Sébastien Thiéry: ZAČÍNÁME KONČIT – trochu jiná recenze

 

Překlad: Petr Christov

Režie: Lída Engelová

Scéna: Ivo Žídek

 

paní Baumanová: Barbora Hrzánová

pan Bauman: Radek Holub

Hervé: Radek Zima

Jennifer: Jana Jiskrová

 

Divadlo Kalich, Praha, 4.1.2017 v 19:00

 

 

Ježíšek mi pod stromeček nadělil i čtyři představení v Divadle Kalich a tohle bylo první z nich. Prý je vybíral hlavně podle hereckého obsazení, ani on totiž není jasnovidec a tohle kritérium mu připadalo jako nejspolehlivější. Manželská dvojice Bára Hrzánová – Radek Holub v hlavních rolích mu tak tudíž připadala jako dostatečná záruka toho, že z divadla nebudeme i s přítelem odcházet zklamaní. Přiznám se, že podobnou mírou naivity jako Ježíšek jsem nejspíš obdařený i já – rovněž jsem si až do onoho večera nedokázal představit, že by se Bára Hrzánová, která jinak patří k našim nejoblíbenějším herečkám, propůjčila k něčemu tak vyloženě hloupému a slaboduchému, jako je právě tato hra. Zkrátka, jak jsem starý, tak jsem hloupý – jako bych nevěděl, že dnes už je možné úplně cokoliv.

 

Představení bylo vyprodané a v obecenstvu byl mix všech věkových kategorií, čímž se potvrdilo tvrzení citované na webu inscenace z recenze v Právu, že jde o diváckou tutovku. Báru Hrzánovou jsme už oba viděli v nezapomenutelném Hrdém Budžesovi, v němž podala a dosud snad i podává naprosto famózní výkon, a před necelým rokem jsme na ní byli i ve Viole, a ani tam nás rozhodně nezklamala. Herecky nás vlastně nezklamala ani tentokrát – to ale bylo také jediné pozitivum, co můžu o celé inscenaci napsat.

 

Pokud jsem se někdy pohrdavě vyjadřoval o plytkých rádoby komediálních konverzačkách, s nimiž se v pražských komerčních divadlech doslova roztrhl pytel a na něž už zkrátka nemám žaludek, nenapadlo mě, že to nejhorší mě teprve čeká. Už naprosto fádní scéna tuctového obýváku, bez jakéhokoli zajímavého nápadu, však napovídala, k čemu se možná schyluje. A i když se na této scéně vzápětí objevila Bára Hrzánová s Radkem Holubem a vnesla do této výtvarné nudy prvotní záblesk života svým typickým hereckým projevem, stačilo to rozptýlit moje zlé tušení jen na prvních pár minut, než se začal krystalizovat příběh stárnoucí manželské dvojice, plný těch nejklišovatějších klišé, nejapných pokusů o humor té nejnižší možné intelektuální úrovně (pokud lze ještě o intelektu vůbec hovořit), bez jakéhokoliv zajímavého originálního nápadu, plný otřepaných trivialit a rádoby absurdních situací, které ale byly jen neskutečně hloupé – absurdní na tom všem bylo jen to, že se někdo odhodlal něco tak trapně přihlouplého napsat a že to navíc někdo ještě bůhvíproč přeložil a dokonce se to dostalo i na česká divadelní prkna. Pokud se už musí z Francie importovat díla takovýchto dramatiků třetí kategorie, jaká potom asi může být úroveň domácího dramatického autorského zázemí.

 

Sébastien Thiéry nedokázal vymyslet nic chytřejšího než to, že manželovi se pět let po svatbě zdá, že mu žena zestárla o čtyřicet let, a přemýšlí, jak se jí aspoň na čas zbavit. Když se mu nepovede poslat ji na dlouhodobý pobyt do domova důchodců, zaúkoluje mladého zaměstnance své firmy, aby mu na ni dohlédl v roli jejího domácího společníka, zatímco on si bude užívat kdesi na záletech se svou milenkou.  Manželka pod péčí tohoto muže samozřejmě omládne (na scéně stačí jen sundat si ošklivé brýle a vzít si černou paruku místo babičkovské šedivé) a světe div se, navážou spolu dokonce intimní poměr. Po návratu ze záletných cest i s milenkou, která bůhvíproč vypadá ještě starší a ošuntělejší, než vypadala před „omlazením“ jeho žena, však překvapeně zjistí, že mu manželka mezitím zázračně omládla, a jejímu milenci tak musí vyplatit tučné odstupné, aby ji opustil. Svou obstarožně působící milenku přitom bez milosti a nevybíravě odkopne.  Poté si pak ještě Bára Hrzánová několikrát v poměrně rychlém sledu a bez zjevného důvodu několikrát prohodí paruku a sundá či nasadí ony ošklivé brýle, takže Radek Holub je z toho celý zmatený a neví, čí je. Nakonec pozve svou ženu na zřejmě usmiřovací večeři do restaurace, Bára Hrzánová je opět za starou, a to je konec. Diváci se radují, aplaudují šťastně působícím hercům, někteří návštěvníci málem hýkají nadšením, stejně jako během představení, a my s přítelem utíkáme do šatny ještě při poslední děkovačce, ať už to máme konečně za sebou. Tolik stručný průběh představení.

 

Jeho první polovinu jsem doslova protrpěl, přežít tuto nudu k uzoufání, kombinovanou s nesnesitelnou hloupostí hry mi pomáhal pouze typický herecký projev Báry Hrzánové. To, že své charakteristické pitvoření a komediantství ovládá na výbornou, se jí rozhodně nedá upřít. Pokud je to ale doslova a do písmene to jediné, co se dá na celé hře hodnotit znaménkem plus, tak to zas není tolik, při vší úctě k herečce samotné, aby mělo smysl trávit v divadle celý dlouhý večer. Vše ostatní bylo totiž doslova ubíjející a jen jsem si s ubíhajícím časem čím dál víc přál, ať mě už přestávka z tohoto zoufalství vysvobodí. Naštěstí jsme pak byli aspoň jako jedni z prvních u baru (ti poslední se dostali na řadu dokonce až po třetím zvonění), přítel si dal dvojku bílého a já perlivou vodu (dohromady za 100 Kč) a naštěstí to pak byl jako první on, kdo prohlásil, že je z tohoto představení hluboce zklamaný. V tu chvíli se mi podstatně ulevilo, protože já bych jinak neměl to srdce, abych se přiznal k úplně stejnému pocitu, když to byl od něj vánoční dárek pro mne, a ne zrovna laciný, protože Divadlo Kalich je ryze komerční scéna a žije pouze ze vstupného, sponzorů a reklam, čímž se i chlubí. Pokud bych ale chtěl být jízlivý, poznamenal bych, že se vlastně ani nedivím, že na něco podobného nezískává dotace a granty. Moc jsem tedy příteli za jeho upřímnost poděkoval, a dokonce jsem ho pohladil, ať si z toho nic nedělá, že za to přece nemůže a že si i tak jeho pozvání vážím. A solidárně jsem mu také zdůraznil, že jsem si rovněž nemyslel, že by v něčem tak stupidním mohla Bára Hrzánová hrát – pro příště už holt budeme při výběru divadelních představení zase o něco obezřetnější. Oba nás sice začala trošku děsit i představa, že nás v tomto divadle čekají ještě tři další činoherní inscenace, ale utěšujeme se alespoň tím, že horší už to snad být nemůže, protože i v nich mají vystupovat vynikající herci, kdyby samotné kusy opět za nic nestály.

 

Slabou náplastí pak pro nás v druhé půli bylo to, že ta první ji ve své slaboduchosti nepatrně předčila, i když žádný zázračný zlom v kvalitě hry se už samozřejmě nekonal. Tou největší její předností ale bylo, že byla o dost kratší, takže tortura nejapným humorem nestačila nabýt až tak smrtící intenzity. Ke cti mého přítele také slouží, že mi nabízel odchod z divadla už během přestávky, ovšem vysvětlil jsem mu, že to bych pak nemohl sepsat tuhle „recenzi“ pro Liter a že je i mou morální povinností varovat alespoň své vážené a milé čtenáře, aby se nedali nachytat podobně jako my pouze na zvučné herecké obsazení.

 

Na druhou stranu ale samozřejmě nemůžu smlčet ani to, že většina diváků se i těm nejpitomějším vtipům a situacím hlasitě smála a že i závěrečný potlesk nebyl nikterak malý. Takže musím použít opět svou oblíbenou otřepanou frázi – proti gustu žádný dišputát! A když je zrovna před prezidentskými volbami, připojím i jinou drobnou parafrázi – každý národ má takovou kulturu, jakou si zaslouží! Amen.

 

 

Praha, 8.1.2018

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/88-zaciname-koncit/