédnout i tamní krásný kostel. Najíst jsme se pak chtěli formou jakési obědovečeře až v Opavě – musím se jí tím zároveň omluvit, že jsem nedávno pohaněl její stravovací možnosti v centru. Kamarád si totiž cestou do ní vygúgloval nejlépe hodnocené opavské restaurace a pár jich nedaleko od centra objevil. Rozhodli jsme se jít do té nejlépe návštěvnicky hodnocené, která nese zvláštní název „ U Tiskárny“, a z toho, co jsme tam stačili ochutnat, jsme byli naprosto nadšeni – to je doslova vysoká gastronomie na takové úrovni, která by v Praze znamenala několikanásobně vyšší ceny, než za jaké je k mání právě zde.  Všichni čtyři jsme si fantasticky pochutnali dohromady bratru asi za tisíc korun i s polévkami a nápoji. Každému labužníkovi mohu tuto restauraci při návštěvě Opavy jen vřele doporučit, čeká ho opravdový kulinářský zážitek!  

 

Po krátké procházce částí centra Opavy, která se kamarádům moc líbila, jsme už pak jeli rovnou do Ostravy a v příjemné kavárně spojené s knihkupectvím hned naproti Divadlu Antonína Dvořáka jsme si stačili dát ještě i kávu a skvělé dortíky. Poté už jsme zaujali místa v divadelních lóžích v přízemí naproti sobě přes hlediště, z nichž jsme měli krásný výhled na blízké jeviště. Pouze mě překvapilo, že nejlepší místa v přízemí zhruba okolo jeho středu zela prázdnotou, ačkoliv v internetovém předprodeji se tvářila jako prodaná. Zřejmě tedy nedorazilo množství hostů zvaných na 2. premiéru, ať už z místní honorace či sponzorů.

 

Tajemství je velice zpěvná opera, přestože ji Smetana složil jako už naprosto hluchý, plná svižných melodií a od počátku tak na mě působila i v ostravském provedení. Tvůrčí tým tentokrát sáhl k poměrně klasickému způsobu inscenování bez nějakých časových či jiných posunů, čemuž odpovídalo jak ztvárnění scény, tak i dobových kostýmů účinkujících, což dohromady tvořilo malebný obrázek českého venkova 19. století (jen kšandy sboristů působily spíš bavorsky nebo tyrolsky). Nešlo však o žádnou těžkopádnou doslovnost – i přes zjevnou úctu ke smetanovské tradici bylo vše pojato s jakousi sofistikovanou lehkostí a účelností a pracovalo se v případě potřeby i s náznaky. Líbila se mi také několikaúrovňová scéna, která umožňovala poměrně plastické vnímání dění na jevišti a také se dobře vypořádala s umístěním a pohybem mnoha sólistů, posíleného sboru i baletu na jinak vcelku malém prostoru, jaký je v tomhle divadle k dispozici.

 

Jelikož je Tajemství komická opera, vše v ní působí hodně svižně a vesele a byť se vzájemně se prolínající a křížící zápletky točí kolem opětovaných, neopětovaných a majetkově nerovných lásek a děj je všelijak komplikovaný a napínavý, příslib šťastného happyendu doslova visí ve vzduchu od samého začátku. Postupně se jen rozplétá hlavolam, jak se vše nakonec podaří vyřešit, a divák je tak udržován stále ve střehu, má se pořád na co dívat, co s hrdiny prožívat (i když nijak tragicky) a příjemné chytlavé melodie mu zároveň neustále navozují dobrou náladu, v níž jsme se nakonec také sešli u baru nahoře ve foyer u skleničky vína. Jelikož nás tentokrát na ni pozvali kamarádi, nevím, kolik stála, ale pokud se dobře pamatuji z minula, cena je zde velmi přijatelná. Této láci ale bohužel odpovídá i kvalita nápoje. Kamarádi se nad svými skleničkami bílého dost ošklíbali a když jsem ze zvědavosti ochutnal, musel jsem konstatovat, že víno je hodně prázdné a chuťově ne zrovna dobré. Mé červené se mi zdálo o něco lepší (i když ne o moc), ovšem kamarádi ho po ochutnání označili za snad ještě horší než to bílé. Myslím, že doby, kdy v Ostravě frčel Ostravský kahan (jeho kvalita plně korespondovala s názvem) už jsou dávno pryč a že by se v prostředí, kam ostravské dámy chodí ve svých nejoslnivějších róbách, mohlo pít přeci jen něco, co by této společenské úrovni lépe odpovídalo. No nic. Zato inscenaci jsme ocenili jako pěknou a povedenou, včetně solidních pěveckých výkonů, snad až na Petra Levíčka, který vyšší tóny příliš neuzpíval, což jsem kupodivu poznal i já. Přitom třeba v pražském ND podává tento zpěvák solidní výkon v Martinů Juliettě coby úředník v kanceláři snů. Tato role prý ale nemá tak velký rozsah jako právě zpěvák Skřivánek v Tajemství. To je ale jen taková drobnost, celkově dobrý dojem z představení to mně ani kamarádům nijak podstatně nepokazilo. Přítel měl navíc radost, že ho o přestávce oslovily dvě sympatické a pohledné mladé ženy, které v něm i po 17 letech poznaly svého spolužáka z jedná fakulty v Hradci Králové. Nestačily se divit, jak se ocitl na opeře právě v Ostravě, a ze všech tří při tom čišela vzájemná radost ze setkání.

 

Po přestávce jsme se vrátili do svých lóží s tím, že se po skončení sejdeme u východu z divadla. Opera pokračovala i dál v příjemně svižném tempu, chytlavé Smetanovy melodie ladily uchu i dobré náladě a sólisté v některých zvláště vícehlasých pasážích předváděli skvělé výkony, které až strhávaly tím, jak do sebe precizně zapadaly a gradovaly.  Škoda jen, že dirigent nedělal nezbytné krátké pauzy pro případný potlesk diváků, které by si tyto mistrovsky provedené árie, a zvláště jejich interpreti, zasloužili. Než jsme stačili tlesknout, dirigent už to hnal do další melodie a zpěváky tak zbytečně několikrát připravil o pár příjemných vteřin posluchačského zadostiučinění. Snad jsme jim to tedy vynahradili alespoň v samotném závěru, kdy se aplaudovalo poměrně bouřlivě, i když výkřiky „bravo!“ jsou zřejmě v Ostravě zvyklí spíš šetřit.  Nic proti tomu – možná je to i lepší, že na sever Moravy ještě nedorazil „pražský mor“, kdy v řadě divadel někdy propukají závěrečné ovace ve stoje i při zcela průměrných a někdy i podprůměrných výkonech a představeních. I tak bylo děkovaček několik a myslím, že jak účinkující, tak i diváci, mohli být s tímto večerem navýsost spokojeni. Ostravská opera zatím zkrátka nic neztrácí ze svého renomé, které si v posledních letech po zásluze vydobyla.

 

U východu z divadla jsme pak poměrně dlouho čekali na kamarády a když už se nám zdálo, že se snad tak dlouho nemohli zdržet ani na WC, odkudsi se nakonec vyloupli a vyčinili nám, že nečekáme u východu z divadla, jak jsme se domluvili. Oni nás totiž čekali u východu z foyer v přízemí, kdežto mi až u posledních dveří z budovy.  Na tom, co znamená výraz „východ z divadla“ jsme se sice následně neshodli, ale ani to naši dobrou náladu nezhatilo a své zážitky jsme rozebírali ještě i v autě cestou „domů“. S kamarádem jsme se mimo jiné shodli, že Tajemství je nejen pěkná opera, ale vpravdě i typicky česká tím, jak jsou v ní přesvědčivě zobrazeny charakteristické české národní vlastnosti – závist, pomlouvačnost a neschopnost udržet cokoliv v tajnosti. A ještě si z toho dokážeme dělat legraci (hlavně u těch druhých). Přítel už má trasu z Ostravy vyježděnou natolik, že jsme těch zhruba 100 km (nikoliv po dálnici, která „k nám“ nevede) ujeli asi za hodinu a půl, takže nebyla zdaleka ještě ani půlnoc, když jsme zastavili na dvoře před schůdky do domu. Na zahradě se už tou dobou třpytily jen malé ostrůvky zbylého sněhu, jaro mezitím stačilo dorazit i sem.

 

 

Praha, 3.5.2017

 

http://www.ndm.cz/cz/opera/predstaveni/3999-tajemstvi/2017-05-05/20806/