Václav Kašlík: KRAKATIT – trochu jiná recenze

 

Dirigent, zvukový design: Petr Kofroň

Režie. Alice Nelis

Scéna a kameraman projekcí: Matěj Cibulka

Kostýmy: Kateřina Štefková

Choreografie: Klára Lidová

Výtvarníci projekcí a postprodukce: Michal Mocňák, Jakub Deml, Zdeněk Durdil, Anna Krtičková

 

PROLOG / OPERA

 

Čapek / Inženýr Prokop: Josef Moravec

Věra / Princezna: Alžběta Poláčková

Olga / Anči: Lucie Hájková

Matka / : Zuzana Kronerová

Kamarád Jarda / Inženýr Tomeš: Daniel Klánský

Otec / Pošťák: Luděk Vele

Nakladatel / Carson: Václav Sibera

Kritik / D’Hémon: Ivo Hrachovec

a další

 

 

Operu Krakatit napsal Václav Kašlík (1917 – 1989) v roce 1960 a o rok později ji dokonce zfilmoval, na jevišti byla v témže roce poprvé uvedena v Ostravě a v pražském Národním divadle až v roce 1966. Jedná se o pozoruhodné experimentální dílo, v němž Kašlík skloubil své mistrovství v komponování klasické hudby s prvky jazzu i popu. Libreto opery je napsané podle filmového zpracování Čapkova Krakatitu režisérem Otakarem Vávrou. Režisérkou současné inscenace v ND je rovněž především filmová režisérka Alice Nelis a myslím, že to byla v tomto případě víc než šťastná volba. Alice Nelis si dokonce k této opeře napsala vlastní činoherní úvod a i tento „experiment“ myslím bezvadně vyšel.

Mí dva kamarádi, velcí milovníci operního žánru, byli z pouhých pěti plánovaných uvedení Krakatitu už na jeho premiéře a byli z ní doslova nadšení. Když mi to vyprávěli, musel jsem se trošku podivit, protože jsem někde na webu našel k tomuto provedení poměrně dehonestující recenzi. Na to mi odvětili, že ji snad mohla napsat jedině Drápelová, protože jinak prý tuto inscenaci přijala i kritika velmi vstřícně. Jaká doporučení směrem k Věře Drápelové z MF Dnes pak ještě padala, už raději zmiňovat nebudu, zkuste si je třeba sami kreativně domyslet. Každopádně raději chodím na opery, které se nehrají stále dokola ve všech operních domech světa, ale jsou pro mě třeba i zcela objevné - proto jsem neváhal ani chvíli, když jsem po pár dnech dostal nabídku, abych na jednu z repríz doprovodil kamarády i já. A opravdu moc jsem se na ni těšil.

 

O dvě řady před námi si špitala s nějakými kamarádkami dokonce sama Alice Nelis, ale ještě, než představení začalo, někam odešla. A jak už jsem zmínil, začínalo se právě jí napsaným činoherním prologem, který byl jakýmsi úvodem o Karlu Čapkovi a lidech z jeho blízkého prostředí a odehrával se na nějakém večírku, na němž defilovalo pár postav z Čapkova okolí v jakémsi schematickém a poněkud zkarikovaném provedení. Nejvýraznější byla Čapkova poměrně neurotická matka, Zuzana Kronerová, která se snažila svému synu rozmluvit vztah s tou hysterickou herečkou (horší by mohla být podle jejích slov snad už jen cikánka) Olgou Scheinpflugovou. A tu také skutečně hodně hystericky a hádavě ztvárnila Lucie Hájková. I když také většina ostatních herců v prologu byli operní sólisté, docela zřetelně i činoherecky deklamovali, právě na rozdíl od Lucie Hájkové, jíž jsem toho moc nerozuměl. U sopranistek to je ve zpívaných rolích normální, proto vždy běží i u českých oper české titulky, u prologu však běžely pouze anglické, ale právě při jejích česky mluvených výstupech mě tentokrát zachraňovaly, abych aspoň vytušil, co Čapkovi vůbec říká. Či spíš, co na něj neustále hystericky vykřikuje a co mu vyčítá. No, vlastně jsem se Čapkově matce ani nedivil, že se mu ji snažila rozmluvit, což se jí však, jak všichni víme, nakonec nepodařilo. Ovšem pokud byla Scheinpflugová třeba i jen z poloviny taková semetrika, jak byla ztvárněna v prologu, musel být Čapek hodně statečný muž. Ale možná to zde jen Alice Nelis patřičně přehnala proto, aby vystresovaný spisovatel mohl na večírku omdlít, všichni ostatní zmizet na závěr prologu ze scény a Josef Moravec se mávnutím kouzelného proutku změnit z Čapka v otřeseného inženýra Prokopa, který, když se probere z mdlob, si nemůže vzpomenout ani na formulku svého čerstvě vynalezeného Krakatitu, který mu bouchl rozsypaný na stole. Velmi efektní přechod z prologu do samotné opery, řekl bych.  

 

No a pak už se odehrával děj, který všichni (nebo možná skoro všichni) známe z onoho filmového Vávrova Krakatitu, řada scén ten film i poměrně více či méně zřetelně připomínala, ovšem v nápaditém režisérčině vlastním ztvárnění. I tak bych si tipnul, že Vávra Nelis na FAMU třeba učil a že ona k němu ještě z těch dob chová jakousi profesionální úctu a vzdala mu tak tím ztvárněním možná i svůj malý hold. A jistě i zasloužený, také se mi Vávrův Krakatit moc líbí, dodnes si uchoval úžasnou, až magickou,  atmosféru. Nelis ovšem uplatnila zřetelně především svůj vlastní rukopis, využila i řadu zcela moderních postupů, včetně filmových projekcí a různých nečekaných a bezvadně promyšlených triků, které mě místy fascinovaly nejen onou nápaditostí, ale i doslova skvělou poetikou. Místy mi to připomínalo postupy Laterny Magiky, ovšem dovedené moderními přístupy ještě dál. A někdy to byly i do jisté míry nenápadné detaily, kdy například na spuštěný průhledný závěs se další látkový závěs projektoval a jejich různé rozevírání a promítání na ně výtvarně velmi zdařilých a moderně pojatých projekcí a animací, působilo jakýmsi místy až mystickým kouzlem.

 

Do toho zněla skvělá Kašlíkova hudba, která hudebními prostředky nikoliv jen vyprávěla, ale emočně doslova prožívala dějové i charakterové zápletky a zákruty a spolu s  kongeniálním režijním a výtvarným  pojetím, které nebylo ani na chvíli (stejně jako hudba) nijak statické, doslova napínala pozornost posluchače a diváka v jednom. Také pěvecké výkony byly na patřičné úrovni a zejména Josef Moravec opravdu exceloval. Místy jsem si jen neuměl vysvětlit ono dokonalé prolínání reprodukované hudby  s jazzovými a popovými  prvky s živou hrou orchestru a jak bezchybně to bylo sladěno i s filmovými projekcemi, kdy například zpěv filmově promítaných hlav naprosto přesně zapadal do celé hudební spleti, což myslím bylo provedeno až na samé hranici možné přesnosti. Už jsem něco podobného viděl v opeře i dřív, ale nikdy tak precizně a dokonale sladěné. A to propojení klasické operní hudby s jazzem a popem mi připomínalo místy Martinů, zejména jeho operu Tři přání, bezvadně provedenou v Ostravě. Ovšem to skvělé vzájemné „namixování“ je tady nepochybně i dílem dirigenta Petra Kofroně, který je v programu uveden i jako tvůrce zvukového designu – musím říct, že jde o naprosto výstižné označení.

 

Když se spustila opona na přestávku, sálem se rozezněl vřelý aplaus, obecenstvo bylo evidentně velice spokojené. Pozval jsem kamarády a kamarádku na skleničku kvalitního vína (55,- Kč za kus) a rozplýval se před nimi radostí z toho, co jsem viděl a slyšel. Sami byli také navýsost spokojení a prý se jim to líbilo snad ještě víc než na premiéře.

 

Druhá půle pak z mého pohledu ještě předčila tu první. Představení po všech stránkách postupně gradovalo – po hudební, režijní, výtvarné, projekční, zvukově designové, filmové, animační a nevím jaké ještě. Dokonce se tam objevily i prvky dnes tak populárního nového cirkusu, když dva akrobaté předváděli úžasnou akrobacii na závěsech. Vše zkrátka do sebe zapadalo a byť ne všechny filmy Alice Nelis mě zatím dokázaly oslovit, tady předvedla skutečně režijní mistrovství a obdivuhodnou tvůrčí nápaditost a kreativitu, naprosto současnou a přitom účelnou, precizní, vnitřně sevřenou a k tomu v neposlední řadě i patřičně efektní. I všechno a všichni ostatní si tentokrát ode mne zaslouží naprosté absolutorium. Z mého pohledu tím Národní divadlo plně dostálo svému poslání uvádět v život a znovuobjevovat i méně známá soudobá díla českých skladatelů. To, že na ně v Praze nejsou operní příznivci příliš ochotni chodit a takovému skvostu, jakým Kašlíkův Krakatit nepochybně je, stačí pouhých pět (navíc ne zcela zaplněných) představení, není ani tak chyba Národního dovadla, jako spíš ostuda většiny pražského publika, které je konzervativní až hanba a nejraději by chodilo jen stále dokola na ty samé stokrát obehrané tituly klasického světového repertoáru. Problém bude asi i v kulturní politice (nebojím se užít toho slova) našich vlád (bez výjimky), která místo aby podporovala skutečné umění a jeho vývoj v souladu se světovými trendy, se lascivně podbízí většinovým úpadkovým žánrům, k čemuž výrazně přispívá i veřejnoprávní Česká televize, která je od těch komerčních už téměř k nerozeznání. Prostě kulturní český rybníček je stejně stojatý a zatuchlý, jako ten politický. Ale to se jen stále opakuju a zřejmě i opakovat budu, žádná světýlka na konci tunelu zatím bohužel neprobleskují.

 

Ale abych nekončil takto beznadějně. Kašlíkův Krakatit v Národním divadle je skutečný počin, který osvěží každého milovníka kvalitní soudobé opery, a celý tvůrčí tým se vytáhl tak, jak se to u nás málokdy vidí. Bravo!

 

P.S. Raději až po napsání této své reflexe jsem si znovu přečetl recenzi Věry Drápelové na iDnes. A nezbývá mi než naprosto souhlasit s výstižnou replikou mých přátel, že je zřejmě nejvyšší čas, aby si tato paní našla svého Chocholouška, pokud tak už třeba neučinila… Její recenze je opět výrazem naprostého nepochopení až ignorantství plného jakési podivné neskrývané zášti vůči celému tvůrčímu týmu a nejspíš i Národnímu divadlu jako takovému. Zřejmě to musí být vnitřně velmi nešťastná žena… Za normálních okolností bych se do podobných osobních spekulací nepouštěl, ale pokud se ona sama neštítí házet umělcům (evidentně zdaleka ne poprvé) tak zavile a zákeřně klacky pod nohy (masmédia jsou bohužel čím dál nebezpečnější i čím dál víc zneužívaná zbraň různých zákulisních intrik, o nichž veřejnost zpravidla nic netuší), necítím se ani já povinován brát ve svých soudech na podobně obskurní osobu větší ohledy. Jiný už asi nebudu, jak někteří koneckonců o mně možná i z některých jiných mých dřívějších vystoupení na Literu vědí… Což mě ale samozřejmě nijak neomlouvá ani nectí.

 

 

 

 

 

Praha, 20.5.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10760?t=2017-06-15-19-00