Antonín Dvořák: JAKOBÍN – trochu jiná recenze

 

Dirigent: Jan Chalupecký

Režie: Jana Divišová, Renée Nachtigalová

Kostýmy: Josef Jelínek

 

Hrabě Vilém z Harasova: František Zahradníček

Bohuš z Harasova, jeho syn: Roman Janál

Adolf z Harasova, jeho synovec: Pavel Horáček

Julie, Bohušova žena: Dana Burešová

Filip, purkrabí: Luděk Vele

Jiří, myslivecký mládenec: Aleš Briscein

Benda, učitel: Jan Ježek

Terinka, jeho dcera: Jana Sibera

 

OPERA V ŠÁRCE 2017, Národní divadlo, 3.9.2017 od 14:00

 

Když už jsem byl s přítelem domluvený, že pojedeme v sobotu na představení v barokním zámeckém divadle ve Valticích, ozval se mi kamarád, zda počítám s nedělním Jakobínem v Šárce. Samozřejmě, že jsem na to už dávno zapomněl, protože jsem si to ve chvíli, kdy jsem mu to sliboval, nenapsal do kalendáře, když mi to řekl někde jen tak mimochodem a pak už mi to nepřipomněl. Snažil jsem se tedy ze svého slibu vykroutit s tím, že přítel nebude určitě ochotný jet hned v neděli ráno z Brna zase do Prahy, na což mi opáčil, že můžu jet vlakem. To tak! Ještě si muset přivstat v neděli ráno na vlak, když tramvaj, pardon – šalina, jede z Bystrce do centra snad tři čtvrtě hodiny!  Když jsem se ale svěřil příteli, do jak hloupé situace jsem se dostal, řekl mi, ať si klidně tím vlakem jedu, že on si aspoň udělá výlet ke svým příbuzným. A na vlak mě prý ráno cestou klidně hodí. A bylo.

 

Tak jsem si holt přivstal, v Brně stejně pršelo, a vlak jel poloprázdný. Seděl jsem u stolku sám, což jsem aspoň využil k napsání „recenze“ na včerejší barokní operu a cesta do Prahy mi tak uběhla jako nic. U metra mě už čekal kamarád, vybavený jak na manévry spacákem, pláštěnkami i několika plechovkami Prosecca, které si pro podobné příležitosti nakoupil kvůli praktičnosti někde v Německu, a vydali jsme se metrem na stanici Veleslavín a odtud uličkami vedeni skupinkami dalších lidí až na lesní cestu pokračující na příslušný palouk v Šárce, kde jsem nikdy předtím nebyl (na tom konkrétním palouku).  Místa jsme měli rezervovaná ve VIP zóně, což byly dva čtverce molitanu na zemi na svahu louky, k nimž jsme byli vpuštěni až po okroužkování na zápěstí páskami, abychom mohli zpět na svá místa i po přestávkách. Výhoda této zóny byla v tom, že byla na lučním svahu, a ne mezi stromy v lese, takže z ní byl bezproblémový výhled na zbytek palouku, který se stal přírodním jevištěm. Přestože to bylo už třinácté představení v Šárce organizované Městskou částí Praha 6 a vstup je na ně vždy zdarma, byl jsem na této populární akci poprvé.

 

Ještě, než se začalo hrát, přihřáli si předvolební polívčičku starosta a místostarosta Prahy 6, přičemž útočili zejména na Zemana, a nějaké politické body si přišli také nasbírat ministr kultury Herman a prezidentský kandidát Drahoš, kteří byli představeni přítomným divákům a pozdravili se s nimi po americkém způsobu jásavým máváním rukou nad svými hlavami. Chyběly už jen mažoretky. Já tyhle šaškárny zrovna nemusím, tak jsem aspoň netleskal, i když jsem od nich seděl jen několik metrů. Na druhou stranu chápu, že když už to radní dotují z obecního rozpočtu a něco ukáplo i z Ministerstva kultury, tak že z toho taky chtějí něco mít. To je holt asi nezbytná daň za to, že se člověk někde ocitne „zadarmo“ díky veřejným zdrojům.  

 

Po zhruba čtvrthodinovém zpoždění už ale přišla ke slovu skutečná kultura a musím říct, že i přes ty doslova polní podmínky, které byly spravedlivě stejné i pro již zmíněné politické „celebrity“ nebo třeba přítomnou hraběnku Nostitzovou (mimochodem, vypadá na svých 81 let opravdu báječně a moc jí to slušelo), to má v Šárce opravdu nevšední a jedinečnou atmosféru. Operní inscenace tak působí docela jinak než třeba v kamenném divadle. Těžko říct, zda třeba líp – prostě jinak a je to určitě fajn zpestření. Orchestr hrál a zpěváci i zpívali na mikrofony (ti na obličejové), jinak by to na tak velkém a otevřeném prostranství ani nešlo, ale nazvučení bylo bezvadné, a tak i hudební prožitek byl ničím neumenšený.

 

Počasí nám také docela přálo, takže mě sledování hudby i všech těch nových dojmů natolik vtáhlo, že jsem si ani nestačil uvědomit, jestli mě z toho ne příliš pohodlného sezení na zemi bolí zadek či ne. Dobové kroje účinkujících do přírodního prostředí krásně zapadly a všichni hráli a zpívali s tak nefalšovaným zaujetím, že se to přenášelo i na diváky, a ti dávali svou spokojenost najevo častým potleskem, což zase evidentně nabíjelo účinkující a motivovalo je k výborným výkonům. I jednoduchá, ale velmi účelná scénografie, krásně zapadla do celkového pojetí a rovněž režie dle mého velmi dobře a nápaditě využila možnosti, které tato přírodní scenérie nabízí. Velice efektně, ale nijak nepatřičně, například působil dvojí příjezd knížecího kočáru taženého dvěma nádhernými koňmi po dost svažité cestě až na palouk mezi účinkující, i s následnou parádní otočkou a rychlým odjezdem do kopce mezi diváky vzhůru.

 

Dvě dvacetiminutové přestávky během poměrně dlouhého představení nám umožnily se protáhnout a občerstvit u řady stánků a blízkost lesa (už mimo divácký prostor) se ukázala jako účelná i z jiných důvodů, zejména pro mužskou část obecenstva. Každopádně jsem byl víc než mile překvapen tím, jak dobře a zajímavě celá opera v Šárce vypadala a s jakou chutí ji celý soubor Národního divadla odehrál. Má určitá počáteční nedůvěra, s níž jsem se na tuto událost vypravil, se brzy po začátku naprosto rozplynula, a i na ostatních návštěvnících bylo znát, že si tuto nevšední příležitost opravdu užívají. A vůbec nevadilo, že támhle se občas rozkřičelo nějaké miminko a nebylo k utišení nebo kousek opodál neustále poskakovala malá holčička kolem své mámy a tahala ji za korále, přičemž dění na palouku ji vůbec nezajímalo. K takovému prostředí podobné „drobnosti“ zkrátka patří a celkové vyznění nijak zvlášť nenarušují. Naopak jako by se vším tím prostorem okolo šířilo jakési zvláštní pozitivní fluidum, které se na každého muselo přenést, i kdyby třeba nechtěl. Nikdo nevypadal snobsky, to by se sem ani nehodilo, a tak operní umění jako by zde vyklouzlo z nějakého zbytečného sevření a nabíralo druhý dech či jako by bylo skrápěno neviditelnými kapénkami živé vody.

 

Po bouřlivém děkování obecenstva a několika přídavcích, kdy došlo i na ovace vestoje, což je však už dnes naprosto běžná záležitost i při méně kvalitních výkonech a nic to tedy jinak neznamená, se všichni vydali v poklidu a bez zbytečného spěchu domů. Poměrně úzká pěšina kupodivu všem k bezproblémovému přesunu stačila a tu a tam ukázněně lidé nechali projet i automobily dopravující hendikepované diváky či prezidentského kandidáta. Kamarádovi jsem tedy při zpáteční cestě naprosto upřímně děkoval za pozvání a za to, že byl tak neústupný a donutil mě k brzkému brněnskému vstávání. Ujistil jsem ho, že toho rozhodně nelituji, ba právě naopak, a pokud by na mě zbyl nějaký protekční molitan i příští rok, že se už rozhodně přemlouvat nenechám. A bylo vidět, že z toho má radost i on.

 

 

 

Praha 7.9.2017

 

https://www.youtube.com/watch?v=I-natNhPuyE