Dmitrij Šostakovič: ORANGO & ANTIFORMALISTICKÝ JARMARK – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Jan Kučera

Režie: Sláva Daubnerová

Scéna a kostýmy: Marija Havran

Světelný design: Pavel Kotlík

Videoart: Lukáš Kodoň

 

  

ORANGO                                                ANTIFORMALISTICKÝ  JARMARK                                                  

Bavič: Hlas Oranga: Roman Janál            Předsedající: Jevhen Šokalo

Basové sólo: Jevhen Šokalo                    Jedničkin: Pavel Švingr

První cizinec: Vladimír Doležal                Dvojkin: Oleg Korotkov

Druhý cizinec: Jan Markvart                    Trojkin: Ivo Hrachovec

Zoolog: Václav Sibera

Zuzana: Hana Jonášová

Paul Mache: Jiří Hruška

a další

 

Národní divadlo na Nové scéně, 4.2.2018 ve 20:00

 

 

Národní divadlo uvedlo znovu oba jinak běžně nehrané Šostakovičovy hudební opusy po několikaleté přestávce. Rád objevuji nové, proto jsem neváhal využít tuto příležitost a měl jsem radost, že ani přítel se nebránil návštěvě tohoto netradičního představení.

 

Orango je prologem plánované sci-fi opery, která měla být uvedena k 15. výročí VŘSR v moskevském Velkém divadle a jejím tématem měl být mravní přerod člověka v době výstavby socialismu. Orango pak je bytost mezi člověkem a opicí jako výsledek vědeckého experimentu.  Vzhledem k neustálým zásahům sovětských hodnostářů však libretisté ani skladatel dílo nedokončili, a tak jen díky podplacené skladatelově uklízečce, která vytáhla vyhozený klavírní výtah a další rukopisy ze skladatelova koše a předala je muzikoložce Olze Digonské, se v r. 2004 našel třináctistránkový fragment v moskevském muzeu a mohl být od té doby na několika málo místech ve světě, včetně Prahy, inscenován.

 

Vše se odehrává pouze za klavírního hudebního doprovodu a hlavním průvodcem děje je Roman Janál v roli jakéhosi cirkusového konferenciéra, který předvádí Oranga, což je jen taneční role. Dále účinkuje ještě několik sólistů, tanečnice a sbor ve fracích, jehož členové mají masky přecházející v papírové čepice ve tvaru typických moskevských stalinských výškových budov (jednu podobnou máme i v Praze – Hotel International v Podbabě). Scénu dále tvoří soubor jakýchsi vysokých za sebou naskládaných podélných lavic, mezi nimiž a na nichž se neustále všichni pohybují a průběžně scénu opouštějí a zase na ni přicházejí. Vcelku na mě dění na jevišti působilo poněkud chaoticky a jediné, co mi spíše ze způsobu inscenování než snad z obsahu představení, bylo zřejmé, byl parodický výsměch sovětskému systému jako takovému. Což podle mne byla dodatečně dodaná dimenze k dílu, protože podobné zesměšňování by jistě v té době nemělo šanci bez tvrdých následků pro všechny tvůrce projít. Nic ale proti tomu – je ostatně známo, že Šostakovič byl stalinskému režimu značně nepohodlný skladatel a podobný současný interpretační posun je tak myslím ospravedlnitelný.

 

Pokud kromě již zmíněné parodičnosti mělo Orango vyznít ještě i komicky, tak to myslím zůstalo spíš ve stadiu poněkud křečovitě nedotaženého režijního pokusu. Šostakovičova hudba má nesporné kvality sama o sobě, a že se o něco postavy musí na jevišti také snažit, to jsem vnímal spíš jako jejich nutnou povinnost. Dělaly asi maximum toho, co se tak s tímto neurčitým tvarem dalo ještě dělat, a naštěstí režisérka dbala na to, aby na scéně bylo dost dynamického pohybu, aby to nebyla vysloveně jen statická nuda, a divák tak mohl mít pocit, že se na jevišti něco děje, i když jen stěží si mohl přesně definovat, co vlastně. Závěrečným vyjmenováním, co všechno pak diváka v neexistující opeře ještě čeká, pak jasně naznačilo, že se díváme opravdu jen na úvodní fragment původně zamýšleného díla, čímž to celé získalo asi tu správnou tečku, vlastně spíš dvojtečku bez dalšího pokračování. Ne, že bych měl snad pocit, že jsem byl svědkem něčeho opravdu mimořádného, ale zklamaný jsem také rozhodně nebyl a podle reakce poloprázdného hlediště Nové scény, nebyli zklamaní ani ostatní diváci.

 

Poté následovala asi dvacetiminutová přestávka, během níž se prováděla jevištní přestavba k druhé části večera, takže všichni návštěvníci čekali ve foyer, kde jsme si s přítelem dopřáli deci kvalitního bílého vína (40,- Kč za skleničku) a čekali, až budeme zase vpuštěni do hlediště.

 

Antiformalistický jarmark pak po přestávce nekompromisně parodoval tažení ústředního výboru komunistické strany proti avantgardním sovětským skladatelům (kromě Šostakoviče se na index dostali i Prokofjev, Chačaturjan a další), který je v r. 1948 obvinil z protilidového formalismu v hudbě, načež následovaly zákazy provádění jejich děl a visely nad nimi i existenční hrozby. Ze silného vnitřního pnutí vytvořil Šostakovič tuto jednoduchou zpěvohru, určenou pouze k soukromému provozování, v níž tvrdě zesměšnil stupiditu sovětské propagandistické mašinérie.

 

Na scéně je vytvořené auditorium přednáškové posluchárny, kdy je v lavicích umístěna spousta nehybných sádrových bust představujících posluchače, kterým postupně tři přednášející kážou o tom, jak je škodlivá protilidová formalistická hudba a jak má taková skutečně správná tvorba ku prospěchu lidu vypadat. A samozřejmě nejen kážou, ale i předvádějí, což působí opravdu komicky a směšně a na dnešního posluchače možná až neskutečně. Jelikož se vše ale odvíjí ze skutečné situace, v níž se tehdy octli nejlepší sovětští skladatelé světového významu, pokud to člověk domyslí, jde z toho až mráz po zádech.

 

Tato část večera působila po všech stránkách mnohem sevřeněji než před přestávkou. Divák se nejen dobře bavil povedeně karikovanou stupiditou tehdejší stalinské propagandy, ale i tím, k čemu se byli schopni propůjčit různí exponenti tehdejšího režimu a jak jim nečinilo sebemenší problém plácat jednu pitomost za druhou, a ještě se u toho důležitě naparovat.  Mnozí jsme vyprázdněnost podobných floskulí a nesmyslných pouček zažili na vlastní kůži za minulého režimu, i když třeba ne až v tak vyhroceně absurdní podobě, nicméně stále dost absurdní na to, abychom nad tím dnes kroutili rovněž nechápavě hlavou. Přitom v té době nám přišlo normální, že se na nás ze všech stran snáší spousta neživotných frází a žvástů, kterým už tenkrát často nevěřili ani ti, kteří byli za jejich šíření placeni. Rozhodně není od věci si něco podobného připomínat i dnes.

 

Šostakovič navíc tyto primitivní požadavky sovětské moci na „lidovost“ promítl i názorně do hudby, takže v pestré směsici všeho možného bylo možné rozeznat Kalinku i jiné lidové písně sovětských národů, jeden z přednášejících předvedl i typický kavkazský tanec apod. Tato část večera zkrátka nepostrádala patřičný švih a vtip a diváci ji tak odměnili srdečným a opakovaným potleskem.

 

Když jsem se pak přítele ptal na jeho dojmy, potěšil mě, že nebyl z večera zklamaný, i když první část hodnotil jako takovou neuspořádaně chaotickou, druhá část mu připadala mnohem lepší. A nepochybně se mu líbily i lidové popěvky, které se v bohaté míře prolínaly hudebními motivy Antiformalistického jarmarku. A byť je Šostakovič do své hudby zakomponoval evidentně jako parodii zesměšňující tehdejší tupé vměšování sovětských byrokratů do práce skladatelů, udělal to natolik zručně, že se to opravdu i dobře poslouchalo, přestože to byl tak trochu hudební dort namíchaný pejskem a kočičkou. Nikomu se z něj ale nevolno neudělalo, jen jsme po něm byli poněkud vysmátí. Celý večer i s přestávkou trval necelou hodinu a půl, takže i po této stránce se nikdo nestačil posluchačsky a divácky unavit.

 

Nemyslím si, že bych měl nutkavou potřebu na toto představení jít ještě někdy znovu, ale rozhodně to stálo za vidění a opět jsem si tak rozšířil své povědomí o určitém období sovětské hudby i o něco lépe pochopil, čemu museli tehdejší vynikající sovětští skladatelé čelit a čím si museli projít. O to víc před nimi smekám, jaká skvostná díla i navzdory tehdejšímu nepříznivému klimatu dokázali po sobě ve světové kultuře zanechat.

 

 

 

Praha, 11.2.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/8855?s=308