Giuseppe Verdi: MAŠKARNÍ PLES – trochu jiná recenze

 

Národní divadlo, 9.11.2017 v 19:00

 

Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Dominik Beneš

Scéna a kostýmy: Marek Cpin

 

 

GustavIII.: Michal Lehotský

Renato: Svatopluk Sem

Amélie: Anda-Louise Bogza

Oscar: Marie Fajtová

Ulrica: Eliška Weissová

a další

 

Když mě můj hudbymilovný kamarád pozval na novou inscenaci Verdiho Maškarního plesu do Národního divadla, nemohl jsem to samozřejmě odmítnout. Tím spíš, že právě tuto „verdiovku“ jsem dosud ještě neslyšel ani neviděl. Okolnosti se ale sešly tak, že právě tento kamarád mi v den představení v půl čtvrté odpoledne vytrhl zub, a tak nebylo zdaleka jisté, jestli se z toho za těch pár hodin vzpamatuju natolik, aby moje vstupenka nakonec nepropadla. Tedy jistý jsem si nebyl já, on si podobnou možnost vůbec nepřipouštěl. Faktem ovšem je, že ve svém oboru vyniká přinejmenším stejně jako ve znalosti operního dění, takže jsem sice dorazil do divadla s hubou částečně stále ještě zdřevěnělou po umrtvující injekci, ale jinak dostatečně fit, abych si mohl večer důkladně užít. Sešlo se nás tam celkem pět, tak jsem ještě před zahájením objednal na přestávku pět skleniček vína a doufal jsem, že mi obličejové svaly do té doby už povolí natolik, že nikoho svým růžovým snad nepobryndám.

 

Divadlo bylo zaplněné, Verdi holt táhne vždycky, i když právě na tuto inscenaci prý nebyly zrovna příznivé recenze, jak mi kamarádi ještě před úvodními takty prozradili. To mě ale nijak z míry nevyvedlo, o zavilé předpojatosti některých našich operních kritiček už vím své, tak mě takováto informace nemohla v mém vnímání nijak ovlivnit. Hned s prvními tóny předehry mi ale do uší nepříjemně zavrzal nepatřičný zvuk jakéhosi nástroje, který mě u orchestru ND dost překvapil. Teprve až o přestávce mi kamarád prozradil, že nešlo o žádný kolaps některého z hráčů, ale o mobilní telefon jisté dámy v předních řadách, která si ho zapomněla vypnout, a on stačil zahlédnout dokonce i její vyděšenou reakci. Tak to se mi aspoň následně docela ulevilo.  

 

Po typické svižné verdiovské předehře se začal odehrávat také poměrně typický verdiovský děj o mocenských intrikách, lásce, zradě a naplněné věštbě o tom, že švédského krále Gustava III. zabije jeho nejlepší přítel. Scéna byla poměrně jednoduchá, jak už je dnes v operách téměř pravidlem – na ní stálo jedno křeslo (asi trůn) a řada toaletních stolků s žárovkami lemujícími jejich zrcadla. Tak nějak si představuju stolečky v hereckých šatnách. Z levé strany byla stěna tvořená třemi lítačkami s velkými smrtihlavy zpodobněnými v kulatých skleněných výplních a v jistém momentě se v zadním plánu jeviště spustily červené nařasené a efektně nasvícené záclony a ze stropu červené lustry, což působilo výtvarně rozhodně zajímavě. V historickém typickém královském kostýmu byl oblečený jen král a dobově působila také Amélie, manželka jeho nejlepšího přítele a králova platonická milenka, takže ústřední zápletku už snad ani nemusím dál rozvíjet. Všichni ostatní muži byli v současně působících oblecích, čímž se měla nejspíš podtrhnout aktuálnost děje i pro současnost. Zajímavý šachovnicový kostým (asi i nejnápaditější) měla Marie Fajtová v kalhotkové roli králova asistenta Oscara, který připomínal pierota.

 

Toto vše působilo docela příjemně a zajímavá mi připadala zpočátku i sborová choreografie. Tím ale jakoby režisér i autor scény vyčerpali své nápady, k žádným velkým proměnám ani zajímavějším pohybovým akcím už pak nedocházelo a po vizuální stránce se tak představení jevilo čím dál statičtější, poměrně monotónní. K tomu příliš nepřispělo ani to, že Michal Lehotský sice dobře zpívá, ale jeho fyziognomie je hodně vzdálená představě dramatického hrdiny, přestože mu nešlo upřít snahu o co nejvýraznější nejen pěvecký, ale i herecký projev. Zato Anda-Louise Bogza, která také sice dobře zpívala, působila naprosto strnule a její herecký projev, pokud se dá vůbec o nějakém mluvit, vyzníval amatérsky a místy až parodicky. Marná sláva, dnešní operní divák už zkrátka očekává víc než jen dobré pěvecké výkony v téměř statickém koncertním provedení.  Abych byl ale spravedlivý, v tomto směru se vymykala Marie Fajtová v roli Oscara, která ke kvalitnímu zpěvu přidala i výbornou hereckou akci a jako jedna z mála tak i pohybově a výrazem oživovala dění na jevišti. O přestávce pak jeden z kamarádů vtipně komentoval i scénu tak, že by se v ní mohlo odehrávat vlastně jakékoliv představení, jak postrádala větší osobitost, která by byla spjatá s obsahem opery a nějak jej ještě umocňovala. Možná i proto byly reakce obecenstva během představení poměrně vlažné a potlesk pěveckým výkonům byl sice zasloužený, avšak nijak zvlášť nadšený.  

 

Po přestávce se scéna proměnila tím, že se v přední části jeviště objevila stěna s velkými lítačkami opět se smrtihlavem, který byl také místo hlavy na velkém portrétu královské postavy, což působilo jistě zvláštně a zajímavě. Před ní se pak objevila manželská postel a postýlka s dítětem a v těchto kulisách se odehrávala žárlivá scéna Renata s Amelií a jeho příklon ke královským spiklencům. K vyvrcholení děje a královraždě pak došlo na maškarním plese, který byl další a největší proměnou scény během večera, také kostýmně nejhýřivější a nejbarevnější. Rovněž se v této části představení trochu víc rozpohybovalo a získalo větší dynamiku. Ovšem s výjimkou Anda-Louise Bogzy, jejíž prkennost a herecká nepřesvědčivost bohužel mezi všemi ostatními dost výrazně vyčnívala. V tu chvíli mi také začalo docházet, že scéna včetně kostýmů působí spíš jak z nějaké operety, zkrátka až kýčovitě. To celému představení dodávalo spíš povrchní ráz na úkor nějaké větší dramatičnosti. I výkony hlavních představitelů v tomto světle působily až nepatřičně teatrálně, jakoby mimo žánr opery. Taková spíš šantánová podívaná, která nemá šanci vtáhnout diváka hlouběji do samotného dramatu a vzbudit v něm nějaké citové empatie. Kouzlem nechtěného to bylo podtrženo ještě ve chvíli smrtelného výstřelu na krále, který nebyl doprovázen žádným zvukovým efektem a rána se ozvala teprve asi po dvaceti sekundách, kdy král už klečel raněný na zemi.  To se jistě může stát, nicméně tady to působilo přímo symbolicky.

 

Samotná Verdiho hudba v této opeře je jistě pěkná, v představení zazní spousta líbivých melodií, které se ale v konečném dojmu slévají v jakýsi nezapamatovatelný monolitní tvar. Skutečně silná melodie s nějakým opravdu silným a zapamatovatelným hudebním motivem není v díle nejspíš žádná. Verdi zkrátka věděl, co se bude líbit (a líbí dodnes), nicméně to na mě v tomto představení působilo až jako skladatelská rutina. Vlastně i hudba mi z velké části připadala spíš operetní než operní a možná to vedlo i režiséra a scénografa k tomu, že se tomuto poněkud povrchnímu charakteru také přizpůsobili.

 

Závěrečný potlesk sice na konci představení byl, ale opět nijak výjimečný, a po druhé oponě umlkl docela. Kdo má rád operetu nebo možná i muzikál, jistě nebude touto inscenací zklamán. Je ovšem otázka, zda takový divák vůbec zabloudí do Národního divadla.  Zklamáno nebude možná ani většinové konzervativní operní publikum, pro které opera skončila v 19. století a novějším dílům už nikdy na chuť nepřišlo. Ovšem za opravdový operní počin se toto představení označit zkrátka nedá.

 

 

Praha, 10.11.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/11986