J. A. Pitínský: BETLÉM – trochu jiná recenze

 

 

Režie: Josef Hervert

Výprava a kostýmy: Markéta Šafáriková a Monika Piecuch Roženková

Hudební nastudování: Martin Rudovský

Hudební spolupráce: Radomír Švec

Choreografie: Natálie Stejskalová

 

Účinkují: Radomír Švec, Aleš Bilík, Natálie Stejskalová, Barbora Mudrová a Anna Jiřina Daňhelová

 

Divadlo Viola, předgenerálka 9.12.2017 ve 20:00

 

Večer jsme se s přítelem vydali do Violy na pořad Život jako smršť, který měl dát nahlédnout do překvapivého manželského zákulisí Antoina de Saint-Exupéryho. Poté, co jsem si odpoledne o hře přečetl něco málo na webu Violy, těšil jsem se ještě víc. Jen jsem si tak cestou tramvají vzpomněl, jak jsme loni také zhruba touto dobou jeli do stejného divadla, abychom na místě zjistili, že představení bylo pro nemoc zrušeno. Proto jsem nahlas poznamenal, že doufám, že nás něco podobného opět nečeká. A to jsem samozřejmě neměl říkat. Starostlivý pán se nás totiž hned za dveřmi u divadelní pokladny zeptal, zda víme o tom, že se z důvodu onemocnění dává náhradní program. Když jsme zavrtěli zklamaně hlavou, pravil, že se hraje Betlém, což je pořad připravený speciálně pro adventní čas, a dokonce bychom ho tak mohli vidět ještě před zítřejší premiérou, pokud se rozhodneme zůstat. No, nadšení jsme z toho dvakrát nebyli, ale pán působil sympaticky a možná i proto, abychom ho nezklamali a zůstali loajální i celému sympatickému divadlu Viola, rozhodli jsme se, že to riskneme a nějak to snad přežijeme. Sami bychom si totiž jinak vstupenky na představení inspirované lidovými vánočními hrami nekoupili, a já už vůbec ne v době, kdy mi všelijaké vánoční tajtrlíkování začíná s rozjíždějícím se adventem lézt postupně čím dál víc krkem. Koupili jsme si tedy každý skleničku vína, posadili se ke stolečku a snažili se otřepat z jistého rozčarování pod heslem „děj se vůle boží!“.

 

Malé hlediště se postupně z větší části zaplnilo, tak jsme v tom aspoň nebyli sami, kdo se rozhodl zůstat. I když třeba u stolu č. 1 v první řadě před námi seděla jen jedna návštěvnice a zbylých pět židlí zůstalo neobsazených. Na scéně bylo naaranžováno několik starých nepotřebných krámů, jako dřevěné sáně a lyže, koleno roury od kamen, starý lodní kufr, petrolejka apod., takže to vypadalo jako na nějaké venkovské půdě, třeba jako takové, co máme v domku po mých rodičích v Jeseníkách. Dokonce jsem se v duchu usmál, že bych mohl do této hry věnovat také pár podobných kousků, které je mi jinak líto vyhodit, i když jsou už absolutně k nepotřebě a jenom na ně sedá na půdě prach.

 

Poté se na ztemnělé pódium začala vkrádat parta mladých lidí s baterkami – tři dívky a dva muži, kteří přišli právě s oním úmyslem, k němuž já nemám srdce ani odvahu, a sice půdu vyklidit. Když se však do toho chtěli pustit, začali nacházet různé zajímavosti, jako třeba staré noty Rybovy České mše vánoční, zaprášenou Bibli a bůhvíco ještě a jen tak z legrace si zkusili něco vánočního sehrát a zazpívat. Postupně se stylizovali do rolí Marie a Josefa, kterým se má narodit Jezulátko, ale i dalších biblických postav včetně ďábla či Heroda chystajícího se k vraždění neviňátek a nenápadně nás tak začali z všední současnosti vtahovat do idylické atmosféry lidových vánočních her. Zpočátku jsem se na jejich snahu díval s jistou apriorní nedůvěrou, podpořenou ještě tím, že jim to při první vánoční písni ani tak úplně dohromady neladilo, a spíše trochu skepticky jsem očekával, co se z toho vlastně vyklube. Zda to nebude nějaké obvyklé křečovité roubování vánočních příběhů a koled na účelově kostrbatě vymyšlený a zoufale schematický dětinský příběh pro vánočně zjihlé prosťáčky, což není právě můj šálek kávy.

 

Všichni účinkující se ale do hraní svých proměnlivých rolí a nadšeného muzicírování pustili s takovou vervou a chutí, že mě ona počáteční nedůvěra začala sama od sebe opouštět a čím dál častěji jsem se i smál nejrůznějším jejich skopičinám a s chutí i poslouchal starosvětské vánoční písničky, které podávali tak, že mě to čím dál víc vtahovalo do příjemně odlehčené vánoční atmosféry, nicméně vyzařující jakousi svou původní ničím nezkaženou prapodstatu při současném nenásilném respektování mentality současného člověka.   Nemělo to tedy nic společného s oním konzumně zdegenerovaným a protivným předvánočním humbukem, který na nás téměř na každém kroku odevšad v adventním čase útočí a nejraději by nás schramstl i s posledními drobnými v peněžence. A ještě se nám snaží způsobit nevolnost z nestravitelné míry všudypřítomného falešného sentimentu. Naopak jsem čím dál víc obdivoval skvělé a zapálené herectví těchto mladých lidí, mezi nimž vynikal zejména Aleš Bilík, ale třeba i hru na různé lidové nástroje a všelijaké hrnce a jiné předměty, kdy mě ohromil svou muzikálností zase například především Radomír Švec. A pozorovat, jak si umí poradit s dudy, které mi navíc připadaly jako vyrobené z celé kůže jezevce, to byl skutečný zážitek.

 

Ačkoliv řada gagů a hlášek byla hodně vtipných, v žádném případě to nesklouzlo k lacinému novácky podbízivému humoru pro jednodušší diváky, který pro svou snadnou prodejnost bohužel zachvacuje stále více českých jevišť, ani k nějaké samoúčelné frašce či bláznivé taškařici, což je také něco, co zrovna nemusím. Zkrátka tahle sympatická parta dokázala uchopit českou vánoční tradici naprosto mladě, svižně a s inteligentním nadhledem, takže všichni v sále jsme se čím dál víc bavili i hlasitě smáli a odměňovali účinkující zaslouženě vřelým potleskem. Nedokázal bych samozřejmě zpětně popsat všechno, co mě nějak upoutalo, ale za všechno zmíním alespoň scénu, kdy dva ze tří králů začali bubnovat na plechový nočník a nějakou bedýnku ve stylu afrických rytmů a dívka představující černošského krále se postupně začala svíjet v čím dál extatičtějším africkém tanci, až jsem na ni zůstal zírat málem s otevřenou puso, jakou měl tento výstup bezvadnou gradaci.

 

V jednu chvíli se mi ale dost ulevilo, že nesedíme úplně vpředu, protože účinkující poměrně nekompromisně vytáhli asi šest diváků na pódium a společně s nimi nám zazpívali jednu z vánočních písní, k níž se polohlasně přidali i mnozí v sále. Schválně jsem bedlivě pozoroval jednotlivé zpívající návštěvníky na scéně a docela mě šokovalo, že ani jeden z nich se nijak neulíval a všichni znali i slova. To já bych na jejich místě ze sebe nevydal ani hlásku, nejen proto, že jsem slova ani neznal. Začal jsem si proto myslet, že to byl předem domluvený výstup, jak se to občas na divadle stává. Přítel ale věřil tomu, že se jednalo o spontánní akci, a když jsme pak při odchodu u šatny zaslechli hovor těchto na jeviště vytažených návštěvníků, musel jsem mu dát za pravdu.

 

Hrálo se bez přestávky a vše mělo takový spád, že nám zhruba hodinu a čtvrt trvající představení i poměrně rychle uteklo. Na závěr pak účinkující předvedli i tzv. fedrování, což je prý staročeský výraz pro vybírání do klobouku, takže mnozí z návštěvníků jim do něj i ochotně přispěli nějakými drobnými, jako třeba i můj přítel. Po odchodu ze sálu pak všichni účinkující sklidili veliký potlesk, takže nám zazpívali nakonec ještě asi tři přídavky.

 

Troufám si říct, že všichni přítomní byli s příjemně stráveným večerem beze zbytku spokojeni a rozcházeli se pomaličku domů v dobré náladě. Nestihl jsem ale dopít svou sklenku červeného, tak jsme s přítelem ještě chvíli poseděli a vyměňovali si dojmy z představení. Shodli jsme se, že určitě nelitujeme toho, že jsme přistoupili na změnu programu, protože to nakonec byl velice příjemný večer, a že původně plánovanou hru se pokusíme navštívit někdy jindy. Jelikož tyto vstupenky jsem od něj dostal k nedávným narozeninám, navrhl jsem mu, že by mi nové lístky na zrušené představení mohl věnovat pro změnu k březnovému svátku. Nechám se tedy překvapit!

 

 

Praha, 11.12.2017

 

http://www.divadloviola.cz/index.php?p=pred&ID=4&SID=11&d=170