ČESKÁ FILHARMONIE, abonentní koncert A7, 121. sezona – trochu jiná recenze

 

Kirill Gerstein – klavír

Semjon Byčkov – dirigent

 

Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha, 8.6.2017 v 19:30

 

 

Ráno mi kamarád zavolal, zda bych s ním večer nešel na koncert České filharmonie do Rudolfina věnovaný Čajkovskému. Jeho přítel dal totiž přednost premiéře Lohengrina v Národním divadle. Taková nabídka se samozřejmě nedala odmítnout, a tak jsme se v 19:15 sešli před Rudolfinem. Ještě, než jsme zaujali svá místa uprostřed krásné 8. řady, zahlédl jsem ve foyer Jaromíra Hanzlíka. Je zvláštní, že na tohoto sympatického herce mám už dlouhou řadu let při podobných příležitostech docela štěstí, ze všech možných celebrit potkávám na koncertech nejčastěji právě jeho. A čím je starší, tím mi připadá i charizmatičtější a jeho tvář stále více oduševnělá. Řekl bych, že je takovou typickou ukázkou, jak se dá stárnout do krásy. Dokonce se zpravidla při míjení střetáváme i pohledy, možná mu už za ta léta taky připadám nějak povědomý, i když asi netuší odkud.

 

O koncert byl mimořádný zájem, Rudolfinum bylo zaplněné do posledního místečka vesměs dámami ve slušivých róbách a pány v oblecích a kravatách, volnočasovější oblečení bylo k vidění spíš mezi sedícími na varhanní empoře, což asi nebyli pravidelní abonenti těchto koncertů. Ještě před zahájením mě ale vylekal bolestivý výkřik starší dámy sedící vedle mého kamaráda. Jak tak měla nonšalantně v poměrně úzké řadě nožku přes nožku, neuvědomila si, co se může stát, až si právě přišedší nic netušící mladík v řadě před ní bude sedat. A soudě podle zkřiveného výrazu jejího obličeje a usilovného hlazení pohmožděného nártu za naříkavého úpění, se mládenec posadil asi poměrně razantně. Následně i on vypadal dost vyděšeně nejen z toho, co se ne jeho vinou právě přihodilo, ale i z poměrně nepokrytě vyčítavých pohledů, které po něm ona paní chvíli dost naštvaně metala.

 

Pak už ale návštěvníci vřelým potleskem přivítali orchestr a ještě vřelejším světoznámého ruského dirigenta Semjona Byčkova. Na úvod vstal mladý koncertní mistr Josef Špaček a oznámil, že k uctění památky zesnulého Jiřího Bělohlávka bude nejdříve uvedena jeho oblíbená skladba Valse triste od Oskara Nedbala. Požádal návštěvníky, aby při ní povstali, což všichni pietně učinili, a orchestr tuto skladbu velmi procítěně odehrál. Poté jsme zůstali všichni ještě chvíli tiše stát. Když už jsme si ale začali sedat, malá část obecenstva se roztleskala. Většina z nás se k potlesku nepřidala, protože v takovém případě není asi úplně na místě. Možná o zdržení se tleskání zapomněl Josef Špaček návštěvníky předem požádat. I tak to ale byla velice působivá pocta dirigentovi, který se zasloužil o opětovné pozvednutí České filharmonie po dvou předchozích rozpačitých desetiletích mezi přední světové orchestry. Pro Českou filharmonii znamená Bělohlávkův odchod jistě velmi citelnou ztrátu a nebude asi úplně snadné najít nového šéfdirigenta jeho formátu. Doufejme ale, že se to nakonec podaří – byla by velká škoda, kdyby si toto těleso svou současnou vynikající úroveň, na niž můžeme být jako národ právem hrdí, do budoucna neudrželo.  

Následoval snad nejslavnější klavírní koncert světového repertoáru – Koncert pro klavír a orchestr č.1 b moll Petra Iljiče Čajkovského. Už za mých gymnaziálních let patřil tento klavírní koncert mezi má nejoblíbenější díla vážné hudby a nebyl jsem tehdy jistě zdaleka sám. Později se mi ale už trochu oposlouchal a když jsem ho před lety slyšel na Pražském jaru v podání tuším ruskoamerického klavíristy Maxima Šostakoviče (syna slavného skladatele Dmitrije Šostakoviče), byl jsem z jeho interpretace poměrně hodně zklamaný. Umělec ho tenkrát totiž přednesl značně po svém, a to tak, že ty nejúchvatnější pasáže vůbec nebyly tím, na co jsem byl zvyklý. Jako by tenkrát tento sólista chtěl předvádět hlavně sám sebe tím, že dá Čajkovskému pořádně na frak. Jisté obavy jsem měl proto i tentokrát, i když jsem se zároveň hodně těšil a doufal, že si při živém poslechu tohoto hudebního skvostu opět spravím chuť a že nepůjde o nějaký další podivný interpretační experiment. Naštěstí už když se pod taktovkou Semjona Byčkova rozezněly známé orchestrální tóny a následně se do nich vřítil oním neopakovatelným způsobem klavír Kirilla Gersteina (ruskoamerického klavíristy narozeného v r. 1979 ve Voroněži), veškeré obavy ze mě rázem spadly a vychutnával jsem si každý tón této nádherné skladby. A orchestr i sólista ji zahráli opravdu víc než skvěle, její provedení mě doslova vcuclo a pohltilo. Byla to asi nejlepší interpretace Čajkovského Klavírního koncertu b moll, jakou jsem kdy slyšel. Semjonu Byčkovovi i Kirillu Gersteinovi se podařilo předvést toto dílo velice dramaticky a naléhavě, ovšem zbavené přehnaného patosu a přeslazenosti, které by v dnešní době působily asi už trochu anachronicky. Sladkého se prostě člověk brzy přejí a v dnešní době pak zvlášť.  Zaujalo mě také, jak hned po 1. větě Byčkov na Gersteina s úsměvem a přátelsky zamrkal, jako že tohle je přesně ono. 

 

Kamarád mi už před zahájením koncertu říkal, že snahou Byčkova je interpretovat veškeré Čajkovského dílo co nejautentičtěji a zbavené přehnaně romantizujících nánosů. Těžko říct, jaký způsob provedení ve své době preferoval sám Čajkovský, ale domnívám se, že nehledě na to je dobré, aby se staršímu klasickému repertoáru vtiskávala soudobá interpretační pečeť, odpovídající naturelu současného posluchače. Přeci jen žijeme v 21. století, nikoliv v devatenáctém. A jak Byčkov s Gersteinem v Rudolfinu dokázali, při náležité pokoře k autorovi a jeho dílu je současně možné ho předvést tak, že přesvědčivě promlouvá i dnešku srozumitelným jazykem. Byla to zkrátka paráda a ocenili to i návštěvníci bouřlivým potleskem a dokonce i ovacemi ve stoje. Kirill Gerstein pak ještě k opětovnému nadšení všech přítomných přidal Rachmaninovu skladbu Melodie, kterou zahrál opět nesmírně procítěně.

 

V baru nás o přestávce už čekaly dvě skleničky červeného, protože jsme si je prozíravě objednali už před začátkem koncertu, abychom nemuseli stát dlouhou frontu, jaké v Rudolfinu obvykle bývají. A vínko to bylo opravdu výtečné – aby taky ne, když odhadem 1,5 dcl stojí 70,- Kč. Ovšem už jen ten název (!) – posuďte sami: „Domaine Rouge La Grange“. S tímhle koncertem šlo tohle vínko zkrátka báječně dohromady – ke špičkové hudbě i špičkové víno.

 

Po přestávce následovala Čajkovského Serenáda pro smyčce C dur, opět nádherně procítěně provedená. Všiml jsem si, že při ní dirigent ani neotevřel partituru a odmával ji celou zpaměti. Zážitkem bylo už jen sledovat jeho gesta a mimiku – Semjon Byčkov nepochybně disponuje potřebným charizmatem, bez nějž zkrátka nelze být opravdu světovým dirigentem. Právě tohle charizma myslím dřívějším porevolučním šéfdirigentům České filharmonie před Jiřím Bělohlávkem chybělo, tak doufejme, že ani těm po něm už chybět nebude. I do této Serenády jsem se tedy díky skvělému výkonu orchestru naplno ponořil a opravdu si ji náležitě vychutnal.

 

Posledním bodem programu pak byla Čajkovského Francesca da Rimini, symfonická fantazie podle Danta, dílo plné dramatičnosti a střídání různých poloh. Opět v bezchybném a naléhavém provedení České filharmonie, skutečný vrchol dramaturgie večera.   Semjonu Byčkovovi, orchestru i jeho jednotlivým skupinám a nástrojům se poté bouřlivě aplaudovalo, plným právem. Už dlouho jsem nebyl na vystoupení tak špičkového orchestru, jakým dnes Česká filharmonie bezpochyby je. To si teprve člověk uvědomí, jak mocná může být hudba, když je takto dokonale a s patřičným nasazením předvedena posluchači. Také Semjon Byčkov zářil štěstím, jak pražské obecenstvo koncert vstřícně přijalo. A nesmírně sympaticky na mě zapůsobilo, když po převzetí děkovné kytice s ní odešel až k hobojistce Janě Brožkové, aby jí kytici na znamení obdivu k jejímu výkonu předal.

 

Čekal jsem ještě přídavek, ale kamarád mi vysvětlil, že na abonentních koncertech tohoto orchestru se přídavky nedávají, protože jejich program je vždy sestaven tak, aby vygradoval poslední skladbou a posluchač si ty nejsilnější závěrečné dojmy odnášel s sebou až domů. Což by se nějakým lehčím přídavkem narušilo. No, když mi to tak hezky vysvětlil, musel jsem mu dát za pravdu – něco na tom jistě je.

 

 

Praha, 9.6.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=m3WXBAWFsq8