Jiří Kadeřábek: ŽÁDNÝ ČLOVĚK – trochu jiná recenze

 

 

Hudební nastudování a dirigent: Jiří Kadeřábek

Libreto: Katharina Schmitt, Lukáš Jiřička

Režie: Katharina Schmitt

Scéna a kostýmy: Patricia Talacko

Světelný design: Katharina Schmitt a Patricia Talacko

Zvukový design: Ondřej Urban

 

Švec, baryton: Jakub Tolaš

Švecová, mezzosoprán: Sylva Čmugrová

Soprán: Eliška Gattringerová

Kontratenor: Jan Mikušek

Bas: Josef Škarka

Herec: Jiří Štrébl

 

Národní divadlo na Nové scéně, 7.12.2017 ve 20:00

 

 

Na toto představení jsme se s přítelem poprvé vydali už 31. října, ale na vstupních dveřích do budovy Nové scény jsme objevili nalepené oznámení, že se ruší a vstupenky zůstávají v platnosti na 7.12. Podruhé se naštěstí už nic nerušilo, ale jelikož vstupenky nebyly číslované, přišli jsme raději už čtvrt hodiny před začátkem, abychom mohli zaujmout nějaká pěkná místa. To nám ovšem nebylo stejně nic platné, protože do hlediště se začalo pouštět teprve asi pět minut před začátkem, a jelikož nesnáším fronty, počkali jsme na otevření pohodlně v kožených klubovkách ve foyer, takže jsme nakonec stejně vcházeli jako jedni z posledních. Mezitím jsme alespoň zaregistrovali, že pravý vchod do sálu je zatarasený jakýmsi velikánským objektem překrytým plachtou, a protože jsme věděli o tom, že opera je inspirována nešťastným osudem sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku na Letné, přítel hbitě vydedukoval, že tím tajemným objektem bude nejspíš právě model onoho pomníku. Během opery jsem tak stále napjatě očekával, kdy, a hlavně jak, se tento pomník přesune do prostoru představení, toho jsem se ovšem nakonec nedočkal. Ale nepředbíhejme.

 

Po vstupu do sálu husím pochodem téměř na chvostu návštěvnické fronty jsme zjistili, že hlediště bude tentokrát jevištěm a jeviště hledištěm, neboť jsme byli nasměrování ke konstrukci jakési tribuny se sedadly umístěné na podiu. Museli jsme tak vlastně projít nejdřív „jevištěm“, kde uprostřed diváckých sedadel trůnilo na zbudované plošině opět cosi obrovského, překrytého bílou plachtou, a pod tím už seděli v jedné řadě účinkující sólisté. Na pódiu jsme pak ještě minuli i „nebožtíka“ Otakara Švece ležícího na katafalku s černou poduškou pokrytou různými vyznamenáními.

 

Už takovýto netradiční příchod a zvláštní uspořádání celého prostoru Nové scény navodilo tajemnou atmosféru plnou očekávání, co všechno a jak se vlastně bude dít. A pak už se sám skladatel stojící v improvizovaném prázdném orchestřišti rozmáchl k prvnímu dirigentskému gestu a začala hrát hudba, která hned od počátku působila naprosto současně a moderně a s klasickou operní nebo i symfonickou hudbou nemá moc společného, dost se od ní liší.  I když, abych zas tolik nepřeháněl, cítil jsem z ní, že svým způsobem navazuje na Janáčka či Martinů, aniž by je ovšem nějak napodobovala či dokonce kopírovala. Neobsahuje prakticky žádné melodie, je to spíš poněkud chaoticky působící změť různých nástrojových i jiných zvuků, která však zároveň není vysloveně nahodilá ani nějak disharmonická a vytváří velmi zajímavě prokomponovaný celek, který dle mého dokonale odráží naši uspěchanou a poněkud roztříštěnou a chaotickou dobu, kterou si neseme přirozeně svým specifickým odrazem každý i sám v sobě. A tato autentičnost se mi právě na hudbě soudobých skladatelů vždy líbí, protože přináší a trvale zaznamenává uměleckou výpověď o nás samotných. Tak nějak si představuju, že by mělo vypadat soudobé umění nejen v hudbě, ale i v jiných svých žánrech. Právě hudba je ale myslím v tomto směru vždy jaksi o krok napřed, dokáže ze sebe nejlépe setřást balast minulosti, i když se tím zároveň logicky i vzdaluje pohodlně konzervativní většině posluchačů.

 

Dějovou linku příběhu samozřejmě odvíjeli především sólisté svým zpěvem, který krásně zapadal do charakteru hudby. Jedni představovali jakousi komisi, která dohlížela nad výběrovým řízením soutěže na podobu Stalinova pomníku, a na opačném pólu stál Otakar Švec, který se do soutěže přihlásil víceméně dobrovolně povinně s návrhem, který považuje za neproveditelný, a doufá tak, že skončí přinejlepším druhý. Ke svému překvapení se ale stává neradostným vítězem, nadšená je pouze jeho žena, která vidí budoucí pomník jako jejich dítě, které přeroste svým významem i samotného autora, jenž je jinak i beztoho už slavným a uznávaným sochařem. Kromě zpěváků je ovšem na scéně i jeden herec – Jiří Štrébl, který nám byl povědomý i z televizních rolí a který byl právě oním ležícím nebožtíkem Švecem na pódiu ještě před zahájením představení. V jeho rámci pak občas předčítal na pokyny dirigenta jakoby z Rudého práva dokreslující mluvené vstupy. Zrovna u něj jsem ale měl pocit, že není úplně ve své kůži a působil tak trochu ztrémovaně a nejistě, což se ovšem u takového profíka nedá moc předpokládat. Možná jen neměl zrovna svůj den. Ale to je jen taková poznámka na okraj, rozhodně to vyznění celého představení nijak nepoškodilo a třeba to byl jen můj subjektivní dojem. Zato zpěváci na mě působili velice přesvědčivě, a to jak svými pěveckými výkony, tak i poměrně kvalitním úsporným herectvím. A v neposlední řadě jsem také ocenil, že všem bylo dobře rozumět, takže titulkovací zařízení sice běželo, což bylo samozřejmě příjemné, nicméně i bez něj by se na dějové srozumitelnosti tentokrát nic nezměnilo.

 

Ačkoliv se hrálo bez přestávky, představení mělo dvě od sebe poněkud odlišné části. Ta první končila tzv. tichým výbuchem při likvidaci Stalinova pomníku a sebevraždou Otakara Švece. Sám pomník byl představován pouze obrovitou hlavou Stalina, což bylo ono původně zahalené monstrum uprostřed hlediště proměněného v jeviště. Sám výbuch byl ztvárněn poměrně působivými světelnými a kouřovými efekty, ovšem i po rozplynutí mlhy stála hlava zcela neporušená na svém místě, takže k ní přišlo několik „maníků“, kteří se snažili jednotlivé obrovité kusy polystyrenové skládanky se zjevnými obtížemi rozebírat ručně, což v tu chvíli působilo docela improvizovaně. Pokud to byl ale záměr, nechť mi scénografka Patricia Talacko promine, ale působilo to fakt spíš jako neplánované faux pas, které i poněkud narušilo do té doby poměrně plynule probíhající děj.

 

Rovněž Švecova smrt proběhla jen jaksi mimochodem, zničehožnic, navíc ani nebylo zřejmé, že šlo o sebevraždu. Žádný dramatický konflikt, jehož by byla zoufalým vyvrcholením, ji nepředcházel, ani žádný hlubší vnitřní zápas těžce zkoušeného umělce, jemuž předtím zemřela i žena. Pokud tedy musím vysoce pochválit vynikající hudbu Jiřího Kadeřábka, režie a libreto Kathariny Schmitt (to společně s Lukášem Jiřičkou) v těchto důležitých fázích inscenace jako by silně zaškobrtly a nedokázaly úplně rozvinout drama příběhu v jeho živé plastičnosti, zůstaly pouze kdesi na povrchu v jakési značně přehnané a zbytečně zkratkovité schematičnosti a postrádaly tak zcela jakýkoliv tragický nádech. Na druhou stranu, abych nebyl až příliš kritický kvůli jedné z pasáží opery, musím naopak ocenit, že se její tvůrci dokázali vyhnout zbytečně přehnanému a lacinému ideologizování, k němuž by právě toto téma mohlo lehce svádět, a zůstali s potřebným nadhledem spíš v obecnější filosofické rovině, což je určitě podstatné pro opravdovou a trvalejší kvalitu každého uměleckého díla, protože v takovém případě dokáže pracovat s přesahy nepodléhajícími momentálním konjunkturním vlivům, které by se jinak časem opotřebovaly a vyčpěly by.

 

V další „povýbuchové“ části pak přišli do orchestřiště i živí hudebníci a teprve v té chvíli mi naplno došlo, že dosud Jiří Kadeřábek dirigoval při reprodukované hudbě vlastně jen zpěváky. Neškolený divák, jakým jsem já, se má při současném uvádění oper stále čemu divit a nad čím nechápavě kroutit hlavou. V tomto případě ovšem pozitivním údivem nad tím, jak sám již nestačí tempu technického pokroku, který dokáže ve spojení s profesionálními performery neuvěřitelná kouzla. Trošku si někdy začínám připadat jako kdysi můj děda, když jsem ještě coby gymnazista před něj postavil svůj nový páskový magneťák s mikrofonem a on vůbec nechápal, že ho můžu jen tak z fleku nahrávat a on se pak z té bedýnky i slyší. Měl jsem z něj tenkrát legraci (i když samozřejmě laskavou, protože jsme se měli moc rádi), teď už ale můžu být pro legraci druhým v podobném směru já sám. A to mi ještě zdaleka není osmdesát jako tenkrát jemu.

 

V této části se zpěváci proměnili v jakési primitivy, podobné snad Čukčům či pralidem, někteří drželi v rukách svítící zářivkové lampy připojené na prodlužovací kabely, které se jim ale při chůzi zasekávaly za sedačky a museli se tak i opakovaně vracet a uvolňovat je ze sevření. Tohle byla asi opět taková trochu technicky nedomyšlená drobnost, kterou však účinkující i diváci brali s docela humorným nadhledem, který se naštěstí nezvrhl přímo ve frašku. Sólisté se však tentokrát uplatnili i jako instrumentalisté, když například začali ťukat do funkční televizní obrazovky, na niž byl pro zpěváky snímán dirigent, jak je to v operách běžné, a opravdu to přesně zapadalo do orchestrálního doprovodu jako další z nástrojů. Vyráželi také všelijaké neartikulované zvuky nebo jen jednotlivá písmena a opakovali neustále slovní spojení typu „žádný člověk – žádný problém“, či jen „Nikdo“ nebo jen „Člověk“ apod., čímž evokovali Stalinovu tezi, že smrt je řešením všech problémů, protože žádný člověk = žádný problém. Opět to je ale v tomto případě zasazeno do širších souvislostí a průběžné promítání všelijakých obrovitých monumentů z různých zaniklých civilizací (egyptské a mayské pyramidy, sochy moai apod.) spíš odkazují na nevyhnutelný zánik i naší současné civilizace a věstí jakýsi návrat do „bodu nula“, kdy se „vrátíme na stromy“. S přítelem jsme to oba vnímali jako memento, že v každé civilizaci se člověk často stává obětí všelijakých manipulátorů a v určité vývojové fázi se civilizační úpadek začíná obracet proti všem. Trošku zavádějící je tak myslím shrnutí vyznění této části opery na webu Národního divadla, že jsou zde zpodobněny „přízraky, které zůstaly po výbuchu Stalinovy sochy v kolektivním vědomí Pražanů“. To je myslím příliš zploštělá interpretace, která jakoby degraduje obecnější a závažnější přesah, který podle mého opera „Žádný člověk“ poměrně zřetelně nabízí.

 

Celkově jsem byl, stejně jako přítel a většina ostatních návštěvníků, z této nové původní české opery hodně spokojený a zejména po hudební stránce mě i docela nadchla. Libreto je ale podle mého poněkud nevyvážené a přes jistě zajímavé vyznění působí v některých momentech poněkud nekonzistentně a ne zcela dotaženě a důsledně propracovaně, což samotný tragický příběh sochaře a jeho monstrózního díla zplošťuje. Závěrečný potlesk byl ale zaslouženě vřelý a sami účinkující se podle mne dokonce připravili ještě o jednu děkovačku navíc tím, že zbytečně prodlužovali svůj další návrat na scénu.

 

Poslední překvapení na nás ale čekalo při odchodu ve foyer. A sice onen velikánský model Stalinova pomníku, jak ho správně odhadl můj přítel, tentokrát už nezahalený a umístěný pěkně uprostřed předsálí, takže jsme si ho mohli všichni v klidu prohlédnout a udělat si o něm i poměrně konkrétní představu.

 

Každopádně návštěvu této opery doporučuju všem, kdo se nebojí vidět a slyšet něco nového a současného, stojí to v tomto případě určitě za to! Dokonce se to docela líbilo i mému příteli, který jinak zrovna opeře moc neholduje. A já měl tentokrát radost, že ho dokázalo současné operní umění oslovit víc než to, které preferuje většinově konzervativní pražské publikum. Tak se snad nemusíte bát ani vy!

 

 

Praha, 8.12.2017

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10759