Federico García Lorca: KRVAVÁ SVATBA – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 11.10.2017 v 19:00

 

 

Režie: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Petr Kaláb

Light design: SKUTR, Jakub Kopecký

 

 

Matka: Taťjana Medvecká

 

Nevěsta: Pavlína Štorková

 

Leonardova žena: Tereza Vilišová

 

Tchyně: Johanna Tesařová

 

Služka: Pavla Beretová

 

Sousedka: Eva Salzmannová

 

Děvčátko: Anna Fialová j.h.

 

Luna / Mrtvá matka nevěsty: Soňa Červená

 

Smrt: Saša Rašilov

 

Leonardo: Filip Kaňkovský

 

Ženich: Patrik Děrgel

 

Otec nevěsty: David Prachař

 

Mrtvý otec ženicha: Csongor Kassai j.h.

 

Mrtvý bratr ženicha: Radúz Mácha

 

Mrtvý otec Leonarda: Jan Bidlas

 

Mrtvý bratr Leonarda: Matyáš Řezníček

Přítel mi dal vybrat mezi dvěma činohrami – Manon Lescaut a Krvavou svatbou, abych s ním po sérii operních představení zase absolvoval nějakou činohru. Víc mě tedy lákala Krvavá svatba, protože tu jsem jednak ještě nikdy neviděl, a jednak romantika à la Manon Lescaut mě nikdy zrovna moc nepřitahovala, a to ani když jsem ji musel povinně číst kdysi na gymnáziu. Možná i právě proto. O Lorcovi jsme se sice také učili, ale mezi povinnou četbou jsme ho nejspíš neměli, tak u mě naštěstí nezískal tenhle protivně „povinný“ punc. Na druhou stranu jsem se trochu obával, jestli to už přeci jen nebude poněkud vyčpělá klasika, i když z fotek na webu se dalo usuzovat, že by to mohla být taky pěkná divočina, kvůli které se poslední dobou řada konzervativněji laděných diváků od Národního divadla začíná odvracet. Čímž nijak nehodnotím, zda oprávněně či nikoliv. Možná to chce nějaký čas, než si lidé zvyknou na to, že ani „ta naše zlatá kaplička“ už nemůže být onou nedotknutelnou svatyní, jakou bývala dřív. Nedotknutelné modly zkrátka postupně vycházejí z módy, alespoň v čím dál nestabilnějším a notně rozkývaném hodnotovém systému současné společnosti.

 

Lóži na 1. balkóně jsme měli jen sami pro sebe, což bylo fajn, protože jsme celé jeviště měli jako na dlani. Stavovské divadlo bylo totiž zaplněné odhadem jen asi ze tří čtvrtin. Jeviště bylo tentokrát protaženo až do orchestřiště, i když jeho podlaha nebyla navýšena až do stejné úrovně a herci na ni museli z výšky asi půldruha metru seskakovat, což byl úkol naštěstí jen pro muže, kteří hráli zemřelé postavy či Smrt a ona snížená úroveň tak mohla představovat i pohřebiště či záhrobí. Z něho pak mrtví průběžně vyskakovali na jeviště a prolínali se se světem živých, asi jako se s ním prolínají naše vzpomínky. Tím tento příběh o lásce, zradě a smrti dostal jakýsi surreálný rozměr, plný náznaků a symbolů. Nevím, zda to tak Lorca přímo napsal, ale nejspíš ano. Ono totiž celé představení vůbec nevypadalo jako klasická činohra, a tak se mi po celou dobu v hlavě vynořovaly otazníky, co je skutečně původní Lorca a co už je spíš režisérský posun, případně posun celého tvůrčího týmu. SKUTR je dnes již ostřílená a uznávaná režisérská dvojice, i když ne všechno se mi od nich vždycky líbí. Už od začátku také byla velice důležitou složkou představení hudba, která pracovala především s folklorními motivy, ať už španělskými či z našeho prostředí, a všichni herci tak vlastně byli i občasnými zpěváky, přičemž je třeba poznamenat, že i v této poloze všichni dobře obstáli.

 

Scéna v první části představení navozovala dojem španělského venkova poměrně realisticky zobrazeným panoramatem kolem celého jeviště i jednoduchými doplňky na jinak vcelku prázdném jevišti – stolečky, židle, okrasné kvetoucí keře apod. Kostýmy žen byly sice venkovského střihu, ale pastelově barevné, především až křiklavě žluté, mužské kostýmy vypadaly naopak uměřeně venkovsky čili i reálněji. Celé pojetí inscenace, včetně hereckého projevu, bylo hodně stylizované a náznakové, i když kontrastně bylo občas prokládáno zběsilým pobíháním mužských postav po jevišti a jejich všelijakými výkřiky a pazvuky, jako například občasným psím vytím. Zkrátka tak nějak je dnes moderní hrát, klasické realistické herectví momentálně nejspíš vyšlo z módy a není „in“. Takové záměrné přehrávání mi sice často vadí, působí-li příliš křečovitě a násilně, ale tady mě to kupodivu nijak zvlášť nerušilo (až na pár nepodstatných okamžiků), vše mi připadalo naopak docela harmonicky pospojované a dobře skloubené. Čemuž výrazně napomohla právě i výborná hudba Petra Kalába, která, která nejen dotvářela, ale i aktivně spoluvytvářela atmosféru a vyznění celé inscenace. Díky této souhře představení neustále pulsovalo zřetelným měnícím se rytmem, který mu vdechoval život, a moc se mi líbilo, jak do toho promyšleně zapadaly třeba i údery sekyrami, zvonivé bouchání do cirkulárky apod. – to nebyly náhodné zvuky, ale opravdový tep života. Ona hudební stránka byla dokonce tak příjemná a skvěle provedená, že mě hlavně v první půli uváděla chvílemi až do jakéhosi polohypnotického stavu, kdy jsem se opět ocital někde na pomezí vědomí, jak se mi to občas stává třeba při operách.

 

O přestávce jsme si dali skleničku skvělého růžového, které jsme si už před zahájením představení u baru předplatili, abychom pak nemuseli stát frontu. Probírali jsme pak své dojmy z inscenace, a přitom jsem si také všiml, že vidím všude kolem nezvyklé množství mladých tváří zřejmě středoškolského věku. Tak třeba se i tentokrát Lorca dostal prostřednictvím tohoto představení do školních osnov, jinak si to neumím vysvětlit.

 

Po přestávce se scéna proměnila a místo venkovské scenérie to na ní vypadalo jako v nějaké truhlářské dílně, i když se zde odehrávaly i scény probíhající třeba v lese apod. Ale opět to na mě nepůsobilo nijak rušivě, divák si myslím mohl vše docela sám představit. Vlastně se mi takovéto nenápadné zapojování vlastní divákovy představivosti do děje líbí víc než nějaká nalajnovaná doslovnost, rozhodně to rozvíjí vlastní fantazii, která může být dokonce mnohem zajímavější a barvitější než sebenákladněji pojatá realistická scéna.

 

Představení tentokrát nestálo a nepadalo s jen několika málo hlavními hrdiny, ale bylo spíš týmovou souhrou všech, a téměř každá postava nějak důležitě zapadala do celého soukolí. Všichni tak hráli navzájem jakousi poměrně vyrovnanou partii a každý ji zahrál dostatečně originálně, aby nikdo vysloveně netrčel nad všemi ostatními nebo se příliš neztrácel. I v tom jsem spatřoval jakousi zvláštní harmonii tohoto představení. Zároveň ale nebylo možné neobdivovat, s jakou suverenitou stále ještě hraje a zpívá i ve svých dvaadevadesáti letech Soňa Červená, která sice nijak zvlášť nevybočovala ze solidního rámce ostatních výkonů, ale už to samo o sobě je naprosto obdivuhodné.

 

Druhá půle představení na mě působila o cosi svižněji a dramatičtěji než ta první, ale tak to asi i mělo být vzhledem k tomu, jak se stupňovalo dramatické napětí. Celkově ale pro mě měla celá hra jakýsi výrazně poetický nádech právě tím, jak se v ní krásně kloubily všechny její složky – herectví, hudba, zpěv, výtvarná stránka scény a kostýmů, podpořená výborným světelným designem – a jak se neustále pracovalo s různými náznaky, symboly, představivostí a obrazností. V tom jsem spatřoval asi i největší přednost této inscenace, při níž sice nevibrovaly silné divácké emoce, ale zato nenápadně rezonovaly všelijaké smyslové i mimosmyslové vjemy do jakéhosi až snového tvaru. Naopak můj přítel, který je pragmatičtěji založený (i když má vytříbený zejména výtvarný vkus), tomu třeba vůbec nepřišel na chuť a představení ho nijak zvlášť nenadchlo. Víc činoherního realismu a dramatického napětí by ho asi oslovilo mnohem silněji. Inu proti gustu žádný dišputát.

 

 

Praha, 12.10.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10767?s=308