Georges Bizet: CARMEN – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování a dirigent: Pablo Heras Casado

Režie, scéna a kostýmy: Dmitrij Čerňakov

Kostýmy: Elena Zajčeva

Světla: Gleb Filštinsky

 

Carmen: Stéphanie d’Oustrac

Don José: Michael Fabiano

Micaëla: Elsa Dreisig

Escamillo: Michael Todd Simpson

a další

 

Premiéra 4.7.2017, Festival d’Aix-en-Provence

Záznam v kině Francouzského institutu v Praze 8.8.2017 v 19:00

 

 

Letošní léto nemám příliš bohaté na kulturní zážitky, ale když mi kamarádi zavolali, zda bych s nimi nešel na přenos Carmen do Francouzského institutu, moc se mi nechtělo. Nějak jsem už letně zlenivěl a odvykl si pobytu ve společnosti, takže bych si raději třeba doma v poklidu četl nebo vyřizoval různé resty, než se pinožil někam za operou. Ale protože jsem málo pohotový, rychlé výmluvy mi moc nejdou a přiznat svou pohodlnost mi připadalo blbé, ne příliš nadšeně jsem souhlasil. Když se ale onen večer přiblížil, překvapeně jsem zjistil, že se na to představení už dokonce i těším. Moc jsem si však o tom, co mě čeká, předem nezjišťoval, protože Carmen jsem už viděl v různých provedeních mnohokrát.

 

S kamarády jsme se potkali na chodníku před institutem a sešli do suterénu, kde nám usměvavá černoška nabídla vytištěné programy, a ani místa jsme nemuseli mít rezervovaná, protože v kině se sešlo dohromady ne víc než asi 30 diváků, takže výběr volných sedadel byl přebohatý. A to i přesto, že na letní operní přenosy je zde vstup zdarma. Kino je to pěkné, sedačky pohodlné, a tak jsme si vybrali pátou řadu, protože plátno je sice dost velké, ale ne jako v multikinech, takže není od věci být k němu trochu blíž. Všiml jsem si, že známý písničkář Vladimír Merta se dokonce usadil na kraji první řady. Trochu mě jen překvapilo, že těsně před zahájením si těsně ke mně přisedl starší pár, aniž by v téměř prázdném hledišti ode mne vynechal pro větší oboustranný komfort alespoň jedno sedadlo. No nic, mačkat jsme se přímo nemuseli, tak to ještě šlo.

 

Z programu jsem stačil zjistit, že se nejedná o přímý přenos, ale o záznam představení z letošního Festivalu v Aix-en-Provence. Začínalo se asi s desetiminutovým zpožděním a těsně před promítáním se nám ještě přišla omluvit sympatická paní, že v Aix asi něco popletli, takže nebudou anglické titulky. V tu chvíli mi to vůbec nevadilo, když Carmen zná přece každý. Poněkud mě pak ale překvapilo, že místo známé scenérie před španělskou tabákovou továrnou se děj začíná odehrávat v jakési prostorné hale připomínající vestibul velkého hotelu ve stylu sorely 80. let, plné kožených sedaček, s chladně působícími vchodovými dveřmi, sloupy a skleněnými lustry. Nezačínalo se předehrou, ale mluveným prologem, v němž byl frankofonní divák zřejmě uveden do situace, do níž ruský režisér děj opery radikálně přetransponoval. Všichni muži byli v současných oblecích a připomínali jakési manažery nebo úředníky, dámy se pohybovaly v kostýmcích , a každý navíc dostal visačku se jménem postavy, kterou ztvárňoval (sólisté) nebo uvedením příslušné role, jako třeba „voják“. A pak už spustila známá předehra a na scéně se začal odehrávat všelijaký mumraj, který z původní Carmen kromě hudby nepřipomínal vůbec nic. A jelikož se mluvilo a zpívalo francouzsky bez titulků, byl jsem z toho, co se na jevišti odehrává, úplně jelen.

 

Darovanému koni ale na zuby nehleď, přestal jsem se proto brzy snažit konfrontovat viděné s tím, co si mlhavě z děje Carmen pamatuju, a nechal jsem se unášet spíš jen krásnou muzikou, skvělými pěveckými výkony, a dokonce i výbornými hereckými výkony, protože pozorovat všechny ty emoce a gesta, které ze sebe vydávali dokonce i sboristé, to byl opravdu zážitek. Vzal jsem prostě věci tak, jak jsou, nesnažil se hledat důvody, proč by se mi toto zcela netradiční pojetí nemělo líbit, a ono to kupodivu docela fungovalo a já si představení užíval.

 

Jediným problémem byla ona již zmíněná starší dvojice vedle mne. Oba již byli asi dost nahluchlí (to už jsem nakonec i já) a paní měla potřebu svému doprovodu stále cosi sdělovat. Možná si myslela, že šeptá, ale ve skutečnosti mluvila nahlas asi tak, jako by překřikovala televizi doma v obýváku, takže se směrem k této dvojici začali pohoršeně otáčet lidé z nejbližších řad a někteří na ně i syčeli pssst! Syčte ovšem na hluchého.  Zkrátka to na ty dva vůbec nezabíralo a jelikož jsem jim byl nejblíž, probudila se ve mně jakási zodpovědnost za zbytek hlediště, překonal jsem svou přirozenou ostýchavost, naklonil se k pánovi a polohlasem mu pošeptal, zda by si své dojmy nechtěli sdělovat až po představení.  Naklonil se ke mně také a poměrně hlasitě se zeptal: „Co prosím?“.  Tak jsem mu stejnou žádost zopakoval také již náležitě hlasitě, to už mě opravdu slyšel kromě zbytku kina i on a slíbil vstřícně nápravu. Vypadal přitom docela mile a sympaticky, byl to naštěstí „slušňák“.  I poté se sice paní ještě párkrát pokusila o nějaký hlasitější komentář, ale pán už ji vždy zabrzdil, a tak toho nakonec také zanechala. Zřejmě tím ale ztratila z opery ten správný požitek, jestliže ji nemohla průběžně komentovat „on-line“, tak se tahle dvojice už po přestávce do kina nevrátila.  Čímž se ovšem kvalita záznamu pro nás ostatní znatelně vylepšila. Již bez ironie ale musím poznamenat, že zvuk je v kině Francouzského institutu opravdu excelentní a operu si zde člověk může vychutnat skoro stejně, jako přímo na divadle.

 

O přestávce jsem se lépe připraveného kamaráda zeptal, o co vlastně v této inscenaci Carmen jde, a bylo mi vysvětleno, že režisér ji pojal tak, že manželka přivedla svého muže na kliniku, kde se operou léčí manželské krize, tzn. že muž dostal přidělenu roli Dona Josého a skrz zamýšlenou katarzi vlastního prožitku nešťastné lásky ke Carmen má dojít k upevnění původního manželského svazku hrozícího momentálně rozpadem. Inu, proč ne – vždyť je to jen hra a proč hrát všechno stále jen dokola postaru. Zatím se mi přinejmenším líbilo nasazení všech na scéně, hráli a zpívali evidentně s velkou chutí, což se plně přenášelo i na mě.

 

Poučen tedy o režisérově záměru, což jsem si ještě potvrdil alespoň zběžným přečtením programu, sledoval jsem druhou část s o to větším zaujetím. Oba hlavní představitelé (a nejen oni) se do svých rolí vžili natolik, a byli oba pěvecky i herecky tak přesvědčiví, že finále opery bylo doslova strhující, a až se mi nechtělo věřit, že mohli předvést něco tak ohromně působivého a silně nabitého prýštícími emocemi, které stíraly rozdíl mezi divadlem a životem jako takovým. Hudba, zpěv, herectví – to vše bylo předloženo v tak kongeniálním špičkově provedeném mixu, že přesvědčivěji provedenou Carmen jsem snad ještě neviděl. Velice objevné pro mne bylo i to, když ke konci opery přišel na scénu další účastník terapie jako nový Don José a opera se hudebně i dějově uzavřela tím, čím vlastně začala. To jsem si nikdy dosud neuvědomil, že začátek i závěr opery jsou hudebně vlastně prakticky stejné. Ruskému režisérovi Čerňakovi se tak podařilo propůjčit této opeře jakousi novou dimenzi poukazem na to, že se nic neuzavírá, ale všechno vlastně dál cyklicky pokračuje. Myslím, že takový přístup je opravdu objevný a také hodně inspirativní. Zkrátka jsem byl moc rád, že jsem s kamarády na toto představení zašel, odnesl jsem si z něj nevšední silný zážitek a také spoustu inspirace i poznání, že i klasická díla lze smysluplně nahlížet pod novými zornými úhly a zasazovat je do jiných kontextů, aniž by se jim tím ublížilo, možná právě naopak.

 

Doma jsem si pak program a pojednání o záměrech režiséra, který má díky své zálibě v podobném posouvání tradičních děl prý hodně kontroverzní pověst, ještě znovu pročítal i promýšlel a dospěl jsem k závěru, že nic by se nemělo paušálně odsuzovat. Vždy záleží na konkrétním provedení a tady se to prostě povedlo.

 

 

Praha, 15.8.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=i2-m006oc-E