Jiří Hubač: STARÁ DOBRÁ KAPELA – trochu jiná recenze

 

Režie: Petr Hruška

 

Šáňa: Václav Postránecký

Pinďas: Vladislav Beneš

Beďar: Jiří Čapka

Bambásek: Karel Vlček

Áda: Dušan Sitek

Hermína: Johanna Tesařová

Andula: Dana Syslová

 

Divadlo Palace, Praha, 5.6.2017 v 19:00

 

 

S přítelem jsme se již před časem shodli, že do Divadla Palace už chodit nebudeme. Vystupují tam sice docela známí herci, ovšem přestalo nás už bavit se dívat na čím dál hloupější komedie, které sice spolehlivě rozesmějí většinového nenáročného diváka a naplní tak zřejmě i divadelní kasu, ale jsou až k uzoufání povrchní a skutečně inteligentní humor v nich zpravidla nebývá obsažen ani ve stopovém množství.  Nedávno mi však přišla zvýhodněná akční nabídka na představení Stará dobrá kapela. Zprvu jsem ji chtěl hodit rovnou do koše, ale pak mi to nedalo a při bližším pohledu mě upoutalo, že autorem hry je Jiří Hubač (1929-2011), čehož jsem si dříve nevšiml. Podíval jsem se tedy ještě blíž, a když jsem zjistil, že se má jednat o sraz abiturientů gymnázia po 50 letech a jedním z hlavních hrdinů je Šáňa, rozpomněl jsem se na kdysi hodně slavný televizní film „Nezralé maliny“ (1980), který se mi tehdy opravdu líbil a byl to ohromný herecký koncert tehdejších slavných hvězd již na sklonku jejich profesní i životní dráhy, v němž exceloval zejména Miloš Nedbal právě v roli mrzutého a zapšklého dědka Šáni. Před časem ji dávali po letech v televizi znovu, tak jsem si ji nahrál, abych si ji jednak připomněl já a jednak abych ji ukázal příteli, který je velkým milovníkem zejména prvorepublikových českých filmů. Toho ale vůbec neoslovila a i mně už připadala z pohledu současnosti přeci jen trochu vyčpělá. Nicméně podívat se na to, jak se s ní vypořádalo současné divadlo, to mě docela lákalo. Přítel však byl zrovna na služební cestě, tak jsem oslovil svého o generaci staršího kamaráda (i někteří takoví jsou ještě kupodivu naživu, tak si aspoň nemusím připadat zatím tak starý), který si na ten televizní film taky ještě pamatoval, a ten mé pozvání přijal.

 

Oba nás překvapila dlouhá fronta návštěvníků před divadlem čtvrt hodiny před začátkem, bylo totiž téměř vyprodáno, takže jsem asi nebyl zdaleka jediný, který se nechal zlákat nabídkou vstupenky na poslední chvíli za 150,- Kč.  Tento marketingový tah tedy vedení divadla evidentně vyšel. Místa jsme sice měli až v poslední řadě na balkóně, ale i odtamtud je na jeviště dobře vidět, i když detaily obličejů herců už nejsou příliš zřetelné. Například i Danu Syslovou, kterou mám jako herečku docela v oblibě, jsem jen tak tak rozeznal. Nezaměnitelný i na tu dálku byl naopak Václav Postránecký a rovněž Vladislava Beneše jsem také znal z televizní obrazovky. Ostatní herce jsem sice neznal, ale nebylo to nijak na závadu, protože, jak jsme se s kamarádem shodli, všichni podávali velmi dobré herecké výkony.

 

Jak už jsem se o sobě mnohokrát zmiňoval, nemám zrovna nejlepší paměť na konkrétní detaily, takže i z onoho Hubačova televizního filmu jsem si kromě celkového vyznění pamatoval jen pár podstatných dějových momentů, které jsem pak zaznamenal i v tomto představení. Jinak mi z většiny obsahu toho moc povědomého nepřipadalo a čím déle se hrálo, tím jsem měl neodbytnější pocit, že oproti televizní podobě musela hra zaznamenat poměrně dost aktualizací či dokonce úprav nebo i připsání celých pasáží. Usuzoval jsem tak hlavně z toho, že při opakování „Nezralých malin“ v televizi jsem byl trošku zklamaný z toho, že jsem se u nich místy až nudil a že jsem si tak za ona desetiletí celou inscenaci v hlavě zpětně už dost zidealizoval (v mládí bylo přece všechno hezčí, že?). Kdežto u Staré dobré kapely to často v hledišti zabouřilo smíchem a bavil jsem se poměrně dobře i já, nebyly to totiž ty úplně povrchní otřepané srandičky, kvůli kterým se mi současné divadelní komedie tak zprotivily. I když v tomto případě rozhodně nejde jen o komedii, spíš o jakousi nostalgicky a občas i humorně laděnou psychologickou sondu do duše starých kamarádů při jejich ohlížení se za svými životy. Občas se přitom člověk smíchu neubrání, a to ani ti mladší diváci, nejen my senioři, kteří jsme v tom spíš laskavě ironickém karikování jednotlivých postav mohli místy zahlédnout i sami sebe. Řekl bych, že spousta těch humorných replik a situací v tom původním televizním filmu vůbec nebyla, a moc bych za to ani nedal, že je do hry připsal někdo jiný, než sám autor, aby hru přiblížil mentalitě současného diváka, což se myslím i docela zdařilo. Občas se mi i zdálo, že některé reálie úplně neodpovídaly přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v nichž se měl děj odehrávat, ale upomínaly až na nedávnou současnost. Což mi ale nijak nevadilo, dalo se přes to lehce přenést a těm mladším to nejspíš ani nepřišlo.

 

První půle byla i přes svou délku (hodina a půl) docela svižná a teprve asi tak poslední čtvrthodinu se kamarádovi i mně už zdálo, že to začíná být trochu zbytečně natahované.  Přestávka nás z tohoto pocitu ale ještě poměrně včas vysvobodila, abychom se mohli osvěžit u poměrně dobrého vínka v baru divadelního foyer. Pozval mě na ně sice kamarád, nicméně jestli jsem si dobře všiml, za dvě sklenice vína mu účtovali tuším 90,- Kč, což je na pražské poměry docela přijatelné.

 

Po přestávce představení pokračovalo v nastoupeném dobrém standardu a možná bylo i o cosi svižnější a dramatičtější, jak se postupně rozvíjely zápletky mezi postavami. Rozhodně jsem se po celou druhou půli vůbec nenudil a občas jsem se i přistihl, že sleduji dění na scéně docela s napětím, i když jsem samozřejmě věděl, kam to zhruba směřuje.

 

Abych ale jen nechválil, od Hubače bych přeci jen čekal vnitřně konzistentnější zpracování tématu. Řada situací a zápletek mi připadala až příliš uměle vykonstruovaná a málo pravděpodobná, a to nejen pokud jde o samotný děj, ale i z hlediska motivace jednotlivých postav. Poměrně zanedlouho (co to je sedm let?) už budu sám ve věku těchto abiturientů a tak jsem už mohl konfrontovat jejich jednání a vzpomínání se svými vlastními zkušenostmi. V době mého vlastního bouřlivého citového prožívání mi asi mohlo připadat romantické a svým způsobem krásné, že si dva dědkové nemohou ani v sedmdesáti odpustit, že se přetahovali o stejnou spolužačku, a žárlí na sebe kvůli tomu téměř až do smrti, protože jsou do ní oba stále svým způsobem ještě zamilovaní. Dnes už samozřejmě vím, že něco takové je holý nesmysl a naprosto umělý konstrukt a že studentské lásky už mohou být na sklonku života sice krásná, avšak naprosto neškodná vzpomínka. A podobných, až příliš křečovitě sentimentálních a kýčovitých momentů by se v celém představení dalo vyzobat mnohem víc.  S určitým odstupem od představení je vcelku zřejmé, že nejde o víc než o pohádku pro dospělé, která má jako každá pohádka své kouzlo, ale s životní realitou toho moc společného nemá. V řadě momentů si také autor (či ten, kdo ho aktualizoval) vypomohl různými otřepanými klišé, která sice u většinového diváka stále spolehlivě zabírají, nicméně z díla samotného pak dělají spíš lacinější selanku než skutečně závažné dramatické dílo.

 

Přesto se mi však celé představení poměrně líbilo, stejně jako mému jinak dost vybíravému a náročnému kamarádovi. A musím říct, že z toho, co jsem v komerčních divadlech v posledních letech viděl, tato Hubačova Stará dobrá kapela rozhodně patří k tomu lepšímu. Byť to tedy není žádné veledílo a její na většinového diváka vypočítaný sentiment s reálným životem koresponduje spíš jen tak naoko, rozhodně nepadá až někam do onoho „nováckého“ suterénu jako většina současné podobné produkce. K návštěvě mohu tedy tuto inscenaci doporučit a pokud by se vám to poštěstilo jako mně dokonce za akční cenu, je to možná v záplavě současného převažujícího balastu v komerčních divadlech svým způsobem i terno.

 

 

 

Praha, 8.6.2017

 

https://www.divadlopalace.cz/cz/jiri-hubac-stara-dobra-kapela/206/